Stopami lovecké hudby

    Příslušníci a přátelé "Hubertova cechu"  by měli být také řádně teoreticky vyzbrojeni odpovídajícími fundovanými znalostmi - a to nejen o historii lovecké hudby.  Proto  jsme poprosili známého českého autora řady publikací s touto tématikou Ing. et Ing. Františka Bezděka, aby pro náš web www.corni.cz připravil několik materiálů.  

    Autorovi za jeho vstřícný a nezištný přístup upřímně děkujeme, všem přejeme zajímavé čtení a využití získaných informací v praxi.

Po stopách lovecké hudby

    Předem se omlouvám všem hudebním expertům, muzikologům a historikům obecně. Omlouvám se i všem z vás, kteří hudbě opravdu rozumí. Sám totiž patřím pouze mezi ty, kterým se hudba líbí, rád ji poslouchám a raději dávám přednost hudbě klasické, než soudobé či moderní. Všem lidem, kteří umí hrát na jakýkoliv hudební nástroj se hluboce klaním, protože já se v čase svého mládí na nic pořádně nenaučil hrát, byť jsem se postupně nechal zlákat klavírem, trubkou, bicími v bigbítu, a dokonce i kontrami a basou v cimbálovce. O to více pak obdivuji ty, kteří umějí hudbu skládat a tvořit. Při pohledu na jakoukoliv notovou osnovu si vždy vzpomenu na slova jednoho kolegy, který o notách prohlásil, že mu to nejvíc ze všeho připomíná zrnka čaje rozsypaná na linkovaném papíře, nic víc.

    Přesto každý muzikant dobře rozumí řeči všech těch divných puntíků, čárek a teček, protože zcela jistě dokáže zahrát jakoukoliv skladbu, bez ohledu na to v jakém čase nebo kým byla napsána. Posláním hudby je spojovat svět, a tak je zcela přirozené, že notový part dokáže přehrát každý hudebník bez ohledu na barvu pleti.

    Nyní se k vám pokusím  promluvit   ne hudbou, řečí tónů, ale možná alespoň na chvíli pomyslnou atmosférou lovů, která byla příčinou vzniku samostatného hudebního odvětví – lovecké hudby. Je to tak trochu nespravedlivé, pokud si uvědomíte, že materiál k napsání knihy Cesty a osudy loveckého rohu, která vyšla v nakladatelství Lesnická práce v Kostelci nad Černými lesy v roce 2001, jsem sbíral pět let, a teď mám všechno stihnout v omezeném rozsahu.

    Dva zdánlivě nespojitelné pojmy - lov a hudba. Ve skutečnosti však jen zdánlivě nespojitelné, vždyť kolik eposů, básní, obrazů a soch bylo věnováno právě lovu! K výčtu těchto oborů umění můžeme hudbu s klidným svědomím zařadit také. A nejen to! Naznačit loveckou atmosféru v ozvěnách štěkotu psů, třesku výstřelů, vzrušených hlasů honců a dusotu kopyt rychlých koní je možné právě jen hudbou, byť k tomu každý posluchač potřebuje daleko více představivosti, než kdyby jako divák pozoroval rozměrné barevné plátno zachycující lovecký výjev. Na každém takovém obraze však lovecký roh nakreslen jistě bude, stejně jako v každé skladbě s loveckými motivy nástroj stejného jména zcela jistě zazní.

    Nejrůznější naučné encyklopedie totiž popisují lovecký roh buď jako dorozumívací nástroj lovců vyrobený ze zvířecího rohu, nejčastěji volského, anebo jako hudební mosazný nástroj, o kterém se všeobecně tvrdí, že je francouzského původu. Některé prameny přitom současně uvádějí, že vývoj tohoto hudebního nástroje byl dokončen v Čechách zásluhou Františka Antonína hraběte Sporcka (1662-1738), zakladatele loveckého Řádu svatého Huberta. Staré německé zdroje v naprosté shodě tvrdí, že právě to je jednou z největších Sporckových životních zásluh. Ani u nás se o tomto Sporckově prvenství nikdy nepochybovalo. Brněnská JAMU uspořádala v roce 1981 k výročí 300 let loveckého rohu v Čechách odborný čtyřdenní seminář a celá naše myslivecká veřejnost se o významu hraběte Sporcka dozvěděla také zásluhou Mezinárodní rady pro myslivost a ochranu zvěře (CIC), která v roce 2000 uspořádala mezinárodní seminář v Praze.

    První písemné zmínky o loveckém rohu jako nástroji k dorozumívání lovců jsou z doby vlády franckého krále Karla I. Velikého (747-814). Z 8. století se dochovaly vůbec první podrobné záznamy týkající se také organizace lovu. Ve stejném období vznikla Píseň o Rollandovi, ze které se dovídáme, že příslušníci privilegovaných vrstev obvykle vlastnili bohatě zdobené rohy vyrobené ze sloních klů. Rohy se nosily nejen na lov, ale také do války, protože právě lovecké družiny sestavené z vyškoleného personálu, který byl zbaven ostatní robotní povinnosti, tvořily současně elitní jednotku bojující v nejbližším okolí feudálního pána. Je proto přirozené, že hlas jeho rohu všichni znali. Dva takové rohy - zvané olifanty - dnes můžeme vidět v Praze v pokladu svatovítské katedrály, protože je ve svých sbírkách měl náš císař Karel IV. (1316-1378). Jak potvrzují dochované lovecké příručky z jeho doby, na takové typy rohů se nedalo hrát, ale pouze dávat signály střídáním krátkých a dlouhých tónů v podobě Morseovy abecedy.

    Nástroj který souvisí s hudbou a kterému říkáme lovecký roh dnes, vznikl prostým zatočením až čtyři metry dlouhé přímé trubky do podoby kruhu. Přímou trubku znali již ve starém Římě, kde se v pochodujícím vojsku používala k povelům a tedy i lovcům vyhovovala proto, že měla jasný a daleko slyšitelný hlas. Nejdříve došlo k jejímu zkrácení a zahnutí do podoby půlměsíce, ale tím se podstatně omezil dosah. K současné úpravě zatočením do kruhu došlo proto, že nebylo dost dobře možné se s čtyři metry dlouhou trubkou pohybovat v lese, anebo ji převážet na koni. Jednoznačné tvrzení o tom, že lovecký roh je francouzského původu je poněkud sporné, protože první doklad o existenci takové úpravy dlouhé trubky pochází ze Španělska z dřevorytu datovaného rokem 1505, na které je znázorněn hráč s třikrát zatočenou trubkou položenou kolem krku. Ladění prvních nástrojů bylo v tónině C, až kolem roku 1660 se pro lepší harmonii s ostatními nástroji přešlo na ladění D. Často se měnil tvar, hloubka a velikost nátrubku. Také u šířky roztrubu a průměru vinutí rohu došlo během doby k několika změnám. Tvrzení o tom, že nakonec byl průměr dán velikostí třírohého klobouku je odvozeno z dochovaných obrázků, na kterých jezdci vozí lovecký roh zavěšený přes hruď na rameni.

    Ať již to bylo jakkoliv, v takové podobě se lovecký roh začal právě pro svůj jasný a daleko slyšitelný hlas nejčastěji používat při parforsních honech v první polovině 17. století ve Francii. Tím se znovu dostáváme k hraběti Sporckovi. Z dostupných pramenů o něm víme, že než se v roce 1680 vydal na kavalírskou cestu po Evropě plynně mluvil čtyřmi jazyky a měl za sebou studia práv a filosofie. Svou cestu po Evropě zahájil v Itálii a Španělsku. Nejdelší čas však strávil v Paříži, která tehdy byla centrem evropské kultury. Jako první velkoměsto měla Paříž založenu Akademii umění a soustřeďovali se tam nejrůznější umělci. Jak se později ukázalo, byl hrabě Sporck ke všem kulturním vlivům velmi vnímavý a své dojmy a zkušenosti dokázal realizovat v domácím prostředí. Podle tvrzení mnoha historiků byl po císaři Rudolfu II. (1552-1612) druhým největším evropským mecenášem kultury. Barokní doba mu k tomu dala neopakovatelnou příležitost. Nejde však jen o Sporckovy zásluhy na poli kulturním, ale díky jeho přímému vlivu vzniklo na počátku 18. století také mnoho nových patentů v oboru puškařství.

    Při jaké příležitosti hrabě Sporck poznal lovecké prostředí již zřejmě nezjistíme. Abychom si situaci usnadnili, nebudeme pochybovat o tom, že k tomu nějakou náhodou došlo právě až ve Francii. Nevíme zatím o tom, že by se lovu věnoval již dříve. Na druhou stranu se také nedá ani tvrdit, že by právě Sporck byl vynikajícím hudebníkem, dokonce na žádný nástroj nehrál a tak ani nemůžeme předpokládat, že by jeho zájem byl podpořen profesionální hudební zvědavostí. Důležité je to, že v té době znala Paříž lovecký roh jeden a půlkrát zatočený. Do Paříže se dostal zřejmě z Benátek, kde je jeho použití poprvé oficielně zaznamenáno v roce 1639 v benátské opeře. Možná právě proto, že dvorní kapelník byl původem Ital, začal se i ve Francii lovecký roh používat nejen při loveckých příležitostech, ale postupně byl zařazován jako nástroj hudební do oper a baletů. Král Ludvík XIV. miloval lov a jeho součástí byly fanfáry pikérů a lovecká hudba. Ta se provozovala ve stále výpravnější podobě, protože snahou všech skladatelů bylo se zalíbit králi a následně tak získat přízeň celého dvora.

    Ze všech dostupných materiálů lze však s dostatečnou jistotou usuzovat, že o loveckém rohu a francouzském způsobu parforsních honů se i v německy mluvících zemích vědělo přinejmenším v době, kdy mladý Sporck zahájil v roce 1680 svou kavalírskou cestu. Logika času a souvislostí je jednoznačná. Sporck se do Paříže dostal až na jaře roku 1681. První umělecké uplatnění loveckého rohu ve Svaté říši římské národa německého je doloženo z oslav jmenin hudbymilovného císaře Leopolda I. V Linci se dne 15. listopadu 1680 jako předehra velkého baletního představení hrála slavnostní Intráda v obsazení 24 houslí a 12 loveckých rohů. Ve dvoudenních oslavách bylo jedno hudební vystoupení nepatrným detailem, přesto je také podle tohoto využití loveckých rohů patrné, že Francie v té době nediktovala jen politiku, ale především také vkus, módu, literární a umělecké zájmy rakouské a německé šlechty, která často v mnohém kopírovala francouzské vzory i přesto, že obě země byly v permanentním válečném stavu.

    Průběh císařových oslav v Linci je podrobně doložen včetně zasedacího pořádku a jídelních lístků a proto můžeme tvrdit, že v nedalekém Salzburku o loveckém rohu jistě brzy věděl také varhaník František Ignác Bieber (1644-1704), někdejší komorník kroměřížského biskupa. Je velmi pravděpodobné, že právě on o něm dal zprávu svému nástupci Pavlu Josefu Vejvanovskému (1640-1693), o kterém se stále tvrdí, že je autorem Sonaty venatoria. Ta je datována do roku 1682 a patrně je tedy nejstarší českou loveckou skladbou. Bohužel se dodnes nepodařilo potvrdit, že by tehdy v Kroměříži takový nástroj měli, a tak se dá usoudit, že skladba byla původně napsána pro příčnou trubku - trompetu. Někteří kritici navíc tvrdí, že pokud Vejvanovský pro lovecký roh již nic jiného nesložil, zřejmě ani Sonata venatoria nevznikla v Kroměříži, ale je opisem cizí skladby.

    Podle všech zjištění nemůžeme Sporckovi v souvislosti s loveckým rohem v Čechách připisovat absolutní prvenství. Na druhou stranu můžeme však mít za prokázané, že parforsní hony a s nimi i používání loveckého rohu se ve větším rozsahu zavedlo v Čechách až poté, co Sporck stanovil zvláštní pravidla, podle kterých se nový způsob lovu významným způsobem rozšířil. Hlavní děj se přesunul do obor a od samého počátku šlo o významnou společenskou událost, pořádanou výhradně k poctě pozvaného hosta. Zvláštními osobními fanfárami, které troubily skupiny čtyř až osmi trubačů, byli vítáni nejvýznamnější účastníci lovu ihned při příjezdu. Uvítací fanfáry - připravované skutečně jako skladby na jedno použití - byly nejvýpravnější, delší a hudebně ucelenější proto, že je bylo možno troubit v klidu, zatímco běžné lovecké signály ( které byly zpočátku převzaty z Francie, včetně stovky zvláštních ústních povelů ) měli zvládnout jízdní myslivci i při jízdě na koni. Troubit ve cvalu koně nebylo tak snadné a proto základní krátký povel, který měl charakter informace o průběhu lovu, opakovali pěší myslivci v jiné, delší a daleko výpravnější hudební podobě. Jejich dokonalá znalost byla velmi nutná, protože pomocí signálů a povelů se dávaly pokyny ostatním jezdcům, psovodům a honcům.

    Můžeme proto oprávněně předpokládat, že pod Sporckovým dohledem vzniklo množství nových uvítacích fanfár a loveckých písní pro konkrétního hosta, z nichž některé složili nejen dnes již legendární Röhllig se Svídou, kteří byli ke hře vyškolení přímo ve Versailles, ale pravděpodobně také hudebně vzdělaní kantoři ze všech čtyř Sporckových panství.

    Právě tito dva Sporckovi myslivci - Petr Röhllig (1650 - 6.III.1723), původem z Valkeřic na panství Konojedy, a Václav Svída (1664 - 3.III.1741) z Lysé, tam za dva roky dokonale zvládli nový nástroj, a po návratu se stali prvními učiteli nových trubačů, kteří nejdříve na Sporckových čtyřech panstvích ( Lysá nad Labem, Konojedy, Malešov a Choustníkovo Hradiště ) pracovali jako písaři, sekretáři, sluhové či myslivci. Dodnes se vedou spory o tom, zda alespoň jeden z nich nebyl součástí Sporckova doprovodu již při jeho první návštěvě Versailles a zda tam rovnou nezůstal, anebo jestli oba odjížděli do Paříže společně až po Sporckově návratu do Čech.

    Většina pramenů popisujících počátky loveckého rohu v Čechách přitom tvrdí, že tam byl jejich učitelem Marc Antoin Dampierre (26.XII.1676 - 17.VI.1756), od roku 1698 markýz a vévoda z Maine. Taková informace je ale rozhodně mylná!

    Pokud Sporck byl ve Versailles v roce 1680 ohromen loveckým rohem a loveckou hudbou tak, že jej neprodleně přivezl do Čech, musela být francouzská lovecká hudba již dostatečně rozvinutým a samostatně žijícím hudebním oborem. Dampierrovi byly v té době čtyři roky, sám se učil troubit až v roce 1693, do královské lovecké družiny byl přijat v roce 1709 a vrchním královským lovčím se stal v roce 1716, až za vlády nového francouzského krále Ludvíka XV. (1710-1774).

    Dampierre se nepochybně loveckou hudbou celý život zabýval. Jako muzikant dokonale ovládal violu a housle, ale jeho hlavním nástrojem byl lovecký roh. V roce 1705 si nechal vyrobit 1,5 vinutý lovecký roh v ladění D (o délce trubky 4,05 m a průměru 74 cm), který později vešel do hudební praxe jako model Dampierre. Přestože Dampierra všechny literární prameny uznávají jako prvního významného autora loveckých skladeb a královského koncertního mistra hry na lovecký roh, prvenství mu můžeme přiznat pouze v tom, že mohl být na přelomu 17. a 18. století pravděpodobně tím, kdo tehdejší lovecké povely znovu sjednotil do jednotné a pro všechny závazné podoby. Lovecká hudba (nebo hudba s loveckými motivy) byla zcela jistě součástí královských oslav již daleko dříve. Víme také dále, že Dampierre byl tvůrcem vícehlasých loveckých povelů, používaných při parforsním lovu, jehož průběh byl na přelomu století organizován se stále větší pompézností. Král Ludvík XV. si u něj dokonce objednal zvláštní loveckou hudbu ke své lovecké výpravě do Liévre (1729) a Daim (1738). Dampierrova první samostatná sbírka 26 loveckých skladeb (signálů) byla vydána až v roce 1736, a druhá sbírka fanfár s 33 novými skladbami, u kterých se dá také předpokládat jeho autorství, vyšla až po jeho smrti v roce 1756.

    Na rozdíl od Dampierra však potřebné podrobnosti o vlastní hudební tvorbě Petra Röhlliga a Václava Svídy nejsou dostupné, protože větší část lysského archivu vyhořela v roce 1760, a to málo, co zbylo, shořelo pak v roce 1923.

    Do základního repertoáru Sporckových trubačů však jistě patřila Arie ke svatému Hubertu, která je pravděpodobně francouzského původu a mohl ji skutečně přivést Sporck již v roce 1682. Autorství jiné skladby Arie Bon Repos se nejčastěji připisuje Sporckovu kapelníku Tobiáši Josefu Antonínu Seemannovi (1673-1746), který u Sporcka sloužil od svých sedmnácti let. V každém případě však jde o dvě různé skladby, které však bývají často zaměňovány, nebo stále presentovány tak, jakoby byla jedna odvozena od druhé. Hudební podoba Arie Bon Repos byla s notovým záznamem uvedena v roce 1721 ve zpěvníku, vydaném současně německy a také česky, který obsahuje řadu náboženských básní zpívaných právě na její nápěv. Přesný rok vzniku této árie však dnes můžeme určit jen velmi přibližně. Arie Bon Repos byla s blahopřejným textem o dvaatřiceti slokách přednesena Sporckovi také jako okázalá hudební gratulace k jeho jmeninám v roce 1721. Její hudební motiv použil Johann Sebastian Bach (1685-1750) v několika svých skladbách a také v Selské kantátě. Jiný Sporckův lovecký motiv je v Bachově slavné Mši H-moll, která byla poprvé uvedena při korunovaci sasského kurfiřta Bedřicha Augusta II. (1696-1763) na polského krále v roce 1736. Tuto skutečnost dokládá mimo jiné i skladatelova vlastní poznámka na autografu o tom, že právě část Sanctus byla již předtím odeslána také Sporckovi do Čech.

    Česká lovecká hudba má tedy s největší pravděpodobností základ v ceremoniálech parforsního honu. Pokud pro plesy a slavnosti všeobecně platilo, že přílišné opakování skladeb je považováno za nežádoucí, pak pro každou loveckou akci prokazatelně vznikala celá řada úplně nových skladeb a fanfár. Do okolí se šířily především opisy, mezi kterými jsou rozdíly nejen v detailech, ale i v základním tvaru, počtu částí, obsazení nástrojů a celkové délce podle toho, jak si je ten který hudebník upravil pro svoji potřebu. Určení původu nejstarších fanfár je proto často velmi nejasné. Dochované sbírky not nepřímo dokazují, že skladby následovaly jedna za druhou, hrálo se takřka celý den. Někde se objevují i tištěné skladby, které měly charakter dárkového exempláře, jejichž věnováním se buď autor nebo jeho pán snažil získat přízeň pozvaných hostů. Lovce na koních následovala v kočárech početná skupina dam a jejich doprovodu, pro všechny se o přestávkách zajišťoval bohatý program. Při lovu se mohli jednotliví hosté předvést jako dostatečně zdatní jezdci na koni, ale také mohli při odpolední zábavě projednat nejrůznější diplomatické a společenské záležitosti. Parforsní hon s nákladným ceremoniálem sebou přinesl také to, že kterákoliv fáze lovu až po slavnostní vzdání pocty ulovené zvěři, nabyla zvláštního významu. Důstojné zacházení s ulovenou zvěří se postupně stalo samozřejmostí i v širokém okolí, protože Sporckova příkladu následovala ostatní česká šlechta.

    Je velmi pravděpodobné, že nejdříve se hrálo na nástroje dovezené přímo z Francie, později se podobné začaly vyrábět v Drážďanech. První pražský výrobce loveckých rohů je věrohodně doložen až z roku 1720. Ale již kolem roku 1690 zadal Sporck výrobu loveckých rohů ve Vídni, protože z tamějších zdrojů bezpečně víme, že mnozí místní nástrojáři pro něj postupně zajišťovali několik zakázek. Pokud bylo například pro Sporckovy trubače najednou vyrobeno 24 kusů a stálých trubačů bylo jen 8, můžeme se domnívat, že noví trubači byli permanentně vyškolováni a následně zapůjčováni okolní šlechtě i s potřebnými nástroji. Víme ale bezpečně, že na lovecký roh se nejdříve hrálo na Sporckově panství v Lysé nad Labem. Po roce 1695 se lovecký roh rozšiřoval především po referencích návštěvníků, kteří se pohybovali v příjemném prostředí nově budovaných lázní v Kuksu. Jejich architektonické řešení bylo v mnohém ohledu malou napodobeninou královské rezidence ve Versailles. Můžeme proto naprosto logicky předpokládat, že věhlas loveckých rohů a pověst o umění Sporckových trubačů se šířila právě díky návštěvám významných osobností v kukských lázních, které v té době nabízeným pohodlím v mnohém ohledu předčily Karlovy Vary.

    Ostatní německá šlechta byla k novému hudebnímu nástroji zpočátku nedůvěřivá, neboť lovecký roh pocházel z Francie a francouzský dvorský životní styl byl ve společenském, loveckém (a tedy i lovecko-hudebním) ohledu přijímán se značným zpožděním. Pokud budeme za rozhodující považovat právě období po roce 1682, kdy se Sporck vrátil z cest, aby do Versailles vyslal Svídu s Rohlligem, měl císařský dvůr a německá šlechta v té době jiné starosti, než podporovat Sporckovo úsilí o zavedení loveckého rohu. Mnoho nadějí vkládal Sporck do nového rakouského císaře Karla VI. (1685-1740), který byl umění, divadlu a hudbě velmi nakloněn. Loveckého rohu si císař jako vášnivý lovec brzy všimnul jednoduše proto, že jeho revír sousedil se Sporckovým. Několika zprávami je doložen průběh honu pořádaného v roce 1723 po korunovaci císaře na krále českého, kde se měli možnost předvést hraběcí trubači před tisícovkou hostů, ale nemělo to zřejmě větší výsledek než ten, že se krátce nato hře na lovecký roh učili u Sporcka také císařští myslivci.

    Nejrůznější encyklopedie mohou mít tedy pravdu, když se v nich všeobecně tvrdí, že k postupnému rozšíření loveckého rohu v Čechách došlo již na přelomu 17. a 18. století jen vytrvalým a cílevědomým působením hraběte Sporcka, který novým způsobem lovu a loveckou hudbou ovlivnil nejdříve své nejbližší přátele. Ti pak často z prestižních důvodů ve snaze pochlubit se francouzskou novinkou, sami na svých panstvích provozovali parforsní hony a tím podporovali vznik dalších skladeb, jejichž předvedení vyvolalo zájem na dalších místech v Čechách. Sluší se na tomto místě připomenout, že stejnými cestami došlo k rozšíření mnohých Sporckem stanovených loveckých pravidel a zvyků, které dodnes vnímáme jako myslivecké tradice.

    Nový hudební nástroj rychle našel po celých Čechách uplatnění také v hudbě pro plesy a zahradní slavnosti. Na jeho rozšíření kladně působilo prostředí hudebního podhoubí, neboť hudba byla prakticky základním vyučovacím předmětem všech škol a učitelských ústavů. Možná právě zde má kořeny proslavená hudebnost českého národa. Také každý klášter a kostel měl svůj orchestr a pěvecký sbor. V přísně katolickém prostředí se hudba nejdříve šířila právě odtud. Již jednou vzpomenutý Bach přece také komponoval převážně chrámovou hudbu a možná právě díky jeho příkladu se nakonec lovecký roh začal v hudební kompozici používat stále častěji, zejména poté, co byl roku 1703 vídeňskými mistry vylepšen a získal tak jemnější hlas. V mnohých loveckých skladbách se pak využilo jeho typické melodičnosti s vícehlasým zakódováním základní melodie do druhého či třetího hlasu, což bylo často ještě umocněno dokonalým instrumentálním provedením.

    O celé řadě hráčů a skladatelů českého původu, kteří později odešli do ciziny a výrazně zasáhli do hudebního dění v evropském kontextu, již mnoho nevíme. Často jsou jména v archivních záznamech velmi zkomolená a tak někde jejich český původ často dokládá jen nepatrná poznámka. Party pro lovecký roh - nebo častěji pro dvojici rohů - bývaly v notových materiálech nejčastěji nadepisovány cor, cor de chasse, corno, corno da caccia, Jagdhorn, ale někdy dokonce také tuba silvatica. Tónová poloha byla zpočátku postavena zpravidla tak, aby celý part bylo možno zahrát také na trompetu. Tento přístup se však velmi rychle změnil poté, co se na přelomu devadesátých let 17. století začali objevovat první hráči, kteří lovecký roh ovládali skutečně mistrovsky, čímž pro nový nástroj získali samostatné a postupem doby zcela vyjímečné postavení.

    Z období baroka je v Čechách celkem podrobně doloženo 47 zámeckých kapel, které působily na jednotlivých šlechtických sídlech. S tehdejší hudbou to bylo značně složité, protože u jednotlivých pultů stávali většinou hraběcí poddaní a jen málokterý šlechtic si mohl dovolit platit kapelu složenou ze školených hudebníků. Pokud ano, pak hráči působili v zámecké kapele, chrámovém a operním orchestru současně. Nabídka zdatných muzikantů, kteří často ovládali několik nástrojů současně, přesahovala možnosti plného domácího uplatnění. Hráčů na trompetu a lovecký roh bylo v roce 1713 v Praze tolik, že byla nařízena jejich evidence.

    Pro hráče na lovecký roh se rychle našlo uplatnění ve schwarzenberské kapele krumlovské, v mannsfeldské kapele na Dobříši a v hraběcí kapele thunovské, působící střídavě v Praze, Děčíně, Klášterci nad Ohří. Lovecký roh měli ve svých kapelách také Lobkovicové v Roudnici nad Labem, Černínové v Jindřichově Hradci a Kinští v Praze. Za podrobný rozbor stojí i soubor hudebníků v Jaroměřicích nad Rokytnou, protože v seznamu tehdejšího inventáře nástrojů je uváděno 12 loveckých rohů. Sluší se v této souvislosti připomenout, že jaroměřický kapelník František Antonín Míča (1694-1744) je autorem první původní české opery. Opera byla napsána sice česky, ale její premiéra proběhla v roce 1730 dvojjazyčně - italsky pro panstvo a česky pro lid.

    Při pátrání po osudech hráčů a skladatelů, kteří vyšli z českého prostředí, stojí za to dozvědět se víc o Janu Šindelářovi (1700-1760), Antonínu Josefu Hamplovi (1705-1771), Karlu Houdkovi (1721-1802) a především o žehušickém rodáku Janu Václavu Stichovi (1746-1803), který s loveckým rohem v podpaží prošel celou Evropou. V roce 1783 - již jako světoznámý umělec působící pod jménem Giovanni Punto - několikrát koncertoval v královské rezidenci v Paříži, tedy o sto let později přinesl lovecký roh do stejných míst, které měl možnost navštívit hrabě Sporck. Z dalších hráčů a skladatelů českého původu si pozornost zaslouží i Jan Václav Stamic (1717-1757), Josef Rejcha (1746-1795) a mnozí ostatní - až k Janu Leopoldu Koželuhovi (1747-1818), Ondřeji Antonovi (1754-1831) či Pavlu Vranickému (1756-1808).

    Z původního nástroje se vyvinul roh invenční, u kterého se přeladění provádí vsuvkami a z něj pak po zdokonalení ventilů roh lesní. Je totiž přirozené, že jak postupem času se měnila úroveň a technika hry, vyvíjel se i nástroj. Historie lesního rohu je poměrně velmi krátká - vznikl až kolem roku 1813 pouhým přidáním ventilů k rohu loveckému, takže můžeme s trochou nadsázky tvrdit, že také u jeho kolébky vlastně stála potřeba lovců se navzájem dorozumívat. První pokusy s ventilovými rohy se sice odehrávaly v Drážďanech, Norimberku a až nakonec v Praze, přesto můžeme tvrdit, že oba nástroje mají pevné kořeny v Čechách, protože nebýt na počátku širokého uplatnění rohu loveckého, nebyl by se roh lesní vůbec objevil. A pokud dnes najdeme jeden nebo druhý nástroj v každém orchestru, pak některé inventární zápisy věrohodně dokazují i to, jakými cestičkami se lovecká hudba rozšiřovala z českého prostředí do celého světa. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že ještě Karel Hynek Mácha (1810-1836) nazval v prvním vydání Máje tento nástroj lesní troubou.

    Dodnes u nás užívané výrazy se vytvořily prostým překladem z německého Jagdhorn a Waldhorn. V době národního obrození to asi jinak nešlo, vždyť například v tehdejší Praze mluvilo česky jen 32 % obyvatel. Lovecké hudbě však již tenkrát dobře rozuměly nejen celé Čechy, ale celá kulturní Evropa. Do dnešních dnů však dozrálo rozlišení a použití loveckého rohu ke starým skladbám loveckým, a rohu lesního jako zvukově dokonalého instrumentu jak pro zařazení v orchestru, tak i k samostatným skladbám koncertním.

    Na počátku dlouhé cesty tohoto vývoje a zrodu nového odvětví hudby byla tedy zcela jistě potřeba dorozumívání lovců při lovu, který zůstal v některých z nás zakódován jako nezkrotná vášeň dodnes. Kéž by však bylo více hudebníků, než lovců, protože zvěře ubývá, stejně jako ubývá těch, co by se zvěří chtěli hospodařit a nejen ji lovit. 

    Hudba je v tuto chvíli pro nás důležitější, protože umí nejen spojovat národy, ale jak jste byli sami svědky - umí spojit i posluchače odborných přednášek či čtenáře materiálů s danou tématikou.

František Antonín hrabě Sporck jako významná historická osobnost

    Snad není v silách žádného z historiků popsat kteroukoliv postavu vyčerpávajícím a po všech stránkách dokonalým způsobem. Jen málokterá osobnost našich kulturních dějin však vyvolává tolik protichůdných názorů, jako František Antonín hrabě Sporck (1662-1738). Jedněmi bývá označován pouze za tvrdohlavého podivína, druhými zase jen nekriticky oslavován jako štědrý mecenáš nejrůznějších umělců. Avšak pouze strohé vyjmenování či popis všech jeho zájmů a aktivit v celé jejich šíři s vysvětlením například jeho přínosu na tehdejší kulturní dění v Čechách (Sporck dal v Praze roku 1701 postavit v Evropě první stálé operní divadlo), by zabralo mnoho času. O rozbor jeho působení v roli humanisty či literáta se samostatně pokoušelo také již několik badatelů (Sporck vlastnil v Lysé nad Labem také tiskárnu a vydával zde četné překlady děl v té době u nás nežádoucích autorů, k jeho vyhlášeným protivníkům patřil například i jezuita Antonín Koniáš). Jen málokterý ze životopisců se však dostatečně zmínil o jeho vlivu na tehdejší myslivost, která je nedílnou součástí jeho historického odkazu. A o tom, že jako první v zemích Koruny České založil vlastní lovecký Řád, spojený se jménem patrona lovu svatého Huberta, ví dnes už jen několik málo zasvěcených.

    František Antonín hrabě Sporck se narodil 9. března 1662 v Lysé nad Labem jako prvorozený syn císařského generála rakouské jízdy Jana Sporcka. Tento původně zemanský rod pocházel z obce Westerloh u města Delbrücku nedaleko Paderbornu ve Vestfálsku. Jan Sporck, pozdější generál císařské kavalerie, byť původně začínal jako prostý vojenský bubeník, se díky své nebojácnosti v armádě rychle vypracoval. Svou odvahou dokázal strhnout vojáky a nejednou je obrátil k dalšímu útoku. Za vojenské zásluhy byl povýšen v roce 1647 na barona a v roce 1664 na říšského hraběte. Své statky získal většinou darem (náhradou za žold), nebo výměnou za četné finanční půjčky císaři. Jan Sporck, který ve své původní vlasti nenavštěvoval žádné školy a údajně se uměl sotva podepsat, poznal jako feudální pán v Čechách význam vzdělání pro mladou generaci. Proto již v roce 1657 založil v Choustníkově Hradišti pro děti svých sedláků soukromou školu. Takové rozhodnutí bylo jistě velmi šlechetné a prozíravé, uvážíme-li, že povinnou školní docházku zavedla až císařovna Marie Terezie v roce 1774.

    Není proto divu, že také jeho vlastním dětem se dostalo náležitého vychování a vzdělání. Po jeho smrti získali jeho čtyři potomci, mezi nimi i tehdy sedmnáctiletý František Antonín, skutečně obrovský majetek, jehož původ však nesl znaky válečné kořisti. Když se v roce 1680 vydal František Antonín na své cesty po Evropě, měl za sebou podle všech zdrojů úspěšná právnická a filosofická studia na pražském Karolinu a ovládal plynně čtyři jazyky, nicméně v přehledu absolventů studia chybí.

    Nejdříve navštívil Itálii, kde se seznamoval s kulturními a literárními památkami, stejný umělecký zájem projevoval i v Londýně, Madridu a Bruselu. Je již dostatečně doloženo, že mladý Sporck pobýval na dvoře francouzského krále Ludvíka XIV., a je zcela jistě nepochybné, že zde zavedený okázalý styl života, kterým se nejvyšší vrstvy tehdejší francouzské společnosti prezentovaly, měl na něj a na směr jeho dalších životních kroků rozhodující vliv. Ve Francii poznal totiž Sporck nejen všechny dobové královské ceremoniály, ale také jím do té doby prakticky nepoznanou noblesu nového královského sídla ve Versailles, kde se vše odehrávalo. Součástí královské zábavy byl i lov zvěře, a tak Sporck při svém návratu zavádí i na svém panství v Lysé nad Labem nový druh honby - parforsní lov. Jeho nedílnou součástí byl pochopitelně i chov loveckých psů.

    Sporck nesmírně toužil po veřejném uznání. Přes všechnu svou snahu byl však stále jen nejstarším synem nového hraběcího rodu, bez historických či příbuzenských vazeb na tehdejší vládnoucí kruhy, a proto jej ostatní šlechta příliš neuznávala. Ta totiž na vídeňském dvoře hájila především své vlastní pozice. Pro mnohé byl pouze rebelem, který se vehementně soudí pro každou maličkost, věčně hádá s jezuity a tajně podporuje luterány. Snad také proto, aby tuto bariéru prolomil a přilákal k sobě více pozornosti ostatních, založil Sporck v roce 1692 na svém panství Choustníkovo Hradiště, v nevelké osadě Kuks lázně, využívající údajně léčivé účinky tří místních sirnatých pramenů. Zlé jazyky tvrdily, že si pochvalná lékařská dobrozdání koupil, nicméně už tehdy účel světil prostředky. Lázeňské zahrady a jejich okolí nechal upravit podle francouzského vzoru. K výstavbě a vybavení lázní nelitoval prostředků a soustředil k tomu nejlepší architekty, výtvarníky a umělce. Pro mnohé z nich se Kuks stal vyhledávaným místem na několik let, neboť Sporck je často štědře hostil a mnohé také svými četnými zakázkami zaměstnával. Od roku 1712 pro něj pracoval i Matyáš Bernard Braun, jehož zde, a v okolí dochovaná díla, patří mezi světové skvosty barokního sochařství. Podle všech literálních odkazů byl Sporck zřejmě nejbohatším šlechticem v Čechách.

    Mezi Sporckovy zájmy patřil lov, pořádaný jako výpravná slavnost, tak, jak jej poznal ve Francii. Myslivecké a především chovatelské předpisy, platné na jeho panstvích k zajištění péče o honitbu, k ochraně samičí zvěře a mláďat, jakož i příklady četných loveckých zařízení, platily později v celé říši za vzor. Sám totiž nesnášel tehdejší masové zabíjení v podobě nákladných plachtových lovů, naopak usiloval především o vytvoření zdravého a obnovitelného stavu zvěře, a proto veškerý lov zvěře soustředil do obor. Jeho panství v Lysé nad Labem tehdy bezprostředně sousedilo s panstvím Brandýs, které patřilo císaři Karlu VI. a bylo vyhlášeným loveckým revírem. K císaři měl sice Sporck od roku 1692 jako místodržitel a skutečný tajný rada prakticky zajištěn přístup, ale své úřady nikdy horlivě nezastával, zřejmě proto, že si je jednoduše koupil jen pro zajištění dalšího stupně na žebříčku společenské prestiže. Postupem času až příliš intenzivně vnímal nevraživost mezi příslušníky šlechtických rodů, mezi které stále nemohl definitivně proniknout navzdory všem zastávaným funkcím, protože podle dvorské etikety neměl osm přímých předků ve stavu šlechty, což byla nutná podmínka k tomu, aby se dostal do Říšského sněmu.

    Aby na sebe ještě více soustředil pozornost ostatních zvýrazněním záliby, které se většina tehdejší šlechty věnovala, založil (podle vlastního záznamu dne 3. listopadu 1695 na svátek svatého Huberta) v Lysé nad Labem lovecký Řád svatého Huberta, který měl mimo jiné také „ ... šířit vzájemnou svornost mezi milovníky honby ve jménu lásky k bližnímu a úcty ke Stvořiteli světa ... ”. Jeho členy se postupně stali významní šlechtici a šlechtičny, zastávající v té době nejvyšší státní úřady a příslušníci několika panovnických rodů. Sporck se jmenoval velmistrem a sám jim členství uděloval podle svého uvážení, později jej někteří o udělení členství požádali. Vždy se však novými členy Řádu stávaly osoby, které na svých panstvích aktivně vykonávaly myslivost. Všichni se pak museli podpisem do řádové knihy zavázat, že budou dodržovat zvláštní pravidla, která Sporck sám stanovil. Přestože se řádová kniha ztratila (údajně kolem roku 1805 za napoleonských válek), ze Sporckovy korespondence a z dochovaných záznamů o projednávání přestupků víme, že se týkala také průběhu lovu, myslivecké etiky, doby lovu a ochrany mláďat. Mezi další povinnosti patřilo provozování parforsních lovů a podpora lovecké hudby. Pozoruhodné bylo i ustanovení o povinnosti zúčastnit se mše svaté dne 3. listopadu na svátek patrona Řádu svatého Huberta, po které měl vždy následovat lov, či povinnost členů dát sloužit zádušní mši svatou za jiného zemřelého člena Řádu.

    Když byl roku 1711 zvolen novým německým císařem Karel VI. (1685 - 1740), slíbil českým stavům, že se dá korunovat i za krále českého. Věčně odkládaný slib však císař splnil až v září 1723, a Sporck byl jeho korunovaci v Praze přítomen. Využil ihned všech svých diplomatických schopností k tomu, aby byl mezi pozvanými, a našel vhodnou chvilku k tomu, aby i císař přijal členství v Řádu svatého Huberta. Stalo se tak po lovecké slavnosti dne 3. listopadu 1723 u Hlavence na již vzpomenutém císařově panství Brandýs, při kterém Sporck s velkým úspěchem předvedl i svou dvanáctičlennou skupinu loveckých trubačů. Členem Řádu se stala i císařovna Alžběta Kristýna a mnozí ostatní příslušníci panovnických rodů, kteří císaře na jeho cestě doprovázeli. Samo předání Řádu císaři je pozoruhodné také tím, že Sporck připjal insignie řádu císaři na Řád zlatého rouna, což byl nejvyšší domácí habsburský řád, založený již roku 1430, po kterém Sporck celý život marně toužil, a o nějž dlouho usiloval. Dnes je na tomto místě památník, postavený Matyášem Bernardem Braunem v letech 1724-25. Na připomenutí této události nechal Sporck také razit zvláštní pamětní žetony se svatohubertským motivem, které hojně rozdával svým přátelům a významným lázeňským hostům.

    Je zcela logické, že k největšímu rozkvětu Řádu došlo v letech následujících po tomto přijetí císařově. Korunovačního honu se totiž zúčastnila celá řada významných hostů (údajně jich mělo přijet tolik, že naplnili více jak tisíc osmispřežních vozů). Lovecký Řád svatého Huberta byl tímto dnem uznán a respektován nejvyšším panovníkem. V téže době byla již dávno hotova výstavba lázní v Kuksu, který si mezitím jako nové lázeňské centrum postupně získával svůj věhlas. Kuks zářil novotou a ani v té době již světoznámé Karlovy Vary se nemohly pochlubit tím, že by svým návštěvníkům poskytovaly tak dokonalé pohodlí a nabízely tolik příležitostí k rozptýlení. Hostům se nabízely vybrané lahůdky, tropické ovoce, k zákuskům pila káva a horká čokoláda, což jinde nebývalo obvyklé. Prakticky stále se zde hrálo divadlo, pořádaly koncerty a nejrůznější jezdecké soutěže a dostihy. Téměř každou slavnost zakončoval večerní ohňostroj.

    V okolí Kuksu, který Sporck zvolil za své stálé sídlo již v roce 1696, se rozkládala i velká obora, do níž byly dovezeny první kusy daňčí zvěře již v lednu roku 1704. Sporck nabízel svým hostům lov jako kratochvilnou zábavu velmi rád a často byly na programu i nejrůznější střelecké soutěže. Jako první ceny bývaly často vítězům věnovány i nové lovecké ručnice z dílen místních puškařů. K provozování parforsních honů zaměstnával Sporck početný lovecký personál. Je také dostatečně známo i to, že Sporck nechal ve Francii vyškolit své dva trubače ve hře na lovecký roh, který byl jeho zásluhou poprvé uveden do Čech. Ten se nejdříve uplatnil při organizaci parforsního lovu (zvláštních povelů a signálů bylo téměř 200), a poté v zámecké hudební kapele v Kuksu, kde později působil i samostatný pěvecký sbor složený ze Sporckových myslivců. Nejlepší hráče ze své dvanáctičlenné skupiny trubačů rád zapůjčoval k zaškolení hudebníků na okolních panstvích, a velkoryse jim věnoval i nástroje, které pro něj ve 24 kusových sériích vyráběli nástrojáři ve Vídni a v Drážďanech.

    Historicky doložených členů Řádu svatého Huberta je 54, mezi jinými pozdější panovnice Marie-Terezie se svým manželem Františkem Štěpánem Lotrinským, který byl opravdu lovcem víc než vášnivým. Ve Sporckově závěti z 20. listopadu 1731 je uvedeno, že po jeho smrti má být novým Velmistrem Řádu František Josef hrabě Černín z Chudenic, tehdejší sekretář Řádu. Ten však zemřel již roku 1733 a jiný návrh ve Sporckově závěti není. Podle řádových pravidel měli tedy do tří měsíců po Sporckově smrti (30. března 1738) zvolit nového Velmistra zbývající členové. Pokud by k takové volbě nedošlo, je možné, že se novým Velmistrem mohl pravděpodobně stát jeho zeť František Karel Rudolf hrabě Swéerts-Sporck, který tehdy členem Řádu byl, protože i podle závěti měl být na přechodnou dobu Řád zastupován, podporován a udržován členy rodu, jakožto dědici podle práva.

    Většina z literárních pramenů však tvrdí, že smrtí Sporckovou postupně ustala i aktivní veřejná činnost Řádu. Hrabě Swéerts-Sporck, který vynikal spíše jako agrární reformátor a ekonom, již totiž nebyl tak náruživým myslivcem, a jeho manželka Anna Kateřina naplňovala otcův odkaz spíše v zajištění dalšího provozu hospitálu pro chudé a nemocné osoby z okolních panství, který Sporck v Kuksu založil již v roce 1696. Do nadačních listin dal Sporck vepsat majetek celého panství Choustníkovo Hradiště, k tomu byl připsán statek Heřmanice, ke kterému náleželo sedm osad. Čistý výnos hospodaření byl kolem 8 000 zlatých ročně, což dávalo spolu s úroky z vložené částky dostatečný obnos k tomu, aby v hospitálu mohlo být vydržováno kolem sta vysloužilých vojáků a přestárlých mužů ze všech obcích Sporckova panství, kteří by se jinak nemohli uživit. Hospitál pak díky podpoře Sporckových následníků přečkal všechny nástrahy, které doba postupně přinášela a zanikl až v roce 1974 přestěhováním chovanců ústavu do Domova důchodců ve Dvoře Králové nad Labem. Do dnešní doby se však v Kuksu v původní podobě s veškerým vybavením dochovala barokní lékárna, sloužící provozu hospitálu a potřebám širokého okolí až do konce roku 1945. Svou charitativní činnost však Sporck nesměřoval pouze do svého okolí, ale například v roce 1714 věnoval částku 60 000 zlatých na stavbu Invalidovny v Praze a dále odkázal 100 000 zlatých řádu Trinitářů (založen Felixem z Valois v roce 1198) na vykoupení křesťanských otroků a jejich vysvobození z tureckých vězení.

    První pokusy o obnovu Sporckova řádu učinili představitelé tehdejší Českomoravské myslivecké jednoty již v roce 1938, kteří na památku 200 let výročí Sporckovy smrti vyhlásili tento rok za Sporckův rok, a vydávali k tomuto účelu zvláštní pamětní medaile. Dalšímu řešení zabránily válečné události. Stejným nezdarem skončily obdobné snahy na jaře roku 1968. Současný Řád svatého Huberta byl obnoven v duchu Sporckových ideí večer dne 3. listopadu 1978 skupinou dvanácti nadšenců shromážděných před vchodem do krypty pod kostelem Nejsvětější Trojice v Kuksu, v níž jsou uloženy nejen Sporckovy ostatky, ale také všech příslušníků jeho rodiny.

    Po listopadu 1989 byl Řád svatého Huberta oficiálně Ministerstvem vnitra ČR zaregistrován jako přímý pokračovatel Řádu původního a od té doby plně rozvíjí svou činnost. Insignií Řádu je kopie odznaku Řádu, což je zlatá lovecká trubka a medailon se svatohubertským výjevem, která se nosí na levé straně hrudi. Těch původních, které novým členům rozdával Sporck, je osm v soukromých sbírkách. Členové Řádu mají zvláštní historickou uniformu a na levé straně u pasu nosí repliku barokního loveckého tesáku. Přijímání členů se děje na svátek svatého Huberta a v předvečer dne Sporckova úmrtí v kapli kostela na Kuksu, přijímací ceremoniál je shodný s původním. Nový žadatel o členství musí doložit aktivní provozování myslivosti po dobu nejméně deseti let, jeho členství musí doporučit nejméně pět stávajících členů Řádu, poté je jeho žádost předkládána Radě mistrů, která každému kandidátu určí nejméně roční zkušební dobu. Členy Řádu jsou a mohou být v duchu Sporckova odkazu i ženy a právě tím se od ostatních loveckých řádů odlišuje. Dnes tedy jde o Řád, který v současné době má své samostatné zastoupení v sousedních státech (Německo, Švýcarsko, Rakousko, Polsko a Slovensko), jejichž prostřednictvím úzce spolupracuje s jinými obdobnými loveckými řády a sdruženími v zahraničí, které se po rozpadu bývalého Rakouska-Uherska (případně po roce 1945) vytvořily v duchu Sporckova odkazu a na stejných principech v Belgii a Holandsku.

    Dnešní Řád svatého Huberta se sídlem v Kuksu je podle svých stanov především mezinárodním sdružením všech myslivců, kteří při všech svých mysliveckých aktivitách vyznávají zejména zásady etického provozování lovu. Řád také usiluje o záchranu a obnovu všech památek na Františka Antonína hraběte Sporcka. V současné době se realizuje rozsáhlý projekt záchrany celého areálu kukského zámku. Zvláštní místo zaujímá Hospitální nadace Františka Antonína hraběte Sporcka v Kuksu, a také nadace nová, založená posledními přímými Sporckovými potomky, kteří žijí v Holandsku a dodnes ovládají český jazyk slovem i písmem. Řád a Hospitální nadace vyvíjí také jinou humanitární, osvětovou a propagační činnost, je spolupořadatelem několika významných společenských akcí a podílí se na významných akcích kynologických. Každým rokem je v Kuksu první pátek v říjnu pořádán mezinárodní seminář s tématikou historie myslivosti, po kterém v sobotu následuje Svatohubertský den se slavností, na které jsou předváděny všechny ukázky myslivecké činnosti, včetně sokolnictví. Probíhají zde také výstavy zbraní a ukázky nejrůznějších řemesel - jako například výroba loveckých nožů, řezbářství a pažbářství. V podvečer celý program uzavírá svatohubertská mše v římsko-katolickém kostele Nejsvětější Trojice, troubená na lovecké rohy, kterou obvykle sloužívá královéhradecký biskup.

    Je nepochybné, že tehdejší Sporckovo pojetí myslivosti se značně liší od dnešního. Bez nadsázky lze však říci, že Sporck byl prvním chovatelem zvěře. Ta nebyla jen předmětem lovu a zisku zvěřiny, ale i předmětem celoroční péče. Některé jeho aktivity (obory, bažantnice a dnes již zaniklá kačenárna na Šibickém rybníce u Lysé nad Labem, která byla vůbec prvním zařízením tohoto typu v Čechách) možná mohly nést známky snadné dostupnosti úlovků, ale Sporck s konečnou platností povýšil myslivost na dokonale organizovanou činnost, provozovanou zvlášť vyškoleným a věci znalým personálem. Zvláštní místo zde tehdy získala i lovecká kynologie. Kterákoliv fáze lovu až po slavnostní vzdání pocty ulovené zvěři, nabyla zvláštního významu. Důstojné zacházení s ulovenou zvěří se postupně stalo samozřejmostí. Sporcka je možno s hrdostí považovat za přímého zakladatele a velkého propagátora myslivecké etiky. Sporck také šířkou svých zájmů současně podporoval rozvoj puškařského řemesla, výrazným způsobem ovlivnil také literaturu, divadlo, malířství, hudební tvorbu a sochařské umění v Čechách.

    Pokud dnes - a jistě zcela právem - považujeme Sporcka za jednu z nejvýznamnějších osobností českých zemí v období baroka, je třeba především připomenout, že byl také prvním, kdo do nejmenších podrobností realizoval svou snahu o soukromou hospitalitu do konkrétní podoby způsobem, který odolal všem nástrahám, které doba tří staletí postupně přinášela. Jím založený hospitál v Kuksu a s ním související barokní lékárna plnila svou funkci prakticky do dnešních dnů. A ať už byl jeho původní záměr o založení loveckého Řádu svatého Huberta jakýkoliv, dnes žije i jeho myšlenka „ ... skrze horlivé provozování myslivosti a ušlechtilé honby, při respektování mysliveckých tradic, myslivecké etiky a zvyklostí, při ctění přikázání Božích a Božích zákonů, velebiti Boha, Pána našeho, a na přímluvu svatého Huberta, patrona myslivosti se státi skutečnými šlechtici ducha, nositeli přátelství a lásky k bližnímu ...",  která rozvíjená přispěním jeho současných pokračovatelů má v dnešním světě nepochybně své pevné místo.

F.A. hrabě Sporck jako neúnavný vydavatel literatury a organizátor divadla

    Málokdo ví, že 27. března se na celém světě slaví Mezinárodní den divadla, ale jen malá hrstka skutečných odborníků se vzpomene na Sporckův přínos k dějinám divadla v Čechách. Ve spojení s hrabětem Sporckem je totiž divadlo velmi podstatná a nanejvýš důležitá věc. Přesto si ale při vyslovení jeho jména většina z nás nejdříve vybaví především rozsáhlý barokní areál v Kuksu, který se ve své době - prakticky bez ohledu na výši vynaložených nákladů - měl co nejrychleji stát vyhlášenými a tedy i hojně navštěvovanými lázněmi. Jejich hosté se zde měli věnovat odpočinku těla i ducha a také navštěvovat divadelní představení. Kromě nejrůznějších lázeňských procedur a snadno dostupných loveckých kratochvílí by bylo právě divadlo velkorysou a nečekanou novinkou, a přitom jistě velmi vítaným rozptýlením. K tomu, aby Kuks v takové podobě vstoupil do skutečně širokého podvědomí, nebylo až tak daleko, vždyť kolem roku 1730 se zde již nabízelo daleko více možností k rozptýlení, než v tehdejších Karlových Varech. Sporckova smrt (1738) a především pak prosincová povodeň roku 1740 vše změnila třeba jenom proto, že část lázeňských budov nezvratně poškodila voda, když velkoryse pomineme tu podstatnou skutečnost, že zájmy Sporckových dědiců byly již úplně jiné, než o tento areál dál systematicky pečovat a rozvíjet možnosti jeho komplexního lázeňského využití, které zde určitě byly. Areál byl pak postupně přebudováván (1801, 1807, 1821, 1872) ve prospěch nemocnice (hospitálu), význam lázní postupně zanikal. Není proto divu, že po další povodni v roce 1894 a požárech v roce 1901 a 1921 tu došlo oproti stavu z doby největšího rozkvětu k nevratným stavebním změnám.

    Nepřebíhejme však až k dnešní podobě tohoto barokního skvostu, ale spíše si raději představme tu Sporckovu vizi hned na samém počátku: … zámek, hospitál a lázně - vše dokonale architektonicky navržené a sladěné tak, aby to co možná nejvíce připomínalo Versailles, a k tomu studovna v Domě filosofů, který byl vlastně největší soukromou knihovnou té doby, lovecké vyžití v oboře s tisícovkou daňků, k tomu smečka vycvičených psů a dobří koně k parforsním lovům, které korunuje vystoupení široko-daleko vyhlášených trubačů, pro lovecké hostiny útulný lovecký zámeček v Hubertově údolí, vycházková trasa kolem velkolepých barokních soch v Betlémě, po nejbližším okolí nejrůznější poustevny, jejichž strážci budou těsně před příchodem hostů pouštět fontány, vodotrysky a zvonkohry. V údolí Labe zní každý večer hudba, hraje se divadlo, občas září velkorysé ohňostroje a každou neděli probíhají střelecké nebo jezdecké závody ...

    Jedním z prvních logických kroků k naplnění tohoto cíle byla budova divadla, postavená roku 1702 jako stálá scéna, byť nejdříve jen dřevěná. Málo kdo však ví, že už o pět let dříve (17. září 1697) se v Kuksu odehrálo vůbec první divadelní představení pod Sporckovou patronací vůbec. Pokud si vše správně srovnáme do časové řady, v té době stálo v Kuksu jen několik málo lázeňských objektů, a už bylo dychtivým hostům nabídnuto představení s názvem Pulcinello, tedy zřejmě něco na způsob komedie dell'arte. Později se provoz stálého divadla, které bylo zbudováno hned vedle „Hostince u Zlatého slunce“, orientoval na repertoár německých a italských kočovných společností. Na programu byly většinou vážné náměty z mytologie i historie. Postupně se v nich však začala objevovat komická postava Hanse Wursta, která se vyvinula z harlekýna komedie dell'arte. Právě tento moment je pro dějiny evropského divadla dosti podstatný, neboť právě zde přecházela komedie dell'arte díky improvizované roli Hanse Wursta do typu německého komediálního divadla, tzv. hanswurstiády. Rakouští teatrologové tyto texty, které prokazatelně vznikly pro potřeby divadla v Kuksu, dokonce považují za zakladatelské dílo vídeňské komedie. Z těchto produkcí se nám dochovala řada divadelních cedulí. Pro kočovné společnosti to byla zajímavá štace na jejich okruhu po významných kulturních centrech, mezi které Kuks svým vzrůstajícím vlivem patřil stále pevněji. A že to Sporcka opravdu něco stálo, vidíme zřetelně i z toho, že všechna představení v Kuksu byla volně přístupná, tedy pro veškeré obecenstvo zcela zdarma (na rozdíl od divadla pražského). V těch letech se zde objevily nejrůznější divadelní společnosti, které byly v bližším vztahu se Sporckem, a zůstávaly zde i několik let. Jednou z nich byla zcela jistě operní společnost Antonia Denzia, která nejdříve uspořádala dvě představení v Lysé nad Labem, a pak na Kuksu hrála trvale do roku 1722, poté se na dalších deset let usídlila v Praze.

    Pokud však na hraběte Sporcka budeme nahlížet jen kukskýma očima, dopustíme se hrubé chyby. Lázeňský areál v Kuksu nebo budovy Hospitálu s Braunovými sochami Ctností a Neřestí jsou totiž až třešničkou na dortu, vždyť získávat si významné osobnosti a upozorňovat na sebe zřizováním nejrůznějších atrakcí, s jejichž pomocí do jisté míry „zcela přirozeně“ narůstala i Sporckova společenská prestiž, bylo možná daleko snazší v Praze. Snazší proto, že právě zde se daleko častěji vyskytovaly všechny důležité osobnosti tehdejší šlechty, nicméně o to složitější bylo mezi ně prorazit. Mezi opravdovou honoraci nemohl však proniknout nikdo, kdo by neprokázal osm přímých předků se šlechtickým titulem. To Sporck - jak dobře víme - nemohl, ale o to více byl pro podporu svého sebevědomí ochoten obětovat prakticky všechno. Měl k tomu i dostatek finančních prostředků, vždyť spousta historiků shodně tvrdí, že to byl po císaři Rudolfu II. nejbohatší člověk v Čechách. Byl nejen bohatý, ale projevil se v mnohém směru také jako téměř geniální manažer jen proto, že musíme chtě - nechtě přiznat, že nikdo pro sebe tak rychle nezískal přízeň tolika významných osobností ze všech možných vědních a uměleckých oborů, či z řad příslušníků šlechty, kteří mu k tomu svým způsobem dopomohli. Jeho úmysly totiž nebyly vždy „počestné“, nebyl klasickým mecenášem mladých začínajících umělců (snad s výjimkou Matyáše Bernarda Brauna a Petra Brandla), ale spíše se snažil pouze na sebe strhnout pozornost. A jak by toho mohl nejrychleji dosáhnout? Jednoduše s pomocí toho, čeho měl poměrně dost - peněz. Nejdříve si koupil titul komořího (1690), hodnost místodržitele (1691) a skutečného tajného rady (1692). Usiloval také o titul vrchního zemského komořího (1693 a 1703), a osobním dopisem (1713) o něj císaře znovu požádal, ale byl mu odepřen zřejmě jen proto, že již v roce 1710 mu císař důrazně vytkl, aby se dostavoval do úřadu místodržitele, anebo se všech funkcí vzdal. Na zasedání totiž Sporck zásadně nejezdil, stačilo mu všechny ty tituly „jen“ vlastnit. Je doloženo, že nebyl ani na tom důležitém jednání Českého zemského sněmu, které 12. října 1720 schvalovalo tzv. pragmatickou sankci (pozdější nástupnictví Marie-Terezie), byť s ní souhlasil. Lze proto v této souvislosti oprávněně převzít všeobecné konstatování předních Sporckových životopisců, že všechny dvorské tituly měl pouze jen jako prostředek ke zvýšení osobní prestiže a hlavně vlastního sebevědomí.

    Odbočili jsme, ale jen proto, aby bylo komukoliv jasné, že peníze mají svou moc v každé době, nejen v baroku. Nakonec i posudky dokladující léčivé účinky kukských pramenů (z roku 1697), se kterými bylo započato vrcholné Sporckovo dílo, byly spíše jen dobře zaplaceny, než dobře udělány. Bez ohledu na to musíme uznat, že mnohé jeho cíle, které zpočátku vypadaly jen jako bezbřehá utopie, se mu nakonec podařilo zrealizovat poměrně úspěšně, a hlavně s velkorysou a nebývalou nadčasovostí, takže mnohé přežily v plné kráse až do dnešních dnů.

    Sporck získal spoustu námětů pro své pozdější záměry na kavalírské cestě Evropou, kterou uskutečnil v mladém věku. Když nemohl proniknout ke dvoru do Vídně z důvodů, které na seminářích ŘSH byly rozebírány několikrát, začal budovat základy své pozdější popularity a všeobecného věhlasu v Praze, přestože Prahu nakonec přímo nesnášel, protože v ní spatřoval ohnisko nepoctivosti a nepřátelství ke své osobě. Než však k takovému závěru dospěl, k větší slávě mu právě a především tady jistě mohlo posloužit i „skutečné“ divadlo, které se v té době bylo v Čechách provozováno jen zřídka. Pokud k nám nějaký divadelní soubor zavítal, šlo stále jen o krátké, většinou pantomimické komické ukázky na trzích a jarmarcích. Kejklíři a loutky někde na rynku jsou ale ve srovnání se skutečným divadlem, které se tehdy už běžně provozovalo v Paříži (a které tam Sporck poznal), dost málo, když prakticky jediným druhem divadelních her pro veřejnost u nás byla nanejvýš tak představení s biblickými výjevy a pašijové hry.

    Najednou tu byla novátorská myšlenka na otevření prvního stálého kamenného divadla s činohrou, operou a baletem. A především - toto divadlo bylo od samého počátku označeno jako „veřejně přístupné“, byť prvních několik představení se odehrávalo jen pro šlechtu a vyšší měšťanstvo. První stálá divadelní scéna byla zřízena v pražském Sporckově paláci, v ulici Na Poříčí, a otevřena byla slavnostním představením dne 4. října 1701. Toto datum najdete ve všech zdrojích označeno jako počátek českého divadelnictví, které je tak nesmazatelně spojeno se jménem hraběte Sporcka. Na tom nic nezmění ani skutečnost, že otevření divadla bylo opět jen „vhodně“ načasováno na den hraběcího svátku, který se tam hned po skončení představení slavil s tehdy nebývalou okázalostí. Na otázku proč se ale hrabě Sporck nikde jako zakladatel českého divadla neuvádí, mi zatím nikdo rozumně neodpověděl.

    Otevření divadelního sálu vyvolalo nejen patřičný ohlas, ale vzbudilo také i závist. Do Prahy se rychle sjely další divadelní společnosti, které začali podporovat i ostatní šlechtici. Vyrostla konkurence a stoupala i řevnivost mezi soubory. Došlo to tak daleko, že Sporckova divadelní společnost byla zažalována pro nekalou soutěž, a v roce 1705 došlo k zatčení divadelního ředitele a dvou hlavních představitelů přímo během představení, které Sporck pořádal pro vybranou šlechtickou společnost, což pokládal především za útok proti své vlastní osobě, ale přesto neprodleně rozpoutal nebývalou kampaň směřující k jejich osvobození.

    Přestože kapacita zdejšího sálu byla malá, hrálo se zde naprosto pravidelně zhruba třikrát v týdnu. Co se hrálo a jaké herecké skupiny se tu střídaly, nevíme, protože divadlo v roce 1733 vyhořelo, a s ním i celý jeho archiv. Stalo se tak na představení, kterého byl Sporck osobně přítomen. Požár se podařilo uhasit až po třech hodinách, byl skutečně velký, a tak není divu, že s divadelním zázemím zmizely i kulisy a hlavně veškeré záznamy o odehraných představeních, takže sestavit tehdejší program se dá jen z nejrůznější šlechtické korespondence anebo z odkazů v dobovém tisku. Jména některých principálů (převážně italského původu) jsou známa také podle drobných milostných afér s herečkami, o kterých se tu často s velkým despektem psalo.

    Divadelní sál byl však téměř vzápětí velkoryse obnoven, což Sporck neopomněl patřičně komentovat hlavně proto, že šlo o ohromné výdaje nejen po stránce stavebně-technické, ale bylo zapotřebí obnovit kulisy a veškerou garderobu herců, stejně tak jako ostatní věci, které k divadelnímu zázemí nepochybně patří. Když byl odtud v roce 1734 pro velké dluhy související s požadavky hudebníků vykázán již jednou vzpomenutý impresário Antonio Denzia, bylo to v době, kdy si pražské publikum na operu zvyklo, a tak se mezi zpěváky usilovně hledala náhrada. Ta se našla poměrně velmi snadno. Do Sporckova divadla nastoupil italský zpěvák, skladatel a kapelník Santo Lapis, který byl původně hráčem na mandolínu.

    V této souvislosti se sluší připomenout, že někteří z historiků hovoří o příchodu opery do Prahy až v souvislosti se slavným korunovačním představením, pořádaným v zahradách Pražského hradu v září 1723, na počest císaře Karla VI. (1685-1740), který byl 4. září 1723 po dlouhých odkladech konečně „úředně“ prohlášen za českého krále. Předvedení opery Constanza e Fortezza s tématikou obléhání Říma vojsky Etrusků, ve kterém vystoupilo přes 100 zpěváků a 200 hudebníků, rozhodně nebylo prvním operním kusem na území Čech, ale zcela jistě nejdelším, protože tato část velkolepých oslav trvala v divadle pět hodin. Lze souhlasit pouze s tím, že právě poté se opera usídlila v Praze natrvalo, nakonec i ve Sporckově pražském divadle začíná v roce 1724 působit soubor, který vedl již zmíněný Antonio Denzia (viz výše), když nejdříve předvedl své umění v Kuksu. Dávat totiž do souvislostí příchod opery do českého prostředí s korunovací Karla VI. je rozhodně mylné, když bezpečně víme, že první operní představení se v Praze hrálo již při korunovaci Ferdinanda II. (1578-1637) v roce 1627, tedy bezmála o sto let dříve. Pro neúnavnou Sporckovu diplomacii je v dané chvíli příznačné, že využil jedné z dalších součástí korunovačních oslav, a na honě pořádaném pro tisíc účastníků z řad šlechty v císařském revíru v Brandýse, který sousedil s jeho panstvím Lysá nad Labem, všem s dokonalou okázalostí představil svůj dvanáctičlenný soubor loveckých trubačů, po jehož vystoupení dekoroval odznakem Řádu svatého Huberta nejen císaře a císařovnu, ale i další významné osoby z jeho doprovodu.

    Po Sporckově smrti v roce 1738 bylo jeho divadlo úředně uzavřeno a soubor herců se přesunul nejdříve do malého sálu „Staré rychty“ v domě na nároží Můstku a Rytířské ulice, a pak do daleko prostornějších „Kotců“, což byl daleko větší sál v patře nad někdejší městskou tržnicí, která zde byla postavena již v době vlády Otce vlasti Karla IV. (1316-1378). Sál se musel pro potřeby umělců poněkud upravit, takže toto nové divadlo bylo otevřeno slavnostní premiérou až 29. února 1739. Trvalo však dalších 40 let, než se zde hrála první česká hra s názvem „Kníže Honzík“. Hráli ji však němečtí herci, kteří češtinu vůbec neovládali, takže byli obecenstvem velmi rychle vypískáni, a představení skončilo hned po druhém obraze. I přes toto fiasko však český jazyk na této scéně již natrvalo zůstal. Divadlo v Kotcích bylo uzavřeno až v roce 1783 a jeho roli převzalo Nosticovo divadlo, v pozdějších dobách zvané též Stavovské, Zemské, Tylovo a opět Stavovské.

***

    A nyní konečně ke knihám. Pokud jsem v úvodu připomenul „Dům filosofů“, budovy se čtyřiceti tisíci svazků knih, pak si musíme uvědomit, že pro potřeby lázeňských hostů byla možnost vypůjčit si prakticky jakoukoliv tehdy dostupnou knihu velmi vítaným rozptýlením. Podstatnou roli totiž hrála cenzura, na kterou Sporck nebral ohledy. Pusťme se teď tak trochu do spekulace. Je totiž docela dobře možné, že právě rozporuplná Sporckova osobnost k němu přitahovala zájem ostatních, takže je docela dobře možné, že se tehdy mezi šlechtou kolovala věta: „co takhle zajet si přece jen do Kuksu, o kterém se tu stále mluví, a pak mít v ruce nějakou tu „jeho“ zakázanou knihu, o kterých se tu potají šeptá!“ Uvažovat o tom právě takto by nebylo nic mimořádného, vždyť Kuks především tím, že jako malá kopie Versailles k návštěvě doopravdy lákal, byl navštěvován stále častěji. A o tom, že nabídka programů pro lázeňské hosty byla každý den skutečně pestrá, je snad zbytečné pochybovat. Co se týče knih je význam Kuksu jako místa pro studium volně přístupné literatury dodnes nedoceněn. Nedoceněn o to víc, když si uvědomíme, že první veřejná čítárna časopisů a půjčovna knih byla v Praze otevřena v domě „U bílého jednorožce“ až v roce 1781, tedy až padesát let poté, co došlo k úřednímu zabavení všech Sporckových knih, o kterém bude ještě řeč.

    Pomineme-li otázku povinné školní docházky, kterou de facto zavedla v roce 1744 až císařovna Marie-Terezie (1717-1780) zvláštním c.k. nařízením, ve kterém se poprvé definuje zájem monarchie vychovávat a vzdělávat mládež, byl ten, kdo uměl číst, spíše výjimkou, než pravidlem, protože vzdělávání se odehrávalo pouze na soukromé úrovni a bylo tedy vyhrazeno především dětem z bohatších vrstev. Povinnost všech rodičů posílat děti do škol přináší až „Všeobecný školní řád“ z roku 1774, kterému dodnes děkujeme za dva měsíce prázdnin, během kterých měly tehdy děti pomáhat při zemědělských pracích. Sporck však měl od roku 1690 svého vyhledavače talentů pro trubačský sbor v Lysé, který se úspěšně rozrůstal (a štěpil na další skupiny trubačů, které začaly samostatně působit jako hosté na sousedních panstvích, kde více či méně zaučovali místní trubače), a tak postupem doby zejména hudebně nadané děti nastupují do jednotřídních škol, které dal po roce 1700 zřídit ve všech centrech svých dominií. Zde byla situace trochu jiná, přestože hlavním vyučujícím předmětem byla zpočátku hudební výchova, a ne čtení, psaní a počty. Ale i ti, co uměli číst, se tehdy ke knihám nemohli dostat snadno. Jednak byly pro obyčejné poddané velmi drahé, ale hlavně bylo lákavých a především k dalšímu vzdělávání potřebných titulů velmi málo, protože jakákoliv vydavatelská činnost byla velmi omezená. Již v roce 1621 totiž převzali veškerou cenzuru knih, vydávaných v Čechách a dovážených ze zahraničí, jezuité. Značný počet tiskáren, především na venkově, byl rázem úplně uzavřen. Až v roce 1707 rozhodl císař Josef I. (1705-1711), že cenzuru knih bude vykonávat stát, a nikoliv katolické duchovenstvo, a v roce 1715 vyšlo vládní nařízení, zakazující vydávání a rozšiřování veškerých satiristických knih, traktátů i obrázků. Tiskárny směly pracovat pouze v universitních městech a v městech, kde sídlily vyšší úřady, které tím pádem měly vše pod snazší kontrolou.

    Na takové zákazy však Sporck vůbec nedbal. Jako zastánce náboženské tolerance ho velmi zajímala neortodoxní náboženská literatura a učení nekatolických teologů. Do Čech v té době posílali velké množství zakázaných knih v češtině i v němčině čeští protestantští emigranti. Šlo většinou o náboženské publikace, tištěné v německých městech Žitava a Pirna. Sporck tedy nejdříve skupoval celé náklady knih, které se dodatečně opatřovaly novou titulní stranou s jeho portrétem, erbem a věnováním, které zdarma rozdával. Právě toto je pro určení „vlastních“ sporckovských tisků velmi matoucí, neboť se překrývají s množstvím takto zakoupených a upravených titulů.

    Pro zajištění jistého druhu nezávislosti Sporck v roce 1705 otevřel svou tiskárnu v Lysé nad Labem - a zatím vcelku neohroženě - vydával četná teologická díla a financoval tisk doktorských prací z oboru teologie, filozofie, lékařství a dokonce i fyziky. Na překladech děl se pravidelně podílela i jeho dcera Anna Kateřina (1689-1754). Počet titulů, které vydal ve své tiskárně v Lysé, se nedá vůbec spočítat, a počet svazků ani odhadnout.      Největší Sporckův životopisec Benedikt sice v roce 1923 uvádí 124 knih, jiný seznam udává dokonce 164 (na internetu najdete údaj 150), ale některá díla vyšla opakovaně, protože byl náklad brzy rozdán, a tak žádný údaj nebude dostatečně věrohodný. Typickým příkladem dokumentujícím chaos pokusů o takové knižní soupisy je překlad původně francouzské knihy, kterou Sporck vydal pod názvem O pravé zbožnosti a křesťanské výchově dětí - ta byla v tiskárně v Lysé vydána celkem čtyřikrát (1709, 1710, 1711 a 1718), a v obou zmíněných soupisech je uvedena rozdílně.

    Když i tuto tiskárnu jezuité v roce 1712 zavřeli, a tak znovu nechával většinu titulů, o které měl zájem, tisknout v zahraničí, a vozil je do Čech tajně a skryté různými důmyslnými způsoby. V roce 1721 bylo například provezeno tisíc výtisků knihy vydané v Drážďanech, ukrytých v hracím automatu v podobě dudáka. V roce 1725 si nechal Sporck propašovat ze Slezska celou nekatolickou knihovnu, i když se dovoz takové literatury přísně trestal. Obyvatelé Čech neměli totiž povoleno vlastnit kacířské knihy - to většinou dobře známe z F. L. Věka, tedy pětidílného románu, který byl za mých časů povinnou četbou ve škole. Pokud byly kdekoliv „nevhodné knihy“ nalezeny, byly zkonfiskovány a nahrazeny katolickými tituly. Cenzurní zásahy byly skutečně velmi přísné, a tresty, které byly jeho nedílnou součástí, taktéž. K účelu kontroly nezávadnosti veškeré dobové literatury nakonec v roce 1729 vydal jezuita Antonín Koniáš (1691-1760) zvláštní bibliografický seznam kacířských titulů, Clavis haeresim claudens et aperiens - Klíč kacířství otvírající a zavírající.

    O tom, jak se Sporckovi dařilo pašovat zakázané knihy, najdete dost podrobné zprávy na internetu, stačí si do vyhledávače napsat odkaz „počátky cenzury“. Dozvíte se, že tresty byly skutečně přísné, když ještě v roce 1750 (tedy dvanáct let po Sporckově smrti) bylo vydáno vládní nařízení o tom, že obchodníci dovážející podezřelé knihy mají být trestáni trestem smrti a konfiskací veškerého majetku.

    Nakonec všechny Sporckovy prohřešky proti nejrůznějším zákazům, které souvisely právě s tiskem knih, jeho neúprosná kritika společenských poměrů a jeho časté spory se sousedy o pozemky, kterými byli právě jezuité, kteří byli výhradními cenzory, měly nakonec dramatické vyvrcholení, když 26. července 1729 obsadil celý Kuks ve vší tichosti krátce po půlnoci vojenský oddíl carrafovského pluku a Sporckovi byl předložen císařský dekret o zabavení všech knih, pro něž byla v Kuksu vybudována právě knihovna v Domě filosofů. Knihy byly v 36 bednách pod přísnou ochranou vojáků převezeny do Hradce Králové k posouzení. O jejich navrácení Sporck usiloval dalších sedm let až do své smrti, přestože tento vpravdě „vojenský zásah“ původně vedl k obžalobě z kacířství a jeho šíření. Návrh trestu, který měl nejdříve v rukou nám již dobře známý Páter Antonín Koniáš, obsahoval ztrátu inkolátu, statků, pokutu sto tisíc zlatých, spálení knih a doživotní přísné vězení. Proces pak byl zahájen v únoru 1733 a o měsíc později byl vynesen pro Sporcka rozsudek velmi příznivý. Byl odsouzen pouze za přestoupení císařského zákazu tištění knih bez cenzury k pokutě dvacet pět tisíc zlatých a zaplacení soudních výloh.

    Zda za tak mírný rozsudek může jen a jen náhoda, můžeme jen spekulovat, ba můžeme se znovu zamyslet nad rozsahem Sporckových známostí a vlivů, který zcela nepochybně měl. Traduje se totiž, že krátce před oním příjezdem vojáků na Kuks nechal prý Sporck odvézt všechny protijezuitské knihy na svůj zámek v Konojedech, aby získal dostatek času na to, jak je pak dobře ukrýt. Jiná verze hovoří o tom, že knihy byly ukryty v jedné z rakví v rodinné hrobce. Nakonec je opravdu docela dobře možné, že byl o tom všem dopředu a dobře informován, a tak pak měl na dlouhou dobu dostatek „pádných“ argumentů ke svým neustálým stížnostem u vídeňského dvora. A že si stěžovat uměl prakticky na cokoliv, a že v něm občas převládalo i furiantství, o tom není vůbec pochyb.

    Srovnáme-li to, co Sporckovi původně hrozilo, pak poměrně mírný rozsudek může mít na svědomí i výsledek návštěvy císařovny Alžběty Kristýny (1691-1750), pro kterou uspořádal Sporck velkolepou oslavu jejich narozenin, když ji … slavnostně uvítal za zvuků trub a bubnů a střelby z hmoždířů, jak bylo zvykem v lázních, když do nich přijížděl význačný host. Na její počet se hrálo slavnostní představení, na kterém bylo přítomno 36 osob ze šlechty, a dopoledne pak 28. srpna 1731 v hospitálním kostele, též za přítomnosti všech šlechticů, bylo slavné kázání a sloužena slavná mše svatá, v poledne pak v sále zámeckém dával hrabě hostinu, přitom byla provozována slavnostní hudba a připíjeno za zvuků bubnů a trub a střelby z hmoždířů na zdraví císařovnino. Pak bylo znovu hráno v divadle, a po něm počala se nádherná iluminace celé osady, přičemž byl konán skvělý ples a slavnost zakončena za všeobecného veselí zářivým ohňostrojem, na nějž dívalo se mnoho lidí, mezi nimiž napočítáno bylo přes 50 osob stavu duchovního ... I tato oslava nepřímo dokumentuje tehdejší připravenost Kuksu pojmout tolik významných hostů současně, a poskytnout jim všem, včetně jejich nezbytného, ale jistě početného doprovodu, náležitý komfort a pohodlí.

    Zabavených knih se však František Antonín hrabě Sporck nikdy nedočkal. Po jeho smrti byla část z nich rozprodána, či předána do jiných knihoven, většinou jezuitských, některé údajně spáleny. Když byl na podzim roku 1959 po dlouhých přípravách konečně zpracováván soupis knih z „Hospitálního fondu“, došlo se k číslu 8049, byť původně zde mělo být téměř 14 tisíc titulů, shromážděných na podzim roku 1945, tehdy těsně po svezení válečných konfiskátů. Těch chybějících šest tisíc knih jasně dokazuje to, jak si malý český člověk „umí zcela po svém“ poradit s tím, čeho si dnes váží celá kulturní Evropa. My si většinou ničeho takového nevážíme, jinak by se sporckovské tisky občas neobjevovaly v antikvariátech, pohříchu - a prakticky bez rozdílu - s vytrhanými obrázky dodnes krásných Rentzových rytin. Je sice možné, že se na tom mohli do jisté míry podílet i doboví cenzoři, kteří vyřazovali „závadné“ obrázky, ale poškození některých knih, které jsem měl možnost držet v ruce, s cenzurou Jiráskovy „doby temna“ nemělo nic společného. A dát takový poklad z domu? Pro mne osobně je to naprosto nemyslitelné, ale jedno brněnské knihkupectví v antikvariátním oddělení starých tisků nabízelo v roce 1993 původní vydání prvního dílu „Křesťanského roku“ za osm tisíc korun.

    Naštěstí všechny klasické práce Sporckova dvorního rytce, které pochází převážně ze sporckovských tisků, vydalo v roce 2007 pražské nakladatelství Karolinum v representativní podobě v samostatné knize, která je po všech stránkách dokonalou upomínkou na Sporckovu vydavatelskou činnost. V tomto případě slouží autorům ke cti, že toto dílo doplnili kompletním přehledem všech známých prací Michala Rentze. O to jsem se já v tomto svém příspěvku o literatuře a divadlu Františka Antonína hraběte Sporcka vlastně ani dost dobře nepokusil, protože zvládnout to se ctí považuji pro člověka, jehož oborem není historie, za naprosto nemožné. V mém příspěvku mělo nakonec přece jen jít o něco jiného - proto stačí konstatovat, že dát dohromady úplný soupis divadelních her a knih, na kterých se Sporck jakkoliv podílel, nejde také proto, že sporckovský archiv, kam mají přístup pouze renomovaní historici,  ještě nebyl bezezbytku probádán, a veškeré doposud zveřejněné údaje se v mnohém liší.  

    Na samotný závěr proto raději přidám citaci ze Sporckovy korespondence (1728), ve které vysvětluje proč vlastně od samého počátku podporoval divadlo: …aby se lidu dostávalo mravního naučení buď odměnou ctnosti nebo v potrestání neřesti, protože co oko vidí, to se vryje do paměti hlouběji, než to, co ucho slyší, a proto vynakládám nemalé prostředky k naučení, poučení a uhlazení mravů nevědomého lidu v divadelních kusech, a také se jich sám rád zúčastním … Pointa této věty platí stále, neboť čas od času i my v nejrůznějších situacích říkáme: „je lépe jednou sám vidět, jak o tom dvakrát slyšet.“ Ke škodě naší doby toho kolem sebe dnes vidíme i slyšíme jen velmi málo dobrého, natož pak alespoň něco povzbudivého či nadčasového, a na to, že bychom se snad třeba v divadle v něčem poučili, už dávno nevěříme. To však není vinou osvíceného Františka Antonína hraběte Sporcka, jehož dílo nejen že přetrvalo věky, ale také dalo baroku tu správnou tvář.

Příloha:

 „Malé zamyšlení nad jedním z titulů“

    K této rádoby bonusové lahůdce mne kromě vlastní a zcela přirozené zvědavosti přivedly zajímavé okolnosti. O Sporckových zásluhách na poli kulturním, o knihách a divadelních představeních psali už mnozí jiní, ale já narazil na něco jiného, a podle mého soudu dost důležitého pro všechny k tomu, abychom si dokázali alespoň trochu představit skutečnou velikost jedné ze Sporckových aktivit, která s vydáváním knih úzce souvisí. A tak, jak bylo ostatně jeho zvykem po celý jeho život, i tato věc je dodnes stále záhadná. O co tedy jde. V jednom rozhlasovém pořadu „Okénko do historie“, které se zabývalo stavbou varhan v jakémsi zapadlém vesnickém kostelíku, jsem uslyšel zmínku o tom, jak důležitý byl zpěvník Jana Josefa Božana, o kterém jsem již dlouho věděl jako o jednom ze stěžejních tisků, na kterých se Sporck podílel. Tuto zprávičku, která sama o sobě není ničím pozoruhodná, však doplňoval odkaz na to, že místní kronikář později zaznamenal toto: …nejhorší rána písním kostelním byla zasažena císařským dekretem ze dne 29. dubna 1785, kdy byl veškerý majetek literátských bratrstev zabaven a předán úřadům. Zaslouží obdiv a uznání odvaha a statečnost tehdejšího faráře a děkana, že Božanův Slavíček rájský se na faře doposud zachoval. Je totiž zaznamenán případ, že tehdy byl jinde v dražbě zpěvník prodán za 17 kr. a později vykoupen za 3200 zlatých …

    Citace je naprosto věrná, protože většinu rozhlasových pořadů najdete takřka vzápětí na internetu. Protože tady se pak už téměř vše točilo kolem těch varhan, začal ve mně hlodat červíček pochybnosti. Jak to tedy s tímto zpěvníkem doopravdy bylo? Čím byl tak vyjímečný? Co doopravdy přimělo Sporcka ke štědré podpoře vydání této sbírky náboženských písní, což ve skutečnosti byl první vícehlasý zpěvník v Čechách. Byly v něm jak noty pro zpěváky, tak zápis pro varhaníka, a v této podobě pak jako závazný vzor rozdáván na okolní farnosti, aby se účastníci bohoslužby konečně řídili jednotným textem a zpěvem. Chtěl si Sporck jen usmířit katolické duchovenstvo, jak se při této příležitosti všeobecně soudí? K odpovědím na mnoho otázek se musíme postupně dostat, mě osobně to trvalo dva roky, než jsem „vše“ dohledal.

    Kancionál (z latinského cantio - píseň) je název pro soubor duchovních písní určených pro křesťanskou bohoslužbu, nebo soukromou modlitbu. Kancionály se v Evropě objevují ojediněle již od středověku, velký nárůst jejich počtu přinesla reformace v 16. století, kdy masové rozšíření kancionálů umožnil knihtisk. Prvními kancionály českého původu jsou převážně latinské písňové oddíly v rukopisných kodexech z 15. století, nejstarším souborem českých písní je písňový oddíl v Jistebnickém kancionálu  (asi 1430). Na tento typ navazují zpěvníky literátských bratrstev, zejména královéhradecký Kodex Franus z roku 1505, Chrudimský graduál z roku 1530, Benešovský kancionál  z roku 1575 a rozsáhlý pětisvazkový česko-latinský Graduál od sv. Michala na Novém Městě pražském, dokončený roku 1578.   

   Prvním dochovaným českým samostatným rukopisným kancionálem je Kolínský kancionál z roku 1517 a dále Havlíčkobrodský kancionál  pravděpodobně ze 30. let 16. století. Početné české tištěné kancionály pozdějších období reprezentují například Jednotou bratrskou vydané sbírky písní Šamotulský kancionál  z roku 1561 a Ivančický kancionál  z roku 1564, které byly připraveny za účasti Jana Blahoslava. Uměleckým vrcholem české kancionálové tvorby jsou raně barokní katolické kancionály velkého hudebního mistra Adama Michny z Otradovic Česká mariánská muzika  (1647), Loutna česká (1653) a Svatoroční muzika (1661). Pro písňový soubor se výraz cantionale vyskytuje od 15. století. V české jazykové sféře byly první zpěvníky opatřovány bohatě rozvitými názvy Písně duchovní, Písničky nábožné či Zpěvy kostelní, v němčině pak nejčastěji Geistliche Lieder nebo Kirchengesänge. Od nástupu reformace se v Německu začal užívat termín Gesangbuch, který později převládl. V době baroka  byly oblíbené opisné alegoricko-poetické názvy jako Cithara sanctorum či Loutna česká. Podstatný rys kancionálu činí skutečnost, že bývá vytvořen jako výběr ze širšího fondu dobově známých písní. Zásahy do kancionálů při jejich opakovaném vydání svědčí o tom, že tento obsažený písňový výběr je uspořádán relativně volně s množnostmi přeskupování, obměňování, vypouštění či přidávání. Řazení písní je určeno nejčastěji církevním rokem s doplňky dle denních dob a období lidského života, existují však též kancionály monotematické (písně na evangelia, žalmy, písně ke svatým).     

    Modlitební či přímo liturgický obsah písní tvoří nejdůležitější rys kancionálu: jeho užitná funkce je důležitější než otázka autorství. Většinou jde o soubor skladeb různých anonymních autorů, různé doby vzniku a různé provenience. Výjimečný je v tomto směru rejstřík autorů bratrských písní sepsaný roku 1561 Janem Blahoslavem  a později v prostředí evangelické církve vytrvale tradovaný, který mnohé autory písní ze 16. století  dostatečně přesně identifikuje. Hranice mezi překladem, parafrází, adaptací a původním dílem je zvláště u písní ze 16. až 18. století velice úzká, neexistuje zde předpoklad pevného autorského tvaru díla. Z hudebního hlediska jsou kancionály především sbírkami jednohlasých strofických písní, jejichž melodie jsou buď notovány, nebo častěji nahrazovány slovními odkazy na příslušný nápěv (zpívá se „jako...“). Specifickou formou této praxe je užívání tzv. obecné noty, tedy libovolné melodie vhodné pro text se čtyřmi verši po osmi slabikách v každé sloce.                    Nejstarším katolickým zpěvníkem je Voytův kancionál z roku 1588, na nějž navázal hlavní katolický soubor písní předbělohorské éry od Jana Rozepluta z roku 1601. Po roce 1620 proniká do českých tištěných kancionálů vícehlas ve formě jednoduché homofonie nebo generálbasového doprovodu. Nový styl raně barokní duchovní písně u nás prosadily již vzpomenuté kancionály Adama Michny z Otradovic (Česká mariánská muzika 1647, Loutna česká 1653,  Svatoroční muzika 1661) a dále kancionál Jesličky od jezuity Bedřicha Bridela z roku 1658  a Zdoroslavíček (1655), Felixem Kadlinským  přeložený proslulý písňový cyklus Friedricha von Spee.   Jako hlavní oficiální katolický kancionál pobělohorské éry s jednohlasými melodiemi se používal seznam písní sestavený jezuitou Václavem Matějem Šteyerem v roce 1683,  o deset let později doplněný notovými vícehlasy pro zpěv a varhany, kde jsou již také zařazeny drobné vokálně-instrumentální árie.     

    Nezbývá než připomenout, že tehdy byla v Čechách přísná cenzura. Podle čeho se tedy osvícený František Antonín hrabě Sporck rozhodoval o tom, proč vůbec podporovat vydání sborníku náboženských písní, který se celým názvem jmenuje Slavíček rájský na stromě života slávu svému tvůrci prozpěvující. Nemůžeme totiž předpokládat, že by poznal význam a hodnotu shromážděných textů jinak, než jen jako přísný katolík. Protože nebyl hudebně vzdělán, nemůžeme ani tvrdit, že by nějak zvlášť hudbě rozuměl, nicméně zachování této sbírky je nutno z historického hlediska posuzovat jako velmi významný a novodobou historií doposud nedostatečně oceněný krok. O skutečných důvodech toho, proč se vydání vlastně ujal, však jen můžeme pouze spekulovat. Názory všech, kteří se tímto dílem v minulosti zabývali, se diametrálně liší.

A kdo se v tom má vyznat?

    Ať už čtete cokoliv o loveckých trubačích - od nejrůznějších novinových článků až ke zprávám na internetu, pak dříve nebo později narazíte na problém. Pisatel příspěvku ve větě o trubačích prozradí, že hráli na lovecké rohy, které se v podzimním slunci krásně leskly, a v další větě se dojímá nad tím, že … hudba lesních rohů je skutečně podmanivá. Jak to tedy je? Na co ti myslivci vlastně hráli? A odkud k nám ten nástroj vlastně přišel? Jednoznačné tvrzení o tom, že lovecký roh je francouzského původu, je poněkud sporné, protože první doklad o jeho existenci pochází ze Španělska z dřevorytu datovaného rokem 1505, na kterém je znázorněn hráč s třikrát zatočenou trubkou zavěšenou kolem krku. V hudbě se lovecký roh používal nejdříve v Benátkách, kde byl také poprvé roku 1639 zařazen do operního orchestru.

    V Čechách na něj uměli po roce 1682 jako první hrát trubači Františka Antonína hraběte Sporcka (1662–1738), který je pro ně dal vyrobit ve Vídni. Od roku 1703 se ve Vídni vyráběl pouze nástroj s menším vinutím a temným, ale daleko jemnějším hlasem, než měl původní velký lovecký roh používaný ve Francii na parforsních lovech. Postupně se začal uplatňovat také v chrámové hudbě, kde se k němu přidával hoboj a fagot. Věhlas Sporckových trubačů stoupal a ti rychle zaškolovali nové hráče i na okolních panstvích. Díky velké potřebě nových skladeb se tak lovecká hudba zcela osamostatnila i na poli skladatelském.

    Vedle klasického velkého parforsního rohu o průměru vinutí až 1,74 metru se současně používaly různé typy a modely nástrojů o odlišném průměru vinutí a též v jiném ladění. Nové modely nástrojů vyráběné v Drážďanech se od těch Vídeňských také lišily. První pražský výrobce loveckých rohů je doložen teprve v roku 1720, ale již kolem roku 1725 se ke zde vyráběným rohům začaly za účelem zvětšení tónového rozsahu přidávat vsuvky – tak vznikl roh invenční. Do roku 1813 se datují první pokusy s nejrůznějšími druhy ventilů, u kterých bylo nutno lépe vyřešit těsnost. Jejich vývoj byl dokončen v roku 1830, ale až dlouho poté byla pro tento již zcela nový hudební nástroj – lesní roh, který byl pro zvětšení hlasového rozsahu nejdříve opatřen třemi ventily, napsána první sólová skladba.

    Jedním z posledních zařazení loveckého rohu do orchestru je opera Carmen od George Bizeta (1838–1875), která měla premiéru 3. března 1875 v Paříži. V tomto hudebním díle jsou vystřídána téměř všechna ladění nástroje, jenž nejdříve sloužil výhradně k hudebnímu podbarvení loveckých akcí na francouzském dvoře a teprve mnohem později v hudbě po celé střední Evropě. Pro lovecký a lesní roh se ještě dlouhou dobu komponovalo výhradně tak, že se oba nástroje daly navzájem zastoupit, což nás ale nijak neopravňuje k tomu, abychom si je dnes stále pletli. Existuje totiž jednoduchá rozlišovací pomůcka – pokud se lovecký roh během lovu převážel při jízdě na koni na rameni nebo kolem krku, nemůže mít uvnitř kruhu s vinutím systém klapek, vsuvek či ventilů.

    Tuto základní a zcela logickou myšlenku opomíjejí i ti, kteří se k tématu lovecké hudby dnes vyjadřují. Přes toto konstatování je smutné, že ani naši myslivci často neumí svůj nástroj správně pojmenovat, a vůbec netuší, že ten nástroj, u něhož se změna výšky tónu dodnes provádí krytím roztrubu dlaní, se nazývá lovecký roh. Kdo jiný by měl lépe ovládat mysliveckou mluvu, zvyky a tradice, než právě myslivci!

Po stopách loveckého zákonodárství v Čechách

    Lov sám má svůj přirozený vývoj, a jak se postupně měnily lovecké nástroje a jednotlivé způsoby lovu, vyvíjelo se i lovecké zákonodárství a nakonec (zcela logicky) docházelo i k utváření prvních zákonů, které ovlivňovaly ochranu zvěře. Na počátku českých dějin však zřejmě ještě nebylo potřeba chránit zvěř, pokud kronikář Kosmas tvrdí, že v Čechách bylo zvěře a ptactva bez počtu, ale o lovu zvěře již všechny nejstarší kroniky často mluví, byť jen jako o velké zálibě každého z tehdejších panovníků. Třeba právě Kosmas (1045-1125) měl při popisu počátků české historie zcela jiné starosti, jak se zabývat loveckým zákonodárstvím, když dnes víme, kolik si ve své Kronice české upravil, a dokonce vymyslel sám, nedbaje na historické souvislosti, my však už můžeme zcela oprávněně předpokládat, že většina zákonů spojených s lovem v pozdější Evropě má jeden společný základ, kterými jsou Kapitulárie. Tento název pochází z latinského slova capitula, které znamená oddíl nebo odstavec. Takové označení vzniklo v 1. polovině 8. století pro krátká průběžně číslovaná ustanovení, týkající se právních předpisů a hospodářských instrukcí, vydávaných Karlem I. Velikým (747-814), od roku 768 franckým králem a od roku 800 také římským císařem.

    Všechny kapitulárie - a bylo jich několik druhů - jsou psány latinsky. Nás bude zajímat sbírka, nazývaná Capitulare de villis, což se dá volně přeložit jako Kapitoly o správě panství, tedy něco jako v pozdějším pojetí jakési hospodářské instrukce. V mnoha ustanoveních je podrobně vysvětlena řada pokynů pro správu velkého feudálního majetku, a proto jsou kapitulárie velmi cenným pramenem pro studium poměrů, jaké panovaly v ranném středověku ve francké říši, a jak si později ukážeme, ovlivnily poměry i u nás.

    Francká říše bylo rozsáhlé území, do něhož patřila větší část dnešní Francie a západní část Německa. Vznikla v 5. století na území daleko rozsáhlejší Galie, silně ovlivněné římskou kulturou. Proto také bylo toto území politicky a hospodářsky mnohem pokročilejší, než území od Galie na východ. První ustanovení o výsadním právu krále na lov ve vyhrazených lesích, tak zvaném regálu, pocházejí na území Galie už ze 6. století, kdy tam vládla dynastie Merovingů. Další zprávy o loveckém právu a jeho výkonu máme od jejich nástupců, Karlovců. Jejich nejvýznačnější představitel, Karel I. Veliký, povýšil lovce na vážený stav, pro lovectví zavedl závazná pravidla a lov (a tím také později myslivost) zařadil mezi umění. Keltové, původní obyvatelé Galie, byli podle římských pramenů vynikající lovci a podstatně ovlivnili lovectví Franků. Karel I. Veliký vložil do státoprávního, hospodářského a kulturního vývoje vlastní prvky, které se později staly vzorem sousedním zemím. Celé území svého království rozdělil do menších správních celků, které za slib manské věrnosti svěřoval lenním pánům. Tento systém, později uplatněný i u nás, se na několik století stal základem feudálního zřízení.

    Pod římským vlivem došlo ve Francké říši ke kodifikaci práv a jedním z výrazů centrální panovnické moci jsou právě kapitulárie. Podle současných poznatků vznikly v posledním desetiletí kralování Karla I. Velikého, tedy v letech 790 až 800. Jejich platnost se postupně rozšířila na celou říši. Jako rozhodný a obhájce křesťanství byl Karel I. Veliký v roce 800 korunován papežem Lvem III. na císaře římského, čímž byla současně obnovena západoevropská říše. A právě šíření křesťanství se pro něho stalo záminkou pro mnohé výboje i směrem na východ proti Slovanům, kteří tehdy obývali území od ústí Labe do povodí Mohanu a Sály až po severní Bavorsko. Za panování Karla I. Velikého se s ním některé české kmeny dostaly do válečných sporů, v nichž císař zvítězil, a tak se v roce 806 zavázaly ke známému poplatku 500 hřiven stříbra a 120 volů ročně. Obvykle se tento poplatek zmiňuje se jménem českého knížete Václava, pozdějšího svatého.

    Karel Veliký rozšířil zděděné královské statky jednoduše tím, že veškerou půdu, která neměla vlastníka, prohlásil za majetek krále a zakázal na ni vstup. Výnosy z této půdy plynuly do panovníkovy pokladnice. Překročení zákazu vstupu na tyto pozemky bylo trestáno vysokými peněžitými tresty. Ke správě svého velkého majetku vydal podrobné pokyny a k jejich plnění ustanovil spolehlivé úředníky. Ustanovení uvedená v kapituláriích nejsou zcela jistě samostatným dílem výlučně Karla I. Velikého, ale pro skutečný běh státního zřízení byla doplňována i pozdějšími panovníky. Kapitulárie se dochovaly pouze v jediném exempláři, který je dnes uložen ve Wolfenbüttelu. Vulgární latinou psaná kniha má formát 30,8 x 12,5 cm, a její formát byl zřejmě zvolen tak, aby se pohodlně vešla do sedlové brašny. Podle názoru odborníků pochází dochovaný rukopis ze 2. čtvrtiny 9. století a jeho stav prozrazuje, že byl hojně používán. Kapitulárie byly totiž každoročně v květnu a pak na podzim vždy znovu předčítány podřízeným úředníkům, aby si obnovili jejich znalost. Jejich latinské znění mělo zajistit všeobecnou srozumitelnost obyvatelstvu vícejazyčné říše, neboť latina byla jazykem vzdělanců.

    Některé předpisy uvedené v kapituláriích, které se týkaly lesa, však platily již od roku 779, tedy ještě před jejich souborným vydáním. V životě karolinských vládců totiž zaujímal lov velmi významné místo, a proto loveckým předpisům a v souvislosti s tím i předpisům lesnickým je pak v kapituláriích věnována náležitá pozornost. Lesy v majetku krále tvořily vyhrazenou honitbu foris a byly chráněny zvláštními právními ustanoveními. V oblíbených lovištích měl panovník už tehdy lovecké hrádky. Loveckou agendu svěřil panovník dvěma nejvyšším dvorním hodnostářům, nejvyššímu číšníkovi a nejvyššímu podkonímu truksasovi. Ti pak měli právo udílet pokyny podřízeným úředníkům ve jménu panovníka a jeho ženy. Ti, jimž bylo svěřeno řízení lovectví a později myslivosti, zaujímali u dvora i v pozdějších dobách jedno z nejvlivnějších postavení.

    Ke správě svých lovišť měl Karel I. Veliký čtyři vrchní lovčí venator principalis a vrchního sokolníka falconarius principalis. Lovečtí specialisté se dělili do několika skupin: jako bersarius byl označován lovec velké lesní zvěře, veltarius byl lovec drobné zvěře, který měl na starosti také chrty, protože štvanice byla nejrozšířenějším způsobem lovu, beverarius se specializoval na lov bobrů a vyder, a pak tu byli ještě lovci vlků, lišek a sokolníci.

    Lovectví a lesnictví byly od sebe zřetelně odděleny. Zatímco lovecká činnost podléhala přímo králi, nebo jeho nejvyšším dvorním úředníkům, a členové královské lovecké družiny přitom po celou dobu stále požívali zvláštních výhod, bylo lesnictví podřízeno správě příslušného panství, v jehož čele stál úředník iudex villicus, v pozdním středověku zvaný purkrabí, hejtman nebo regent, na jednotlivých dvorech správce statku maior. Jim podléhali lesníci, ponejvíce lidé nesvobodní, právě na rozdíl od lovců, kteří byli od počátku zbaveni veškerých robotních povinností jenom proto, aby byli kdykoliv připraveni k plnění úkolů při loveckých kratochvílích svého panovníka. Protože většina loveckých zbraní tehdejší doby byla shodná se zbraněmi válečnými, lze předpokládat, že právě členové lovecké družiny doprovázeli svého pána i na válečných výpravách. Dokládá to i známá Píseň o Rolandovi, který byl jedním z dvanácti členů lovecké družiny franckého krále.

    Úředníci a správci statku museli zajistit péči o lovecké dravce, o výchovu a výcvik psů a opatřovat materiál na lovecké vazby. Protože se v době Karla I. Velikého velká zvěř i drobné ptactvo lovily do sítí (oblíbeny byly sýkory a pěnkavy), muselo každé panství zaměstnávat pletače sítí.

    O povinnostech lesníků mluví Capitulare de villis, kapitola 36: lesy mají být bedlivě střeženy a jejich porosty nesmějí být přetěžovány. Významnou součástí lesní těžby tvořil žaludový a bukvicový žír, nezbytný pro domácí prasata, jež byla vyháněna do lesa. Kdo bez králova povolení ve vyhrazeném lese lovil, byl potrestán. Výši peněžitého trestu uváděla kapitola 62. Z dalších ustanovení kapitulárií, týkajících se lovectví, uvádíme:

Kapitola 23: pro krmení loveckých psů je určeno maso nepoužitelných, ale zdravých volů, krav, koní a ostatních hospodářských zvířat, která nesmí být nemocná nebo trpět prašivinou. Kvůli krmení psů však nesmí být snižován stav hospodářských zvířat.

Kapitola 36: O loviště je nezbytné odborně pečovat a pro lov je nutné držet sokoly, krahujce a orly.

Kapitola 40: Každý správce statku musí na dvorech, patřících králi, chovat kance, divoká prasata, pávy, bažanty, kachny, holuby, koroptve, hrdličky, ale i straky, kavky a špačky.

Kapitola 46: Malým ohrazeným lesíkům, lidově zvaným obory, mají úředníci věnovat velkou pozornost, v pravý čas dát opravit oborní plot a nečekat s opravou do doby, až bude nezbytné obnovit celé oplocení.

Kapitola 47: Královští lovci, sokolníci a ostatní sloužící, zaměstnaní v králových palácích, musí být vždy vyslyšeni, stejně jako musí uposlechnout písemných příkazů krále nebo královny, nebo když jim nejvyšší číšník nebo truksas dá ve jménu krále nebo královny pověření.

Kapitola 69: Je povinností hlásit panovníkovi počet ulovených vlků i se jménem lovce, při čemž musí být předloženy kožešiny vlků. V květnu je nutné vyslídit v doupatech mladé vlky a zmocnit se jich jedem, železem nebo psy.

    Obory, o nichž v ustanoveních byla také řeč, nespravovali lesníci, ale představení loveckých hrádků. Nejznámější z nich byla obora nedaleko Cách, v níž Karel I. Veliký choval daňky. Hlavním účelem obor však původně bylo - zřejmě již od dob Římanů, kteří je při svých výbojích kolem roku 150 po Kristu i s daňky přinesli sebou až do Skotska - zajišťovat stálý dostatek zvěřiny, sloužící také pro zásobování vojska. Velice významné bylo ustanovení kapitoly 26, v níž se uvádí, že správce dvora - maior - má mít dohled jen nad tak velkým územím, jež může za den obejít, aby je mohl kontrolovat. To platilo i pro správu lesa. O době hájení zvěře nebo o ochraně některých druhů v kapituláriích zmínka není - až do konce středověku, za který považujeme rok objevení Ameriky (1492), to bylo opatření prakticky stále ještě neznámé, byť se některé prvky ochrany zvěře - při hnízdění a kosení pícnin - již objevují, zatím ale v nejrůznějších instrukcích a nařízeních regionálního dosahu.

    Plnění předpisů uvedených v kapituláriích tkvělo v důvěře nadřízených v podřízené a bylo pojišťováno církevní přísahou věrnosti. I když jednotlivá ustanovení byla velmi podrobně propracována, chybí nám zprávy o tom, jak se v konkrétních případech osvědčovala.

    Přesto, že pro to hmotné doklady nemáme, je jisté, jak dosvědčuje další vývoj feudální společnosti ve střední Evropě, že čilé styky s Franckou říší Karla I. Velikého umožnily nejen pronikání křesťanství směrem na východ, do našeho prostoru, ale že tam pronikla také znalost obsahu kapitulárií.

    Na přelomu 8. a 9. století se k nám již šířilo křesťanství především z Bavorska. Dokladem poměrně čilých politických styků Čechů s Franckou říší je například v roce 822 účast Moravanů na sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 843 vzniklo rozdělením Francké říše království západních Franků, pozdější Francie a Belgie, a království východních Franků, základ pozdějšího Německa, jehož sídlem se stalo Řezno. Tam roku 845 přijalo křest 14 českých kmenových knížat, představitelů jednotlivých rodů, mezi nimi i Spytihněv, syn Bořivojův.

    Se zásadami, uvedenými v kapituláriích se postupně seznamovali představitelé kmenových knížectví. První doklady o loveckém právu lze u nás nalézt okolo roku 950 za vlády knížete Boleslava I., který ovládal území okolo Prahy. Zdá se, že neplatilo na daleko rozsáhlejším území, jež ovládali Slavníkovci. V plném rozsahu se obsah kapitulárií uplatnil až po vyvraždění Slavníkovců v roce 955 a postupným sjednocováním kmenových knížectví v český stát, k jehož dotvoření došlo ve 2. čtvrtině 12. století za vlády Břetislava I.

    Je proto zcela jistě nesporné, že kapitulárie významně ovlivnily vývoj feudálního státu a některé jejich zásady se později, někdy i v modifikované podobě, promítly i jinde do hospodářských instrukcí a právních předpisů, a především ovlivnily vývoj lovectví a později myslivosti v celé střední Evropě. Vezmeme-li do úvahy, že pozdější český král a císař římský Karel IV. (1316-1378), který byl od roku 1323 vychován na francouzském dvoře, zcela jistě poznal systém správy tehdejšího dvora právě tam, pak nikoho nepřekvapí, že spoustu nařízení uvedených původně v kapituláriích, včlenil do svého Maiestas Carolina, což měl být první souborný právní předpis platný na území tehdejší Koruny české, který však pro odpor šlechty nikdy nevstoupil v platnost. Rukopisný návrh prý údajně nešťastnou náhodou spadl do krbu a shořel, ale dodnes je k dispozici sedm opisů, které kolovaly mezi královými poradci. 

    Karlu IV. se v Čechách připisuje i významná změna v lovectví, která se týkala využití pozemků. Pokud do té doby byl lov součástí královského práva nazývaného regál, obdobně jako jen panovník mohl vydávat platidla, těžit drahé kovy a podobně, později se k této výsadě postupně přidávala i ostatní šlechta, neboť tam, kde panovník pro přílišnou vzdálenost nebo velkou rozlohu revíru sám lovit nemohl, přepouštěl právo lovu jako mimořádný projev své přízně svým šlechticům. Toto právo lovu bylo dočasně nebo navždy převáděno i na svobodná města, a tak podle zvláštního královského výnosu z roku 1388 bylo zavedeno právo dominikální, tedy lov mohl provozovat ten, kdo byl vlastníkem pozemků, byť někde si panovník právo lovu stále vyhrazoval, především lov jelenů.

    Ke změnám v oblasti lovectví však na našem území docházelo již o mnoho dříve. Z jihozápadní Evropy k nám s křesťanstvím pronikala západoevropská kultura i technika, kromě jiného lovecké způsoby a zvyklosti, a v neposlední řadě také některé nové druhy zvěře: bažant, daněk a králík. Jejich všeobecné rozšíření však trvalo poměrně dlouho - pokud bezpečně víme, že Karel I. Veliký měl pro své lovecké potěšení velkou oboru, ve které choval bažanty a daňky, pak první oboru máme v nejstarších písemnostech zaznamenánu až od roku 1253 z doby vlády Přemysla Otakara II. (1233-1278), který ji dal pro jelení zvěř postavit na území dnešní Stromovky. První písemné zprávy o bažantech v Čechách jsou až z doby Jana Lucemburského (1296-1346), zprávy o první bažantnici pocházejí z doby vlády Karla IV., když vznikla na jeho loveckém hrádku v Králově Dvoře u Berouna. Naproti tomu první písemnou zprávu o oboře s daňky u nás máme dokonce až z roku 1456, což však předem nevylučuje, že těmito druhy zvěře lovci nezabývali již podstatně dříve. Západoevropské pojetí lovu a později myslivosti nás silně ovlivňovalo až do doby baroka. Posledními projevy tohoto vlivu byl parforsní hon a lovecká hudba, obojí dovezené z Francie osvíceným Františkem Antonínem hrabětem Sporckem, s jehož osobou je u nás spojován i vznik některých mysliveckých tradic, které se udržely až do dnešní doby.

    V úvodu jsme se zmínili, že králi vyhrazené lesy se označovaly latinským výrazem foris (což je ablativ pluralis od podstatného jména ženského rodu fora, znamenajícího dveře). Význam slova foris je „vně, zvenčí, za hranicemi“ ve smyslu vyloučení třetích osob. Ze slova foris vzniklo německé označení Forst pro původně královský les, později pro rozsáhlé lesy. Z něho pak ve středověké latině byla odvozena slova forestarius ve smyslu lesník, forestris, foreste, foresta jako přídavné jméno lesní, lesnický. Poprvé tak byly označeny rozsáhlé královské lesy v Ardenách.

    Za zmínku stojí ještě to, že na rozdíl od vzájemného postavení lovců a lesníků v systému správy dvora se jejich výchova po dlouhá léta nijak zvlášť neoddělovala, jejich výuka byla na území českého státu společná prakticky až do vydání Lesního řádu v roce 1754. Se stále vzrůstajícím hospodářským významem lesů se na pražské Karlově univerzitě začal samostatný obor lesnictví přednášet až v roce 1775, byť v češtině slovo lovec známe z 11. století a výraz myslivec u nás poprvé v písemné podobě použil Daniel Adam z Veleslavína již v roce 1464.

    Pro nás je po tomto dlouhém úvodu již snadné pochopit, že i v Čechách se za vlády Břetislava I. (1005-1055) mohl stabilizovat počet úřadů v nejbližším okolí panovníka. Nejvýznamnější funkci zastával nejvyšší komorník - cameralius sumus, pod kterého spadali komorník - cameralius a podkomoří - subcamerarius. V pozdějším období vznikl také úřad kancléře - cancellarius a podkancléře subcancellarius. Vznikla také funkce královského písaře - notarius. Maršálek - marescalcus  byl původně správcem koníren, ale v pozdější době také velitelem panovníkova ozbrojeného průvodu. Do skupiny nejbližších spolupracovníků panovníka se jen o něco málo později začlenili i ti, kdo zastávali úřady osobní povahy. Tak vznikla funkce královského kuchaře - coquus, královského stolníka - dapifer a číšníka - pincerna, v kronikách se někde objevuje i úřad mečenoše - ensifer. V záznamech o válečných výpravách se dočteme o funkci korouhevníka - vexillarius. Zvláštní systém měla správa soudní - iudex, v níž nejvyšší funkci zastával soudce královského dvora - iudex curiae regis.

    Ve 13. století došlo k rozkladu bývalého hradského (župního) zřízení a k nástupu zřízení krajského. Do husitských válek vzniklo v Čechách dvanáct krajů. Panovníka v nich zastupovali zvláštními výnosy pověření úředníci, kteří měli pravomoc srovnatelnou s těmi, kdo byli na takovém postu nejblíže králi. Nejstarší a stále velmi váženou funkcí na panovnickém dvoře zastával vrchní královský lovčí - sumus venator regis, který byl nejen osobou odpovědnou za přípravu lovů a správu revírů, ale zpočátku také správcem královských lesů. Jemu byli v jednotlivých loveckých revírech podřízeni nejvyšší lovčí (magister venatorum), hajní čili lesní custodes silvae a lovčí venatores a také psovodi caniductores.

    Funkce královského lovčího byla v té době skutečně velmi významná a vážená, protože právě takoví úředníci na jednotlivých správních centrech zajišťovali chod nejen lovčího a lesního úřadu, ale zpočátku současně drželi také úřad soudní, zejména v odlehlých regionech. Celá řada úřednických titulů, která se na našem území skutečně začala formovat již za vlády Břetislava I., se v nejrůznějších podobách (často s německým názvem) většinou udržela až do přelomu 17. a 18. století, nejváženějším úředníkem však byl vždy vrchní lovčí.

    Naprostou vyjímečnost postavení lovců můžeme dokumentovat na příkladu přenesené soudní pravomoci pro lovecký soud na hradě Buchlově (byl postaven za vlády krále Přemysla Otakara I. jako strážní hrad v okraji Chřibů někdy kolem roku 1250 u pomyslného křížení někdejší Hedvábné stezky se Solnou stezkou). Tento soud měl neomezenou pravomoc nad 26 vesnicemi v okolí, bez ohledu na to, že se za tu dobu vystřídaly desítky vlastníků hradu, kteří jej drželi v zástavě, až nakonec roku 1520 definitivně přešel do soukromých rukou. Přesto však byl hradní pán vždy „odvolací instancí“, v čele senátu stál předseda lovecké obce Stříbrnice, a o vině a trestu rozhodovalo 12 lovců, později k nim byli přidáni rychtáři některých okolních obcí. Vyjímečnost tohoto soudu dokládá i to, že byl zrušen císařovnou Marií Terezií až při třetí soudní reformně v roce 1749. Za dalších sto let bylo císařským patentem z 7. března 1849 zrušeno právo lovu na cizích pozemcích, ale to už je téma úplně jiné.

Myslivecké tradice,

co pořád děláme špatně nebo jinak než se má.

    Když jsem se před čtyřiceti lety chystal na své první veřejné vystoupení, měl jsem tehdy jednoduchý cíl - podat výklad tak, aby si každý posluchač alespoň něco nového odnesl. Nevěděl jsem vůbec nic o tom, že přibližně ve stejné době klasik českého humoru Jára Cimmerman upozornil na skutečnost, že každý řečník se dříve nebo později dopustí jedné ze dvou základních chyb. Tou první je neschopnost ve svém výkladu nalézt myšlenku. Tou druhou je neschopnost nalezenou myšlenku opustit.  S těmito nedostatky bojuji stále, a boj to bude krutý i dnes.

    Odborný referát o významu tradic se dá připravit různě, ale rozhodně tu nejste pro to, abych je všechny vyjmenovával, spíše byste se měli dozvědět něco málo o podmínkách, za jakých postupně vznikaly, nebo o tom, co stále děláme špatně. V jedněch svých starých poznámkách jsem našel tuto větu: tradice tvoří most mezi minulostí a přítomností, je to něco, co nás podvědomě spojuje s našimi předky, s historií našich rodin či rodů a dějinami všech našich profesí.

    O mysliveckých tradicích bylo řečeno už opravdu dost, ale navzdory tomu si dovolím tvrdit, že právě to je stále věc, se kterou se ještě něco pro myslivost dá udělat. S mysliveckými tradicemi a jejich nedílnou součástí - loveckou hudbou, se i vy často potkáváte. Byli jste mnohokrát svědky obřadu, při kterém byl přijímán nový myslivec do cechu Hubertova, a mnohokrát jste zažili po honu výřad i s troubením, nebo myslivecký soud při poslední leči. Bez ohledu na to kolikrát jste to už viděli, mělo by vás pokaždé při loveckých fanfárách trošku zamrazit v zádech, byť jste na naháňce sami nic neulovili, a k tomu třeba celý den pršelo a vy v daný okamžik nemáte náladu vůbec na nic, jen na teplý čaj a postel.

    Pokud jsem před chvílí řekl, že myslivecké tradice - a třeba k nim náležející lovecká hudba, jsou poslední dvě věci, ve které se dá poměrně snadno něco pro současnou myslivost udělat. Někteří z vás se mnou budou souhlasit, a těm váhajícím musím trošku napovědět: stavy drobné zvěře nezadržitelně klesají, ať děláme dlouhé roky už prakticky cokoliv, vidina návratu k bohatým výřadům je víc než utopií. Naproti tomu spárkatá a hlavně černá jde stále nahoru, byť se odstřely navzdory moru neustále zvyšují, a lovecká kynologie pozvolna skomírá, protože kvapem ubývá nadšenců, kteří by měli čas a hlavně chuť loveckého psa vycvičit.

    A především a hlavně: lžeme si sami sobě do vlastní kapsy, když rozdáváme vysvědčení o složení zkoušky pro lovecký lístek těm, kteří jej potřebují jenom proto, že mít flintu a jezdit pak lovit do Afriky je momentálně prostě IN! Co na tom, že doma se takovýto absolvent zkoušky neumí chovat na honě? Nebylo by lepší, kdyby se takový „myslivec“ bavil raději golfem a my ho nikdy v lese neviděli? V této kritice je jistě i trocha nostalgie - za mého mládí bylo zajíců a bažantů bez počtu, zatímco o každém střeleném divočákovi jsme i bez mobilů a mailů hned věděli. Co však bylo nejdůležitější - adepti se postupně vychovávali během roční praxe v honitbě, takže nejen že si odseděli předepsaný počet sobot a nedělí v kurzu, ale než šli ke zkoušce, určitě věděli alespoň v základních věcech co a jak. Věděli hlavně to, že přes veškerou přípravu toho umí stále málo, což je každopádně obrovský rozdíl oproti těm, co si výsledek zkoušky dovedou s čistou hlavou zajistit jinak.

    O potřebě řádné výchovy nových myslivců věděla už osvícená panovnice Marie-Terezie. Výuční doba byla nejméně tříletá. Zápisků hajných a úředních archivních dokumentů je sice málo, ale přibývá jich po roce 1754 od vydání Lesního řádu, který to určil naprosto jednoznačně. Každý, kdo se učil na myslivce a ucházel o službu u dvora, musel nakonec projít úřední zkouškou před komisí. Obdržel výuční glejt platný kdekoliv v rámci celé tehdejší monarchie. Přestože poddaní se nemohli jen tak stěhovat, myslivci měli jakési zvláštní privilegium. Myslivost provozovala pouze šlechta, a ta si zkušené odborníky ráda půjčovala. Mezi myslivci samotnými byl nejvíce ceněn ten, kdo ovládal jelenářství, lov jelenů byl totiž dlouho výsadou panovníka, nakonec i my dodnes nazýváme jelení zvěř zvěří královskou. Právě jen člověk znalý chovu jelení zvěře mohl pak nosit lovecký tesák - to bažantníci, koroptváři či sokolníci nikdy nesměli. K jelenům se váže drobná poznámka – tehdy vyškolení myslivci údajně rozeznávali 76 pobytových znamení jelení zvěře. Jejich výčet jsme někdy v roce 1986 podrobili přísné kritice poradního sboru jelení oblasti Chřiby-Ždánský les, nikdo jich neuměl vyjmenovat víc, jak 12.

    Velkým propagátorem mysliveckých tradic byl František Antonín hrabě Sporck. Nebyl sice jejich autorem, ani nestál u jejich zrodu, spoustu věcí pouze převzal z Francie, ale dal tomu všemu zřetelný základ. Myslivecké tradice, které díky jemu pronikly do širokého povědomí šlechty, se dodnes dodržují v německy mluvících zemích střední Evropy, které byly součástí pozdější Habsburské monarchie, stejně jako Čechy, Morava a Slezsko. Hlavní zásady byly vepsány do knihy Loveckého řádu svatého Huberta, který hrabě Sporck založil v roce 1695. Ta se sice nedochovala, ale v ústním či písemném podání se všechny hlavní zásady v nejrůznějších komentářích přenášely na okolní panství, a tak je o nich dostatek záznamů v dobové korespondenci. Je zajímavé, že většina odkazů především velmi škodolibě hovoří o potrestání těch, kteří nedodržovali myslivecké zvyky anebo se provinili proti myslivecké mluvě, což byly dvě hlavní a naprosto zásadní povinnosti. Například při fanfáře Halali nikdo nesměl zapomenout povytáhnout z pochvy lovecký tesák, což sice už dnes neděláme, protože tesáky se běžně nenosí, ale už tehdy platil zákaz překračovat výřad. Pokuty se obvykle platily do fondu, který se staral o staré a nemocné myslivce a lesníky, nebo šly hned na místě lovu ve prospěch loveckého personálu. Škodolibé poznámky se všemi podrobnostmi jsou opravdu ve všech archivech. Jak šel čas dál, najednou kritických zápisů ubývá, a proto můžeme tvrdit, že mezi těmi, co myslivost provozovali, bylo za krátký čas takřka nemyslitelné, aby neovládali mysliveckou mluvu, anebo neznali smysl jednotlivých loveckých povelů, kterými se řídil průběh lovu. Zvláštními troubenými znělkami a signály byly dávány pokyny psovodům a jezdcům na koních, a v tom se museli opravdu všichni velmi dobře vyznat – tím myslím hlavně lovecké hosty, protože pro personál to bylo naprosto samozřejmé. Dnes ke stejnému účelu slouží Dykovy lovecké fanfáry, které bychom měli všichni znát.

    K troubeným loveckým povelům, které řídily parforsní lov, se rychle přidala i samostatně se rozvíjející lovecká hudba. Zvláštními fanfárami byli vítáni nejvýznamnější účastníci lovecké akce hned po příjezdu nebo na slavnostním nástupu. Také závěr lovu byl patřičně hudebně podbarven. Pro tuto dobu je příznačné, že každá fanfára se směla použít jenom jednou u jedné konkrétní příležitosti. Proto notové materiály rychle kolovaly mezi jednotlivými zámeckými kapelami, a tu či onde se do zdánlivě nové skladby schoval i drobný motiv, který byl už v premiéře použit jinde.

    Pokud se budete zabývat loveckou hudbou, pak určitě narazíte na dvě nepřesnosti. Tou první je určení Tereziánské fanfáry. Uvítací fanfáru pro Marii Terezii hraběnku Černínovu, manželku nejvyššího císařského komořího, totiž složil někdy v letech 1791-1794 český skladatel Jan Antonín Leopold Koželuh (1747-1818). Rozhodně to není fanfára pro císařovnu Marii-Terezii, jak se často mylně uvádí, jednoduše proto, že císařovna totiž byla v době vzniku skladby už více jak deset let po smrti. Na stejném místě - tedy na panství Černínů - vznikla „Wachtel Fanfare“, což se mylně a naprosto zbytečně a opravdu hloupě přepisuje do češtiny jako „Křepelčí fanfára“, nebo „Slavnostní fanfára pro lov na křepelky“. Opět špatně! Přeložíme-li totiž výraz „Wachtl“ kolikrát chceme, vždy vyjde slovo křepelka, ale zcela určitě jde o soukromou fanfáru Jana Tadeáše Wachtla (1763-1827), který se v roce 1789 stal u Černínů vrchním lesmistrem na Jindřichohradeckém panství. Mohl ji tedy o dva roky nato složit Koželuh, když byl u Černínů hostem a skládal fanfáru pro paní hraběnku, anebo si ji mohl složit lesmistr Wachtel sám, protože troubit na lovecký roh jako nejvýše postavený lesník a myslivec prostě musel umět. Správný český název by tedy měl být „Wachtlova fanfára“, a o křepelkách už opravdu ani slovo!

    Také v tuto chvíli, či od tohoto bodu se dá referát vést různě. Pokud jde o tradice, můžeme dlouho srovnávat s tím, co bylo tehdy dodržováno a co z toho máme dnes. Zastavme se ale hned na prvním příkladu, kterým je úlomek. Za časů Sporckových byli zásadně jedlovým úlomkem označeni všichni účastníci se zbraní a další ostatní významní hosté lovecké akce, a zejména všechny dámy. Dodnes nikdo nepřišel na to, proč to musel být úlomek jedlový, jediné příhodné vysvětlení se nabízí díky jedli - ta totiž byla poměrně vzácnou a velmi ceněnou dřevinou, stavěly se z ní totiž lodní stěžně. Naproti tomu vysvětlení proč se zvěř odjakživa kladla na pravý bok, je naprosto logické a snad již všem dostatečně známé. Nikdo zatím nikdy nevysvětlil, proč se při parforsním lovu odevzdával pánu myslivosti levý přední běh uloveného jelena, a proč zásadně levou rukou – na to si musíme počkat.

    Vraťme se ale k úlomku! Personál tyto účastnické úlomky nedostával - jednak všichni byli v postavení sloužících, a pak až do roku 1754 nesměli nosit zbraň - změnu přinesl až Lesní řád v roce 1754, kdy bylo dáno personálu právo první rány proti ozbrojeným pytlákům. Dnes úlomek z nejblíže rostoucí dřeviny dostává pouze šťastný střelec. A právě zde můžeme najít další rozdíl - až do počátku 20. století se úlomek za ulovení medvěda, vlka, rysa či lišky zásadně nedával, tato zvěř byla prostě „škodná“ které se lovecká pocta nevzdávala. Dnes jej zcela jistě dostaneme i za tetřeva, tetřívka či jeřábka, ba i za krocana divokého a bažanta královského, což tehdy nebylo.

    Tradice však stále dodržovat neumíme. Ano, slavnostní předávání úlomku, dobře, ano! Kolikrát jsme to už viděli. Dejte si však ruku na srdce ti, co vědí jak se přitom mají chovat, kam si stoupne střelec a kam lovecký průvodce. Pokud to vy víte, tak ostatní si jistí nejsou, protože prakticky všude před výřadem obvykle nastane rozpačité ticho, které je vystřídáno nervózním postáváním - obrazně řečeno - v neutrálním rohu ringu. Nakonec to někdo řekne nahlas, a jdeme se „konečně“ postavit čelem k hlavám zvěře. A hlavně se nedodržují tyto zásady:

• úlomek a rovněž tak trofej náleží střelci jen tehdy, byl-li kus uloven řádným mysliveckým způsobem, a podle údajů na povolence k lovu. To dobře víme, ale u společných lovů to jakoby neplatí! Povolenku k lovu přece nahrazuje seznam účastníků lovecké akce. Pokud myslivecký hospodář například jasně a zřetelně přede všemi při nástupu oznámí, že se budou střílet jen kusy černé do 50 kg v kategorii sele a lončák, pak člověku, který střelí dvoumetrákovou bachyni úlomek rozhodně nepřísluší, nehledě k tomu, že by měl být poslán domů,
• dalším nešvarem, který se dnes občas tu a tam projeví, je opomenutí základní zásady, že úlomek se dává za první kus daného druhu ten den ulovené zvěře. Často pak při výřadu vidíte střelce, který ulovil tři selata, nebo laň a dva kolouchy, jak si za klobouk cpe otýpku proutí, a neví co s tím. Není to jeho chyba, je to jednoznačně chyba mysliveckého hospodáře! Takový šťastný střelec by měl mít za kloboukem jen jeden úlomek. Při ulovení více kusů dvou druhů zvěře jen dva úlomky – jeden na černou zvěř, a druhý za vysokou.
• zásadní chybou střelcovou je ale rozhodně to, že si na naháňce - tedy na společné akci - úlomek dává sám v leči hned u dohledaného kusu,
• úlomek musí být ulomená větvička, nikoliv nožem seříznutá část větve,
• a kdo ví, jak postavit řadu střelců při výřadu, když se neulovila žádná zvěř. Nevěděl jsem to kdysi ani já, ale nebál jsem se zeptat – linie střelců se v takovém případě postaví tak, aby hleděli do zapadajícího Slunce,
• často zapomínáme na to, že částí úlomku, který obdrží střelec, by měl být ozdoben i vůdce loveckého psa, pokud jsme ho potřebovali k dosledu postřelené zvěře,
• a co s úlomkem po lovu? Dnes se o tom nemluví, ale za mého mládí se to učilo v mysliveckém kurzu uchazečů o první lovecký lístek - úlomek se večer po západu Slunce hází do krbu, nebo se ráno pouští po vodě. Vyberte si prosím cokoliv, jen ho neházejte do popelnice, nebo do odpadkového koše – úlomek je přece symbolem lovecké cti a současně veřejným znamením lovcovy slávy, a takový konec si rozhodně nezaslouží.
• a další nešvar - pokud je na každé pozvánce na loveckou akci jasně a většinou zřetelně a úhledným písmem napsáno, aby se střelec dostavil včas a řádně myslivecky ustrojen, jak je možné, že se bez jakýchkoliv problémů umožní jako střelci účast člověku, který je oblečen do vyřazené vojenské maskáčové soupravy Československé lidové armády typu Kongo vzor 95, který má na hlavě lyžařskou čepici s bambulí. U honce, který často prolézá houštím se nějaké podobné odolné oblečení předpokládá, ale střelec takto oděn rozhodně nesmí být. Takový požadavek na řádné myslivecké odívání není zásahem do lidských práv, protože stejné slovo „právo“ ve vztahu k právu lovu a následně výkonu práva myslivosti sebou rozhodně nese i jakousi povinnost, v tomto případě podle úvodního ustanovení zákona o myslivosti jednoznačně definovanou povinnost dodržovat myslivecké tradice,
• naopak člověka v moderním Goretexovém kamuflážovém kompletu poslat domů nejde - to je prostě vývoj ve stylu odívání, který přinesla doba, měl by ale mít při zahájení a ukončení akce na hlavě zelený klobouk a rozhodně ne pestrobarevnou reklamní kšiltovku - i tu výstražnou oranžovou či žlutou čepici s bambulí ať si každý dá na hlavu v rámci své sebeobrany až v leči! Na nástup musí každý přijít v tradicí předepsaném ustrojení,
• a co je také podstatné - k závěrečnému výřadu musí každý střelec přijít se zbraní, neboť i šermíř při souboji vzdává čest svému poraženému soupeři se zbraní v ruce,
• často se zapomíná, že lovecké právo náleží tomu, kdo zvěř vyvrhoval, a pokud tuto práci vykoná lovecký průvodce, nebo na naháňce zručný honec, když to střelec neumí a raději dál debatuje s ostatními, aby se na jeho nešikovnost nepřišlo, patří zcela legálně honci, a myslivecký hospodář by měl o tom vědět a hlavně zabránit tomu, aby se ti dva navzájem poprali o igelitku. Tato zásada či toto pravidlo se vyvinulo až po druhé světové válce, protože ve starých provozních předpisech Československých státních lesů se hovoří o tom, že „lovecké právo“ je součástí deputátu mysliveckého personálu, který lovce doprovázel a zvěř povinně vyvrhoval, přičemž součástí loveckého práva byla hlava, krk až za třetí žebro, veškeré jedlé vnitřnosti, lízák a běl, kterou bylo možno oddělit prsty,
• nejsme jistě zruční jako kdysi, ale při vyvrhování se neodkládá ani klobouk, ani dalekohled, ani se nesmí vysvlékat hubertus, a nelze připustit, aby si někdo k tomu všemu ještě vyhrnul rukávy, jak se občas děje. I velikého jelena jde vyvrhnout tak, že si neušpiníte řemínek od hodinek. Pokud teď budete tvrdit, že je to přežitek, tak si zkuste představit jak takový lovec s vyhrnutými rukávy při vyvrhování vypadá.
• mezi řádné myslivecké tradice patří i myslivcova péče o loveckého psa. Vím dobře, že jsou někde obrovské problémy s drobnou zvěří, že se pes obtížně cvičí a podobně, ale takového člověka, který do svého psa kopne - je úplně jedno z jakého důvodu - toho příště už raději ani nezvěte.

    Pokud se vám zdají všechny zde zmíněné prohřešky zcela mírné a naprosto bezvýznamné tak, že se jimi sami nebudete v podmínkách vašeho MS ani zaobírat, pak se nechejte pozvat někam do honitby, kde to umí a dělají správně, a určitě uvidíte koncert sehnaného týmu! Od nástupu, vedení lečí, až po samotný závěr – všechno je dokonalá souhra těch, kteří vědí co a proč to dělají. Tam si nikdo nedovolí přijít na nástup s kulichem na hlavě, nebo střelit něco, co bylo při nástupu výslovně zapovězeno. Spousta z vás cítí, že je potřeba něco změnit, ale také důležité je vědět proč, aby ona cesta k nápravě byla rychlá a přímočará!

    A hlavně, pokud jste už náhodou úplně znechuceni aktuálními poměry ve Vašem mysliveckém sdružení, a třeba vás jenom trápí úbytek zvěře, zamyslete se také nad tím, jakého máte hospodáře. Není to ten, kterého se podařilo složitě protlačit přes zkoušky jenom proto, že to nikdo jiný už nechtěl dělat, ale má to být osoba, která skutečně všechno ví, ke které se obrací všichni ostatní myslivci. Musí to být člověk, kterého nezaskočí žádná otázka ani žádná nečekaná situace. Předsedou může být kdokoliv, třeba zasloužilý člen, který spolek jen symbolicky zaštíťuje svým majestátem, ale myslivecký hospodář musí být duchem i tělem mladý, pružný a nebojácný. Pružný musí být proto, aby uměl bleskově reagovat na všechny nepředvídatelné situace, a nebojácný jednoduše proto, aby neměl strach ze všech těch klacků, co mu budou házet pod nohy všichni ostatní. A věřte, že jich nebude málo....

    Takového chlapa ale nezaskočí nic, bude umět připravit a dokonale vést hon. Bude umět rozhodnout o tom, komu zvěř patří nejen podle starého pravidla „poslední kule, první brok“, ale podle citu a svědomí, vždyť kolikrát jste sami zažili situaci, kdy soused střelil na lišku tzv. „do hrobečku“ a pak vám ji sebral a doma se s ní velkohubě chlubil.

    Osobně mi vadí ještě jedna věc, při které děláme chybu. Zákon o myslivosti jasně hovoří o tom, že zvěř padlá či zhaslá na nehonebním pozemku patří uživateli nejbližší honitby. Nehonebním pozemkem je pochopitelně i oplocená zahrada, takže pokud střelený bažant spadne náhodou do zahrady, neznamená to, že honec hbitě přeskočí plot a bažanta sebere! Pak je hned na úřadě čerstvá stížnost na to, že někomu myslivci vlezli do zahrady a chovali se tam jako burani. Je jasné, že o tom myslivecký hospodář ani nemusí vědět, když se může nacházet na opačném konci leče, a právě proto by povědomí o korektním řešení takové situace měl znát každý. Pak totiž nikdo neříká, že do zahrady bez pozvání vstoupil honec Franta Opršálek z horního konce, ale po dědině jde hned zčerstva vlna nadávek na to, jak ti zelenokabátníci někomu něco na zahradě podupali. Pak už o toho jednoho bažanta vůbec nejde.

    Dokonalá příprava lovecké akce je velmi podstatná, nestačí to stále dělat tak, jak loni. Příroda je živý a dynamický organismus, vše se vyvíjí a nic není stejné. Nejhorší je návštěva na honě, když se před zahájením u hospody před zraky všech hostů hádá Pepa s Frantou, co se vlastně bude letos honit a jak se má zastupovat křídlo, a Lojza s Tondou se hlasitě přou o tom, zda měl být na svačinu guláš či raději párky, a kdo že to všechno k té chatě má vlastně přivézt. Za skutečně dobrým mysliveckým hospodářem půjdou všichni v jednom šiku, budou mu rádi a ochotně pomáhat. Mám-li však zůstat u tradic a nepouštět se do vašich problémů, které si nechcete přiznat, rád zůstanu. Jako poslední ohlédnutí jen připomenu, že dobrý myslivecký hospodář bude jistě dobře znát všechny tradice a myslivecké zvyky, a nepoplete si při proslovu nad výřadem úlomek se zálomkem!

    Někteří nad tím, co říkám váhají, ale nevadí, dostaneme se k tomu očekávanému poučení z dnešní přednášky možná trochu složitěji, ale o to s větší jistotou. Ve všech příručkách s nějakou definicí tradic najdete větu o tom, že obecně tradice - například tradice rodinné - vytváří jakési duchovní pozadí našeho života, a jsou jeho neoddělitelnou hodnotou. Proto také myslivecké tradice dnes stále tvoří trvalou součást našeho života mysliveckého, byť se nacházíme ve zcela jiné době, než v té, kdy vznikaly. V širokém kontextu můžeme myslivecké tradice mimo jiné považovat i za soubor hlavních zásad společenského chování, nebo za soubor všeobecně osvědčených pracovních postupů. Se stejnou důsledností lze pak definovat zálomek jako pracovní pomůcku při dosledu zvěře. Záměnu slov zálomek a úlomek navždy vyloučíme, když si zapamatujeme snadnou pomůcku: úlomek znamená úlovek. Zálomek je znamení. Nám všem jistě dobře známá píseň „Zelení hájové“ má pokračování, na které se často zapomíná, a pokud ho známe, už nikdy se nespleteme.

    Jedno starořecké přísloví praví: nenaučíš se plavat, dokud nesestoupíš do vody. Jistě to platí i o mysliveckých tradicích. Nikdy je nebudeme znát všechny, a na mnohé z nich jsme dávno zapomněli, vždyť k čemu by nám dnes bylo tradiční zaříkávání olova při výrobě neomylných koulí, a protahování hlavně třemi chlupy z divoké kočky, aby flinta trefovala, když na zvěř střílíme s využitím dokonalých puškohledů na velké vzdálenosti. Některé z těch tradic, které dobře známe, nám už dávno připadají naprosto přirozené a normální, jiní mají mnohdy pocit, že se bez toho všeho dokáží klidně obejít, a namísto slavnostního nástupu je lepší honem rychle zahájit první leč. V dnešní přetechnizované a přeekonomizované době se totiž občas rádi zbavujeme věcí, které nepřináší rychlý užitek. To však neznamená že se budeme zbavovat i tradic! To nejde – jsou v nich mimo duchovního rozměru myslivosti skryty i normy našeho vzájemného chování a také etika vztahu ke zvěři. Měli bychom se k sobě navzájem za všech okolností chovat slušně, a také vždy důstojně zacházet s ulovenou zvěří, neboť ta pro nás byla při toulkách honitbou přinejmenším rovnocenným partnerem. V tradicích je rovněž zakotvena i úcta ke stáří, neboť správný myslivec dá při střelbě přednost staršímu kolegovi, případně loveckému hostu. Tradice nám dávají přirozený pocit jistoty a sounáležitosti uvnitř mysliveckého kolektivu, tedy uprostřed ještě i dnes stejně myslících a stejně zapálených lidí. Tradicemi nepohrdejme, ba právě naopak dají se zdárně a úspěšně používat a prosazovat mezi dalšími lidmi, kteří jsou ochotni vnímat jejich poselství. Pokud jsme byli v rodinách dobře vychováni, pak nebudeme váhat komu dát při střelbě přednost, a pokud umožníme na naháňce prožít si úspěch loveckému hostu, jistě se k nám rád vrátí.

    Když kohokoliv nás zamrazí v zádech, když u výřadu uslyší fanfáry, je to určitě trvalou zárukou toho, že myslivecké tradice chceme předávat našim nástupcům. Hrdě se hlásíme k tomu, že díky Sporckovi se tradice zrodily v Čechách, a tak právě proto bychom je tady měli mít i za dalších 300 let. Oprašme je, a také sundejme konečně všechny pavučiny z pojmu myslivecká etika a začněme na myslivost nahlížet jinýma očima. Pokud v úvodním ustanovení zákona o myslivosti je skutečně řeč o podpoře udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti, tak dodržujme myslivecké zvyky a tradice se vší důsledností, což znamená vždy a za všech okolností.

    Dejme se do toho teď hned! Žijeme sice v podivné době – naše školní mládež neví, kdo napsal Babičku, ale už téměř dokonale ovládá další díl Pána prstenů, který už ilegálně vyšel na internetu. Nevědí, jak se jmenuje mláďátko od krávy, ale bezpečně rozeznávají všechny Dinosaury, Ichtyosaury a ostatní předpotopní příšery. Zkusme našim vnukům pustit CD s loveckou hudbou, dejme jim zpátky do ruky knihy Vrby, Tomečka a třeba Lišku Bystroušku. Tady s našimi dětmi a našimi vnuky můžeme začít, vždyť právě doma nás znají a vědí, že to s nimi vždy myslíme dobře. Nebudou se tomu ani smát, ani si nebudou ťukat na čelo, když je vyrušíme od hry na počítači. Budou sice chvilku brblat, ale to se přece dá vydržet! Ze všeho nejdříve právě z našich dětí či vnuků připravujme novou generaci myslivců tak, aby jejich zájem nebyl postaven na trofejích či rekordech z Afriky, ale na kulturních hodnotách, ke kterým se můžeme i my sami kdykoliv vrátit. Zdá se vám to naivní a nemožné? Dobře, připouštím, ale nemůžeme předem tvrdit, že to nejde, když jsme to ještě nezkusili! Nebo to řeknu ještě jinak: když jako poslední naději budeme hledat světlo na konci tunelu, určitě nebudeme pátrat po tom, zda tam bliká svíčka nebo naplno září silná žárovka!

    Pokud vaše děti už dávno odrostly, a vy nevíte jak na to, i tak to bude poměrně snadné. Na příští on pozvěte trubače a potom udělejte pasování adeptů tak, jak má být – a k tomu mám tři zásadní prosby:

• už žádného adepta nenechejte v rámci plnění náročných mysliveckých úkolů potupně aportovat kachnu přes celý sál. Podobné „dodatečné“ zkoušení se určitě dá připravit jinak a hlavně důstojně,
• se stejným důrazem žádám o to, aby tři údery na rameno nového myslivce byly prováděny vždy a jen loveckým tesákem a už nikdy ne brokovými hlavněmi. Britská královna Alžběta II. si přece při povyšování fotbalisty Bobbyho Charltona do rytířského stavu neběžela do kuchyně půjčit vařečku, ale dělala to tím, čím se má – ceremoniálním tesákem z 13. století. Nikomu z přítomných potom vůbec nevadilo, že ho musela držet obouruč, protože všem je jasné, že v natažené ruce 15 kilogramovou zátěž žena prostě neudrží.
• k čestnému mysliveckému soudu si pro členy ctihodného senátu sežeňte divadelní kostýmy, a připravte patřičné rekvizity. Při trestání provinilců totiž nikdy nesmíte použít lovecký tesák, který je zbraní čestnou! Pokud „kdejaký“ pan hrabě občas dostal lískovým prutem a ještě dlouho se o tom povídalo, dá se lískový prut úspěšně použít i dnes.

    Vsadím se s kýmkoliv, že na další podobnou akci, které jste se buď zúčastnili jako hosté anebo sami řídili a vedli, a kterou zvládnete se ctí, elegantně a s úsměvem na rtech a v naprosté pohodě, se všichni kolem budou těšit stejně jako vy kdysi v mládí na svůj první hon.

    A především: Zaveďme znovu povinnou roční praxi před zkouškou o první lovecký lístek a nové zájemce o myslivost vychovávejme již teď k odpovědnosti za to, co jim jednou předáme. Co měli umět ze zoologie stejně hned zapomenou, což je sice chyba, ale daleko horší bude, když stejně rychle zapomenou, jak se mají chovat na honě! Uvidíte – půjde to! Vraťme se ke kořenům myslivosti, ke zvykům a tradicím až do doby, kdy myslivost byla váženým řemeslem, a ne předmětem hanlivých článků v bulvárních plátcích.

    Každý se musí nad sebou zamyslet. Cesta do vlastního nitra je ale nečekaně rychlá a přímá, jak mi prozradil jeden můj přítel, který mi kdysi po pasování jednoho mladšího kolegy, kterého sám k myslivosti přivedl, řekl: Vážím si každého loveckého zážitku, ale přece jde daleko víc o pohodu při setkávání s lidmi, a už dávno ne o trofeje. Vím dobře, že k takovému poznání se opravdu dá přijít až s věkem, ale přesto vás všechny prosím: vraťme se k tradicím, a ty nám ukáží cestu k sobě navzájem! Myslivecké přátelství, které je v nich také obsaženo, se nesmí vytratit jako koroptve či divocí králíci! Dělejme všechno pro to, aby naši budoucí nástupci již teď pečovali o honitby s vědomím, že nejen že ve zvěři, ale i v tradicích, které myslivce vždy spojovaly, najdou potřebné duchovní osvěžení. Najdeme ho tam pokaždé i my, kdy to naše nitro - často churavějící nad jinými problémy současné doby - bude potřebovat.

    Mnozí dobře víme, jaká byla myslivost před padesáti lety, a víme stejně dobře, jaká je teď. Dělejme všichni všechno pro to, abychom se těch příštích časů nemuseli bát.

    Pozorným posluchačům na závěr tak trochu připomenu ten úvodní postřeh, kterému teď budou již lépe rozumět: tradice jsou něčím, co se nedá získat. Jsou věcí, která se nedá koupit, nedají se žádným finišováním dohnat, ani předběhnout. Tradice se vytvořily v dávné minulosti – ať již se váží k jakémukoliv řemeslu nebo lidské činnosti – nyní buď jsou, anebo nejsou udržovány a žijí mezi námi, a to i bez toho, abychom se na tom vědomě podíleli i my sami. Přesto dělejme skutečně všichni všechno pro to, abychom na ně nezapomínali, aby tu tradice s námi žily a především zůstaly i po nás.

    Přál bych všem v sále, co mysliveckým tradicím rozumí, a všem těm dalším, kteří jim rozumět chtějí, aby nad jejich hlavami ještě mnohokrát hlasitě zazněla tradiční věta: „A nyní povstaň každý, kdo při síle jsi a zdráv, jak žádá si náš myslivecký mrav, ať provoláme lesu, lovu a České myslivosti zdar!“

Parforsní lov na panstvích hraběte Sporcka

    O způsobu provádění … ušlechtilé honby parforsní … jsem již několikrát referoval a publikoval, její přesný způsob a průběh je dostatečně popsán také jinými autory, ale zatím se nikdo z posluchačů či čtenářů nezamyslel nad tím, co bylo možná hlavní příčinou toho, že se Sporck zasadil o rozšíření právě tohoto způsobu lovu. Jistě ho k tomu vedl nejeden důvod!

    K tomu, abychom všechny tyto vazby odhalili, musíme si představit především tu situaci, ve které se Sporck ocitl. V Čechách byl bezkonkurenčně nejbohatším šlechticem své doby, jeho panství mu vynášela víc, než by stačil utratit či spotřebovat, ale jinak ho zpočátku nikdo neznal. Všichni se tvářili, že ho k ničemu nepotřebují. Vládnoucí Vídeň ho neuznávala a Praha mu byla brzy malá. Příčina byla prostá. Do říšského sněmu mohl zasednout jen ten, kdo prokázal, že již nejméně osm rodových předků v přímé řadě bylo ve šlechtickém stavu. To Sporck nebyl. Jako potomek sedláka, který byl v císařském vojsku nejdříve bubeníkem, který svou odvahou vrátil prchající vojáky zpět do bitvy, poté se stal velitelem jízdy a nakonec generálem, povýšeným do šlechtického stavu právě za četné zásluhy v boji proti Turkům, tuto základní podmínku nesplňoval.

    Ne že by se mladý Sporck neuměl oblékat či chovat jako pravý šlechtic, na to si rychle zvykl, ale ti, kdo už dlouho nosili nos nahoře, ho prostě mezi sebe nechtěli pustit jenom proto, že by jim díky svým prakticky neomezeným finančním možnostem ve všem konkuroval způsobem, který nemohli ustát. Přes vliv ve funkcích a úřadech, které si Sporck od panovníka jednoduše koupil (komoří, místodržitel a tajný rada), se nikdy necítil dobře, ale patřilo k dobrým mravům nechat se občas jako říšský úředník někde vidět. Sedět však mezi ostatními zástupci šlechty, kteří ho vytrvale přezírali, přitom poslouchat hádky, řešit spory druhých – to Sporcka vůbec nebavilo. Jak jinak by šlo na sebe strhnout pozornost, než tím, že mohl na svých panstvích předvádět něco, co poznal sám, a jako horkou novinku přivezl z Francie? A hlavně to nakonec uměl tak, že mu to mohli všichni závidět. A závist někdy svádí k napodobování, a o to mu nakonec také šlo!

    Díky velmi silnému sociálnímu cítění se Sporck věnoval charitě, jeho umělecké sklony ho přivedly k divadlu (v jeho divadle v Kotcích se hrálo výhradně česky) a hudbě ( spolupracoval s Bachem a Vivaldim), nebo k tomu, že podporoval mnohé další umělce, a tedy nejen Petra Brandla a Matyáše Bernarda Brauna, kteří dlouhá léta pracovali hlavně pro něj, což je vidět v Kuksu a jeho okolí. Rozbor mnoha Sporckových zájmů najdete ve všech knihách, z nichž nejlepší jsou díla pana profesora Pavla Preisse. Ale proč se Sporck zabýval právě parforsním lovem?

    Vedle touhy po zviditelnění, které si pro nás snad již dostatečně obstaral uvedením loveckého rohu do Čech, vedle založení ŘSH v roce 1695 jako jednoho z projevů cílevědomé snahy o to, jak na sebe neustále upozorňovat v naději, že přece jen někdy tu nepřekonatelnou společenskou barieru prolomí, to v případě zavedení parforsní honby byl vedle sportovní a společenské roviny také především důvod hospodářský. Je nutno si připomenout, že nikdo kromě šlechty lovit nesměl, a jakékoliv projevy pytláctví byly postihovány stále většími tresty. Šlechta pořádala hlavně hony plachtové, což byl způsob poměrně drastický, uvážíme-li, že se jednalo o kratochvilné zabíjení zvěře nahnané úzkým průchodem před lovecký pavilónek, ze kterého se pak střílelo. Zvěř byla soustředěna ze širokého okolí, často dlouho dopředu (týdny) nachytána a držena v ohradách až do doby, než byla celá taková zábava dostatečně připravena, a to sebou logicky přinášelo dlouhodobou pracovní zátěž pro široký okruh poddaných všech profesí.

    Šlechta byla vlastníkem nejen veškeré půdy, ale také lesů. Dříví bylo významnou surovinou jak ke všem stavbám, ale i ve všech stále se rozrůstajících průmyslových odvětvích. Také těžba nerostů přinášela jeho stále větší spotřebu. Uzavření zvěře do obor znamenalo podstatné snížení škod, které by zvěř jinak dokázala způsobit. Členění porostů v oborách bylo sice prováděno za účelem snazší jízdy na koni či kočárem, ale odpovídalo potřebám rozvoje lesa a jeho zpřístupnění po stránce pěstební. Lov parforsním způsobem v oboře byl zábavou přece jen jinou, než ve volné krajině. Předmětem lovu byl pouze jeden vybraný trofejový kus, ale celá akce byla nanejvýš dokonale připravena, její program řídil dokonale vycvičený personál, vzduchem létaly povely trubačů a psovodů. K tomu všemu bylo potřeba jen pár lokajů, kteří se starali o občerstvení panstva. Ubyly starosti o odchyt zvěře, její převoz na určené místo, její krmení a napájení po dlouhou dobu, a pak její usilovné nahánění patřičným směrem, vyvrhování, její odvoz a zpracování.

    Pokud byl parforsní lov úspěšný, což většinou záviselo od dokonalého secvičení psí smečky, při závěrečném „Halali“ to byla stejná paráda a stejná sláva, ale s daleko menšími náklady a zátěží pro poddané, kteří se v té době mohli starat o to, co bylo původně jejich úkolem - věnovali se své normální práci na jednotlivých panstvích. Sporck se svými poddanými silně cítil, byť některé prameny hovoří také o opaku, nicméně pravdou je, že například povinnou školní docházku zavedl na svých panstvích o 40 let dříve, než Marie Terezie, která se k tomu odhodlala v rámci celé říše až v roce 1744. O tom, že každý kantor byl zároveň muzikus, který se stal vyhledávačem nových hudebních talentů pro zámeckou kapelu, nebo sbor Sporckových trubačů, není možno pochybovat ani na chvíli.

    O vlastnostech zvěřiny, která pocházela ze zvěře ulovené po dlouhodobé tělesné zátěži, toho víme už také dost. Při plachtovém lovu byl stres uzavřené zvěře dlouhodobý, ale tělesná zátěž během lovu poměrně krátká, vždyť mezi jejím životem a smrtí byl pouze krátký běh úzkou uličkou. V oboře tomu bylo naopak. Zvěř jistě byla již zvyklá na hlučné prohánění houštin, ale v okamžiku, kdy byl na stopu vybraného kusu nasazen vodící pes, který sledoval pouze jeho stopní dráhu, se za krátkou chvilku ocitla opět v relativním klidu. Psi sledovali jen ten vybraný trofejový kus, často velmi dlouhou dobu, nakonec ho zastavili a následoval záraz, doprovázený obvyklým ceremoniálem. Ulovený kus byl sice prakticky nepoživatelný, ale to nikomu nevadilo, protože i obřad dělení zvěřiny byl přece součástí lovecké slavnosti.

    Pokud si dáváte ještě i teď otázku „proč právě parforsní lov“, odpovím otázkou: „Proč ne!“ Je přece daleko snazší uspořádat lov v oboře, navíc pro jednoho zvlášť pečlivě vybraného hosta, přitom se postarat o celý jeho doprovod, a pokaždé ohromit svými trubači a odborně zdatným personálem, než poslouchat nářky správců statku na to, že jim při lovu v otevřené krajině byla podupána pole, že robotný lid reptá proti lovecké robotě a potom nestíhá sklizeň, která je díky škodám zvěří rok od roku horší.

    O tom, že se při lovu projednávaly nejrůznější společenské otázky, jako je tomu ostatně dodnes, navazovaly se užitečné kontakty, a spřádaly jemná vlákna diplomacie, není třeba zvlášť mluvit. To bylo prostředí, které měl Sporck rád, ve kterém se uměl dobře pohybovat, a proto lovecké akce pořádal co možná nejčastěji. K nim zval významné hosty, nejdříve do svého sídla v Lysé nad Labem, a od roku 1705 i do Kuksu. Dostatek loveckých příležitosti byl proto u obou jeho sídlech. Nejdříve vznikl lovecký zámeček v Litoli, u něj obora, bažantnice, později kačenárna u dnes již zaniklého Šibiřského rybníka blízko Lysé nad Labem, a obdobná zařízení byla rychle postavena v nejbližším okolí Kuksu. Tam se dokonce do menší obory s daňky vcházelo přímo ze zámecké zahrady. A pokud někdo nezvládal dostatečně jízdu na koni tak, aby se nebál projet velkou oborou v honbě za jelenem, zašlo se s ním na daňky do obory na břehu Labe, kde bylo chováno kolem 1000 kusů. Tam se jistě dal v klidu nějaký trofejový kus snadno našoulat a ulovit. Nebo se host zavezl do přilehlé bažantnice. Tam se mu k lovu „náhodou“ zapůjčil nový druh zbraně, kterou Sporckovi vyrobili jeho dvorní puškaři na zvláštní objednávku, jednoduše a prostě: každého vzácného hosta bylo možno vždy něčím překvapit, uspokojit nebo si ho něčím naklonit. O některých jménech a loveckých výsledcích existují podrobné záznamy.

    Zdá se vám to nepravděpodobné? O Sporckových puškařích a převratných vynálezech, které díky podpoře a štědrému honorování každé technické novinky vznikaly, toho už víme přece dost, stačí si vzpomenout na knihu pana PhDr.Vladimíra Dolínka. A že o vynálezy skutečně šlo, můžeme usoudit také z toho, že obvykle se u kulovnic vyrábělo na objednávku 12 stejných zbraní přímo na míru, a ve většině doložených případů se u nových exemplářů zachoval pouze jeden prototyp. Také v účetních knihách jsou záznamy pouze o jedné nové zbrani. Jeden z prototypů nového modelu zlamovací kulovnice je uložen v muzeu v Londýně.

    Pokud host neměl náhodou lovecké sklony, pak k navázání dobrých vztahů a k diplomatickým jednáním možná stačila krátká procházka Kuksem kolem dostihového závodiště u Labe nebo kolem galerie soch v Betlémě. Protože každý pobyt význačných hostů byl doprovázen také kulturním programem, uváděním nových divadelních a operních představení, a od roku 1705 stále častěji i návštěvou lázní v Kuksu. Proto se nemůžeme ani divit, že věhlas Sporcka stále rostl. K tomu třeba stačilo se někde jen zmínit, že celý komplex Kuksu byl postaven jako zmenšená věrná kopie Versailles, a lidská závist byla znovu v akci. Pokud k tomu přidáme Sporckovo neomezené finanční a hospodářské zázemí, které bylo předpokladem souladu a dokonalosti všech prvků nabízeného programu, harmonie výzdoby a vybavení daného prostředí, často se jeho jméno stávalo pravidelným tématem diskusí. Vždyť přece kde jinde se pila káva, čokoláda, jedly italské sýry a pilo francouzské víno, kde jinde se pravidelně pořádaly premiéry divadelních představení, oper a baletů, střelecké soutěže či dostihové závody, než právě u hraběte Sporcka.

    Dovolím si tvrdit, že pokud by vše šlo jen z poloviny tak, jak si Sporck předsevzal, bylo to po stránce lovecké v mnoha směrech příkladem pro ostatní okolní šlechtu, kterou Sporck na své akce pravidelně zval. Když viděl jejich zájem o trubače, proč jim je jako školitele nových hudebníků nepůjčit, a k tomu ještě - velkoryse zdarma - dodat potřebný počet loveckých rohů, aby se i tam co nejdříve troubilo, nebo zapůjčit své myslivce, aby se ušlechtilá parforsní honba, pořádaná pokaždé za přísné kázně všech zúčastněných, dala co nejdříve zavést i u sousedů. Po našem, po Sporckovsku! Všichni museli bez výhrad dodržovat 32 základních pravidel, jejichž opomenutí bývalo ve šlechtických kruzích považováno za téměř neodpustitelné společenské provinění, byť formálně bylo trestáno peněžitou pokutou určenou ve prospěch chudých lesníků a myslivců.

    Je obrovská škoda, že se nedochovala Řádová kniha s podpisy přijímaných členů, ne tak pro obraz šíře členské základny, kterou se nakonec podařilo vystopovat ze Sporckovy rozsáhlé korespondence, ale právě kvůli těm závazným pravidlům chování na loveckých akcích. Zdá se zcela přirozené, že tato pravidla dobrovolně přejímala také okolní šlechta, a logicky se rozšiřovala přímým působením členů Řádu svatého Huberta (ŘSH), kteří jejich dodržování měli jako jednu z mnoha povinností. Při respektování tehdejšího významu a poslání ŘSH můžeme hrdě tvrdit, že mnoho loveckých novinek se narodilo v Čechách a rychleji prosadilo právě a především osobním působením Sporcka, který měl i v sousedních zemích své vlivné spojence. Jak jinak si vysvětlit, že sasský kurfiřt a pozdější polský král Bedřich August I. vydal pokyn svému vrchnímu lovčímu k sepsání poznámek, které v roce 1737 vyšly v Lipsku pod názvem Zvláštní rozmluvy o parforsním lovu.

    K většímu ohlasu pomohla Sporckovi vlastně náhoda. Císařský revír totiž sousedil se Sporckovým. Mnoho z kontaktů Sporck jistě získal při …. slavném korunovačním honě dne 3.11.1723, který po celý den zvukomalebně doprovázela skupina dvanácti Sporckových loveckých trubačů, což byla věc v lesích kolem Lysé již naprosto běžná, ale pro mnohé zúčastněné hosty přece jen jakási novinka. Záznamy hovoří o tom, že jich bylo kolem jednoho tisíce a přijeli na 108 osmispřežních vozech. Právě při korunovačním lovu byl císařský pár u Hlavence dekorován řádovými insigniemi. Můžeme se jen domnívat, že proč byli krátce poté u Sporcka na zacvičení i císařští myslivci, nebo proč později některá pravidla převzala i Marie Terezie do svého Loveckého řádu (1754), který se jako zákonný předpis stal závazný pro celou Habsburskou říši. Ona i její manžel František Štěpán Lotrinský, totiž byli členy ŘSH a také vášnivými lovci. Skutečnost, že ještě v roce 1724 lovila Marie Terezie jeleny pod Křivoklátem při plachtovém honě, je spíše špatnou vizitkou jejich hostitelů, než výrazem nezájmu o Sporckovo lovecké poselství.

    Ke změnám však docházelo. Regule ŘSH jasně hovořily o tom, že parforsní honbu je třeba propagovat a rozšiřovat. O císařovně Alžbětě Kristýně víme, že při plachtovém honu v červnu 1721 sama za pět hodin ulovila 132 jelenů, a císař Karel VI. v září roku 1723 v oboře v Lánech 120 kusů jelení zvěře. Na svátek svatého Huberta roku 1723 se oba stali členy ŘSH a další podobné výřady už nejsou tak často zaznamenávány. To nemůže být náhoda, protože pochlubit se v kronikách tím, že jsem pro císaře připravil dobrou loveckou akci, by jistě nikdo nezapomněl. Při jednom z posledních podrobně doložených plachtových honů, pořádaných 17. září 1732 nejvyšší dvorní dámou císařovny Eleonorou Amálií Schwarzenbergovou, se plachty přivezly na 23 vozech z Hluboké. O tom, jak dlouho dopředu a odkud byla zvěř sháněna (nebo dovezena) podrobnosti nejsou, ale máme údaje o početních stavech jelení zvěře na schwarzenberských panstvích (na Hluboké se v roce 1732 nasčítalo 1428 kusů). Víme také, že závěrečné naháňky se účastnilo 479 honců, převážně poddaných z okolních vesnic. Na znamení loveckých rohů byla zvěř vypouštěna z ohrad a sama kněžna Schwarzenbergová tak ulovila v revíru Včelná v okolí Boubína za jediný den 32 silných jelenů (za silného jelena byl od roku 1713 považován nejméně desaterák s vahou 360 liber, tj. cca 140 kg).

    Když pak v roce 1754 vydala císařovna Marie-Terezie svůj Lesní řád, ve kterém stanovila všeobecnou povinnost nejméně tříleté odborné výchovy mysliveckého a lesnického personálu, v zápiscích z fořtoven se daleko častěji začínají objevovat poznámky k některým osvědčeným loveckým a chovatelským doporučením, a jsou dokonce znovu komentována některá původně Sporckova pravidla k chování myslivců. Určitě by měla velký význam a váhu ještě dnes, byť se náš vztah k lesu a zvěři za uplynulých 300 let podstatně změnil.

    Sporckovi šlo zcela jistě v konečném důsledku také o prosazení zásad etického zacházení se zvěří, úcty jednoho člověka k druhému, a navzájem projevované přátelství při lovu i po něm. Zprvu byl dlouho nepochopen, ale přece jen tu mnohé zůstalo. Při vzdávání pocty ulovenému kusu si i my dnes dáváme za klobouk úlomek, troubíme Halali, a možná si při pohledu na staré dobové rytiny někteří říkáme: „to baroko tu mělo klidně zůstat, k čertu s mobilem, internetem a lety na Měsíc!“ Každá doba chce svoje. Možná Sporck zase potají přemýšlel, jak na novou kulovnici nasadit nějaké to divadelní kukátko, aby se jelen či daněk dal zasáhnout ještě na větší vzdálenost.

Příloha:

Upravený výňatek z knihy Cesty a osudy loveckého rohu,

(vydáno v roce 2001 nakladatelstvím Lesnická práce)

    Parforsní lov se řídil zvláštními pravidly, na jejichž dodržování se přísně dbalo. Vyžadoval dokonalou souhru loveckého personálu, využití jeho znalostí a dovedností při obeznávání zvěře. Nedílnou součástí lovu byl pochopitelně i chov loveckých psů a jejich pečlivý výcvik. Při parforsním lovu totiž psi sledují zvěř nosem a nikoliv pouze zrakem, jako u štvanice anglického typu. Psi proto bývali dlouho před hony cvičeni na individuelní stopu kusu tak, že jezdec vláčel s velkým náskokem před smečkou jelení běhy, psovodi pak na takovou stopu zaváděli smečku, zastavovali ji a opět uváděli na stopu. Do smečky se zajíždělo koňmo, aby se psi naučili před koněm uskočit, vše směřovalo k tomu, aby veškerý personál dokonale poznal všechny situace, které by mohly během honu nastat. Důležitá byla i příprava koní, kteří se podle rychlosti dělili na pátrací, stíhací a štvanicové.

    Postup psovodů a lovců byl řízen troubením na lovecké rohy (a zvláštními francouzskými ústními povely, jichž bylo více než 200). Fanfárami byl oznamován průběh lovu a směr úniku sledovaného kusu i těm, kteří na něj třeba neviděli. Dokonalá znalost povelů byla velmi důležitá pro celou organizaci lovu a jeho nerušený průběh, protože fanfáry byly troubeny podle toho, jak probíhal lov. Lovecká společnost totiž za sledovaným kusem stále pomalu postupovala. Rozhodujícím předpokladem loveckého úspěchu proto byly znalosti a zkušenosti loveckého personálu, který denně projížděl oborou a zjišťoval oblíbená či nejčastější stávaniště jednotlivých kusů, které znal podle postavy a paroží. Jakmile se jelen stal lovným, bylo mu dáno jméno, nejčastěji podle význačného hosta, pro kterého byl lov připravován.

    Před vlastním lovem se ráno se troubil budíček personálu a fanfára k nástupu, stejně tak jako zvláštní fanfára k nástupu psovodů. Pikéři se v čele s vrchním lovčím a psovodi se smečkami psů dostavili na určené místo, kam za nimi později přijelo panstvo na koních, ostatní šlechtici a jejich dámy byli dovezeni v kočárech. Byla troubena fanfára k příchodu hostů. Přestože bylo od večera známo, kam jednotlivé kusy zatahovaly, ještě brzy ráno projeli nejmladší pikéři znovu oborou, aby se ujistili o tom, kde nejsilnější kusy stojí. Vrchní lovčí je pak hraběti popsal podle kvality trofeje a současně mu oznámil, kde byly naposledy spatřeny s tím, že je vše připraveno. Hrabě dal svolení k lovu a současně určil, který kus se bude lovit. Vybraný jelen - cerf de meute - byl od té chvíle jakýmsi partnerem lovců, neboť to byl on, kdo určoval průběh dalšího děje.

    Protože myslivci dobře znali místo posledního výskytu k lovu určeného kusu (vždyť jen proto byla při svítání zvěř znovu dokonale obeznána), bylo ho nutno nejprve vytlačit z houštiny, a proto v ní byl vyhledán pomocí psa vodiče. To byl pes těžšího rázu, který se pohyboval pomaleji než zvěř. Ostatní pikéři obsadili všechny čtyři strany oddělení, ve kterém byl hledaný kus naposledy spatřen, aby sledovali, kudy opustí své stávaniště. Kdo z nich jej první spatřil, hlasitě volal tayou a zatroubil signál a la vue - jelen v dohledu. Práce pikérů byla za této situace pro další vývoj lovu nesmírně důležitá a právě proto museli dokonale znát všechny lovné kusy, aby je dokázali za každé situace spolehlivě rozpoznat. Pokud by totiž viděli jiného jelena, který nebyl tím vybraným loveným kusem, ale přesto omylem vyslali psy na jeho stopu, museli by je později velmi pracně zastavovat a vracet.

    Lesní porosty byly rozděleny průseky upravenými pro jízdu kočárů anebo širokými přinejmenším tak, aby po nich mohli nejméně dva, nejlépe čtyři jezdci bezpečně projet vedle sebe. Na širokém průseku bylo možno znovu ověřit identitu hledaného kusu. Místo, kudy kus přešel přes průsek do jiného oddělení označili pikéři zálomkem. Na takto označenou čerstvou stopu byli vypuštěni psi honiči, zvaní chiens courants, jichž bývalo několik desítek. To byli psi rychlejší, kteří bývali také pravidelně cvičeni, aby sledovali stopu zvěře nosem. Pes, který neměl dobrý nos a nesledoval zvěř hlasitě, neměl ve smečce místo.

    Mezitím obsadili pikéři ochozy v dalším oddělení, kam sledovaný kus přeběhl. O směru úniku hledaného kusu a jeho dalším pohybu se dorozumívali máváním čapkami, takže vždy věděli, kde lovený kus je. Pokud přeběhl na druhou stranu, mával pikér čapkou vpřed, když kus běžel zpět, kynul dozadu, jestliže dosud nepřeběhl, držel čapku vzhůru. Jakmile psi navětřili stopu hledaného kusu, začali štěkat na znamení, že ten je nedaleko, a pak začali stopu s hlasitým hraním (štěkotem) sledovat. Za psy jeli účastníci lovu na koních a posléze i ostatní myslivci a další účastníci.

    Pokud hledaný kus vyběhl z lesa na volné prostranství, troubila se fanfára le débuché, pokud vběhl do vody zazněla fanfára le bat d´eau. Fanfárou bien aller se oznamoval dobrý průběh lovu. Těsně za smečkou jeli pikéři. Pokud byl kus v dohledu (en vue), pikéři psy zastavovali, aby hon předčasně neskončil, neboť účelem nebylo pouze rychlé ulovení vybraného kusu, ale lov byl především společenskou událostí. Na křižovatkách lesních cest bylo totiž pro panstvo připraveno vybrané občerstvení. Zastavení psů bylo velmi náročné, stejně tak jako udržování celé smečky pohromadě. Zatoulané psy, nebo také psy svedené ze stopy jinou zvěří (zajícem, liškou), museli myslivci svolávat troubením signálu hourvari nebo jinak vyhledávat a připojovat ke smečce. Když se psi drželi nesprávné stopy, volali pikéři c´est faux, c´est faux, mes chiens (to je chyba, mí psi) a museli smečku rychle předjet, a aby ji zastavili, práskali proti ní dlouhými koženými biči. Říkalo se tomu, že psi mají change (změnu, tj. že jsou na nepravé stopě). Sledování určeného kusu bylo velmi náročné a od pikérů se vyžadoval ostrý zrak, rychlý postřeh a pohotové rozhodování. Běžela-li smečka pohromadě, oznamovalo se to signálem parfet, pokud psi nechtěli dále honit anebo byli již unavení, ozval se signál forlouge a po něm byla přivedena a vypuštěna smečka náhradní, což se oznamovalo signálem relais. Pokud byl vybraný kus uloven s původní smečkou, považovalo se to za vrchol dokonalé přípravy.

    Znavený kus pak odbíhal jen na malou vzdálenost nebo se nakonec stavěl proti psům. Jakmile byl psí smečkou zastaven, nejbližší pikér to všem oznámil signálem le cerf se fait aboyer. Pronásledováním rozvášnění psi často kus ostře napadali a zejména jelen se účinně bránil svými parohy. Proto bylo povinností pikérů smečku co nejdříve uklidnit. Pak se dva z pikérů opatrně přiblížili zezadu ke stavěnému kusu a tesáky mu přeťali šlachy na zadních bězích. To bylo všem kolem slavnostně oznámeno signálem la mort. Kus klesl na zadek a pak nejčastěji ten, na jehož počest byl hon pořádán, nebo některý jiný význačný host, dal kusu při signálu defaire záraz tesákem z levé strany hrudi do srdce. Pokud tím byla pověřena žena, kus se mohl dostřelit ranou z pistole mezi světla (oči). Přitom se troubila fanfára halali - z francouzského slova ha l´a lit, což je česky hle, tu leží. Bylo povinností všech přítomných lovců, aby si přitom stáhli pravou rukavici, povytáhli tesáky a hlasitě volali halali.

    Poté byli shromážděni všichni psi a odvedeni na klidné místo. Pikéři při signálu forchie ulovený kus stáhli, rozdělili zvěřinu, oddělili hlavu s parožím a odřízli všechny čtyři běhy v patním kloubu s částí kůže nad nimi. Levý přední běh byl jako trofej předán vrchním lovčím pánu myslivosti (hraběti Sporckovi) nebo jinému význačnému hostu (podle tradice levou rukou do levé ruky), ostatní tři běhy jiným význačným hostům. Všichni takto vyznamenaní si jej zavěsili na jílec tesáku. Původ tohoto poněkud záhadného zvyku, který pochází nejpozději z poloviny 16. století se dodnes nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Přitom se troubila fanfára les honneurs - vrchnostenská fanfára.

    Mezi tím se již shromáždila celá lovecká společnost včetně přítomných dam a pikéři připravili cureé (vývrh). Potom jeden z pikérů zvedl hlavu zvěře a postupoval s ní proti psům, kteří před ní za hlasitého štěkání ustupovali. Na povel byla odstraněna kůže přikrývající vývrh ze zvěře, na který se psi s velkou chutí vrhli. Poté byl parforsní lov ukončen slavnostními fanfárami. Na důkaz úspěchu si celá lovecká společnost ozdobila klobouky jedlovými úlomky. Někdy po ukončení lovu (nejčastěji až po společné večeři) následovalo také potrestání těch, kteří se provinili proti myslivecké mluvě, mravům a zvyklostem. K návrhu na potrestání stačilo například i použít při lovu nějaký nemyslivecký výraz. Pokud se pak viník symbolicky trestal několika údery přes zadní část těla, bylo to vždy „jemně“ provedeno plochým sekáčem, který sloužil k dělení zvěřiny, a nikoliv loveckým tesákem, který je zbraní čestnou a zcela jistě se nesměl k takovému účelu použít. K potrestání někdy sloužil i lískový prut, se kterým se však častěji jen hrozilo. Viníci však daleko častěji dostávali peněžité pokuty, které byly věnovány na dobročinné účely. Někdy tyto prostředky sloužily k podpoře mysliveckého personálu.

    Nakonec se celá společnost seřadila ke slavnostnímu průvodu, v jehož závěru jel zelený vozík s uloveným kusem nebo jen trofejí (hlavou) obloženou zelenými větvičkami. Před zámkem se znovu troubily slavnostní fanfáry a nakonec zazněla také fanfára k poctě svatého Huberta. Následovala bohatá hostina s tancem, který doprovázela hudební kapela složená ze Sporckových myslivců. Při ní byl jeden z předních běhů položen na podnos a přikryt ubrouskem, pod který dávali jednotliví účastníci lovu peněžitý obnos, a získaná částka pak byla rozdělena podle předem stanoveného klíče ve prospěch mysliveckého nebo zámeckého personálu.

Jakými lovci byli staří Čechové

    K silnějšímu osídlování území budoucích Čech došlo zřejmě až ve 4. století př. n.l., přestože dřívější zprávy římského historika Tita Livia (59 př.n.l. - 17. n.l.) o osídlení středoevropského vnitrozemí, hovoří zcela konkrétně o Galech, jejichž kmen Bojů měl v tomto období osídlit velkou část Čech. Po nich zůstane naší vlasti, jako zemi Bojů, i jméno Boiohaemum - Bohemia. Žádné podrobné zprávy však nemáme, záznamy o pobytu římských legií mlčí. Celá tato oblast byla zřejmě natolik málo významná a spoře osídlená, že pro úředníky a správce legií nebylo důvodem se o ní zvlášť zmiňovat, byť dnes dobře víme, že v 1. století n.l. měli Římané vojenskou osadu u Vídně a Trenčína a o osídlení severně od Dunaje, který byl považován za přirozenou hranici chránící říši od nájezdu barbarů, by měli něco konkrétního vědět. Nebyla to pro ně sice oblast, kde hic sun leones, ale římské záznamy většinou mlčí. Také objev pozůstatků vojenské osady u Starého Města a Mušova datuje jejich příchod na Moravu do pozdějšího období. Jen největší římský historik Cornelius Tacitus (55 - 120) ve svých zprávách o původu Germánů uvádí, že „ ... mezi Herzynským lesem, řekou Rýnem a řekou Mohanem sídlili Helvétiové, dál za nimi Bojové, oba kmeny Galské. Jméno Boihaemum trvá dosud a svědčí o dávných dějinách země, i když se obyvatelstvo změnilo.“  Také řecký matematik a astronom Klaudios Ptolemaios (100 - 178), který zpracoval mapu tehdy známého světa, uvedl polohu horstva, řek, osad a kmenů také na území našeho dnešního státu.

    Žádnou spekulací však nemůžeme nahradit fakta a tak zprávy Kosmovy (1045 - 1125) o praotci Čechovi, který měl se svou družinou najít svou zemi zaslíbenou, můžeme postavit na úroveň pohádky o Romulovi a založení Říma. Z tohoto zdroje o skutečném původu Slovanů nevíme nic z toho, o co by bylo možno se opřít. Název slavjan totiž znamenal a prakticky dodnes ve všech evropských jazycích ještě znamená otrok (od slav v norštině, přes německé sklawe, až k anglickému sclave či italskému schiavo). Až naše moderní doba přišla s vysvětlením, že původ tohoto pojmenování značí rolníka či zemědělce. Jiný výklad připouští, že kořeny dávných Slovanů jsou až ve Středním Orientě, odkud v dávných dobách přešli jako národ zemědělců. Řecký historik Prokopios z Kaisareie (490 - 562) se o Slovanech zmiňuje ve své knize třetí a uvádí, že jde o lid, který odešel ze své původní vlasti. Tomu by odpovídaly archeologické nálezy dokazující, že Slované přišli do naší země s vyspělými zemědělskými znalostmi, a uměli pěstovat pšenici, ječmen, žito, oves, proso, hrách a čočku. Zabývali se též chovem skotu, ovcí a prasat, přitom ovládali rybolov a lov divoké zvěře.

    Vývoj před vstupem Mojmírovců na jeviště dějin nám uniká, mezi smrtí kupce Sáma (659), který se stal prvním známým sjednotitelem moravských kmenů a zprávou o násilné akci Mojmíra I. (826 - 846) proti nitranskému knížeti Pribinovi, kterou tento sjednocovací proces moravských kmenů skončil, je v Kosmových datech obrovská časová propast. Také kupec Sámo - snad možná skutečně franckého původu, se u nás zjevuje naprosto nečekaně, aby se svou početnou družinou dokázal ubránit osídlená území náporům Avarů, Franků a Germánů. Franští historikové si jej spíše přivlastnili, pokud by totiž byl skutečně franckého původu, nemusel by se proti nim samým bránit.

    Jiné a daleko logičtější vysvětlení jeho původu připouští jeho jméno, zřetelně pocházející z tatarského sóma, znamenající pohanské kněžské zasvěcení, stejně jako jméno Samuel - v překladu kněz boží. Zbývá vyřešit, kdo Sámovu družinu k obraně Slovanů vyslal. Nikdo jiný k tomu neměl prostředky ani zájem, než Byzanc, representant východořímské říše, právě prožívající s růstem nového křesťanského učení významné názorové změny, v důsledku kterých od 5. století n.l. přestala okolní národy jednotně zařazovat mezi pohany a dovolila svým historikům přiznat nová osídlení Evropy. Úspěšnou obranou si Sámova družina mohla získat důvěru, aby se k ní připojili Slované okolních zemí. O Slovanech, jako svébytnému národu té doby, totiž také žádní jiní, než byzanští historikové nemluví.

    Po smrti Sámově (659) byla jeho říše jakoby vymazána z dějin. Sámovi potomci (údajně měl dvanáct manželek a od nich dvaaadvacet synů a patnáct dcer) se drželi pohanství a je proto snazší přijmout vysvětlení, že když se celé území dostalo pod vliv franské říše, aby obyvatelstvo bylo podrobeno křesťanskému učení podle římského vzoru, už prostě nebyl důvod se o nich zmiňovat. V oslavném životopise Karla I. Velikého (747 - 814) se mezi zeměmi, které si měl podrobit, uvádějí bez bližších podrobností také Čechy.

    Víme však, že v roce 822 se jako shromáždění zástupců jednotlivých zemí Francké říše, konal ve Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm, svolaný novým vládcem franské říše Ludvíkem Pobožným (778 - 840), synem Karla I. Velikého. Je příznačné, že oficiální záznamy kronikářů hovoří o tom, že slavný sněm byl svolán až po skončení podzimních lovů. Zúčastnili se jej i Češi a Moravané (označení Moravanů se tak v historických pramenech objevuje vůbec poprvé), zřejmě jako zástupci zemí pod franckým vlivem.

    Možná také skutečné dějiny Velké Moravy (820 - 906) budou v mnohém jiné, než zatím ze starých zpráv víme. Po pádu Byzancké říše (východořímské) se celá Evropa dostala do vlivu Římanů a jejich západních spojenců. Vše bylo zaznamenáváno u Franků, tedy na nepřátelské půdě. Frankové i tak představovali po celou dobu existence velkomoravského státu hlavního protivníka Slovanů a popravdě řečeno dějiny Velké Moravy byly vlastně jediným nekonečným sporem, tu krvavým, tu diplomatickým. Není proto divu, že frančtí kronikáři hleděli na veškeré dění ze svého úhlu a na vše slovanské se dívali buď svrchu a zaujatě, nebo rovnou s očividnou nenávistí. Zřejmě proto podrobné zprávy nemáme, a pokud by vůbec měly nějaké reálné jádro, nelze z jiných zdrojů ověřit.

    Jiná zpráva však vypovídá o tom, že v Regensburgu (Řezně), hlavním městě tehdejší východofranské říše, které vládl vnuk Karla I. Velikého císař Ludvík Němec (843 - 876), bylo prý 13. ledna 845 pokřtěno 14 českých knížat. Bližší souvislosti opět neznáme a nevíme tedy, o jak významné a jak vysoce postavené hodnostáře šlo. S největší pravděpodobností se jednalo o náčelníky rodů žijících v Čechách v blízkosti bavorských hranic. Mezi kmeny sídlícími ve středních Čechách totiž křesťanství proniklo až na konci devátého století. Frankové však věděli o Slovanech, sídlících mezi Dunajem, Dyjí, Moravou a Bílými Karpatami a označovali je jako Marharii. Dalším důkazem o uvědomění si existence slovanského národa může být skutečnost, že Frankové pro daňovou a pozemkovou míru užívali již v 9. století názvu hoba slavonica a mansus sclavonicus, tedy slovanský lán, který měřil zhruba dnešních 12 ha.

    My však hledáme souvislosti lovecké a ne skutečně historické jádro, a proto se můžeme zcela logicky a oprávněně domnívat, že ať už naše území obýval kdokoliv, také zde se od počátku lovila hlavně zvěř, která lidem poskytovala zvěřinu a kožešinu.        Vývoj zbraní by měl být stejný, a proto můžeme tvrdit, že nejčastěji se používal oštěp a luk. Je jisté, že i naši lovci dovedli také strojit různé pasti a záskoky, kopat jámy pro chytání zvěře srstnaté. Ptáky chytali do sítí a na lep (o tom, zda po vzoru Římanů měli také ornithony, žádné zprávy nemáme). Bezpečně však víme, že první kmeny sjednotil kníže Mojmír (826 - 846), první moravský vládce, který je již znám jménem. Ať již to bylo jakkoliv, Mojmír zřejmě žil s Franky v míru a nebránil se příchodu franckých misionářů, kteří od roku 817 dobře věděli o opevněných sídlištích Moravanů (Staré Město, Mikulčice, Pohansko, Rajhrad a Znojmo), a o tom, že zde již existují zděné kostely.

    Ze všech podkladů vyplývá, že všichni pozdější vládci na moravských knížecích stolcích lovit uměli a především znali i sokolnictví. Je totiž dostatečně známo, že kníže Rostislav (846 - 870), právě ten, který na Moravu povolal Cyrila a Metoděje, měl velkou zálibu v lovu se sokoly. Dá se však jen obtížně říci, zda na sokolnictví přišel z vlastních zkušeností, či zda ho poznal jinde. Kolébkou sokolnictví je patrně africký kontinent, kde je doloženo zprávami ze 4. století před Kristem. Jiné prameny tvrdí, že bylo již předtím známo v severovýchodní Číně a západně od Indie v Babylonii, kde byly nalezeny výtvarné památky zobrazující podobné lovecké výjevy. Protože později byli sokolníci známi v Římské říši, byli to pravděpodobně Peršané, kdo ho přinesli na Balkán na svých výpravách proti státům staré Antiky. Sokolnictví je i u nás prastarého původu. Je však třeba připomenout, že původně nevzniklo jako zábava panovníka, ale byl to jeden z prostředků lidské obživy, kdy člověk využíval schopností dravce s lepším výsledkem, než své nedokonalé zbraně.

    Sokolnictví, stejně jako jiné způsoby lovu, zcela zákonitě prošlo svým samostatným vývojem. K velkému rozmachu sokolnictví došlo až za středověku a rád se mu věnovat i český král Přemysl Otakar II. (1233 - 1278). K tomu potřeboval zvlášť znalé a vyškolené myslivce, neboť ochočení, výchova a výcvik dravců vyžadovaly klid, trpělivost, zručnost a odborné znalosti. Není proto divu, že sokolnická služba byla přísně výběrovou záležitostí. Sokolníkům se dostávalo zvláštní přízně a ochrany, krádež sokola se považovala za nejtěžší zločin. Je dostatečně známo, že se také často lovilo s využitím dokonalé souhry psa a dravce. Například při lovu koroptví je pes vystavoval a sokol chytal. Divoké holuby a drobné ptáky lovili s ochočeným jestřábem. Protože později tento druh lovu probíhal nejčastěji ve volné otevřené krajině, zúčastňovala se ho také spousta žen, a proto byl od počátku doprovázen nejrůznějšími ceremoniály, které postupně vznikaly v romantickém pojetí rytířského života tehdejší šlechty. 

    Vývoj lovu na území Čech měl zřejmě stejné znaky, jaké známe z předchozí části. Také původ pozdějšího českého slova hon mnohé z toho vysvětluje. Hon, honba, honiti znamená, že podstatou tohoto způsobu lovu bylo nahánění a štvaní zvěře tak dlouho, dokud nebyla dostižena nebo nahnána do sítí či ohrad nebo jam. Ale původ slova lov spíše napovídá, že zvěř byla sledována, stopována či obcházena, a lov byl tedy tím, co dnes představuje šoulačka. V našich podmínkách rozlehlých lesů se rychlonohá zvěř lovila koňmo za pomocí psů, to ale znamená, že se tehdejší lov neobešel bez velkého počtu lidí, kteří se starali právě o psy a koně. Také vrhat oštěp na lovu mohl jen ten, kdo měl sebou loveckou družinu, která by mu podala oštěp další. Pokud by totiž první vrh neměl smrtelný účinek, byl by lovec již bezbranný. Této okolnosti středověcí lovci čelili nejdříve tím, že do své výzbroje zařadili upravený zvířecí roh a později i loveckou trubku, kterou se dorozumívali, a lovecký meč, později nazývaný tesák. Tesák je považován za původní českou loveckou zbraň, kterou si později oblíbila i cizina.

    Rovněž lovečtí psi byli v každé lovecké družině velmi ceněni, jak to dokládají nejstarší písemné zprávy o lovech Přemysla Otakara I. (1165 - 1230) a Václava I. (1205 - 1253). Také později se snad každý panovník zabýval lovem. Nakonec o Václavu IV. (1361 - 1419) se dokonce všeobecně ví, že jako velký milovník lovu spával se svými psy v jednom pokoji, což mělo v prosinci roku 1386 za následek to, že jeho první manželka, Johana Bavorská, vstávajíc z lůžka, byla jedním z nich zadávena. Pikantní na této smutné události snad může být jen to, že jiný kronikář bez ostychu tvrdí, že hledala „noční vázu“, což byl obvyklý výraz pro nočník.

    O nejstarších událostech českých dějin jsme - jako ostatně každý jiný národ - informování z kronik. Podrobněji se lovu týká Kronika česká, ve které kronikář Kosmas (1045 - 1125) podává obšírnou zprávu o příchodu Čechů do vyvolené země, kde je zvěře a ptactva bez počtu. O naprosté nevěrohodnosti jeho zpráv jsem se již zmínil. Nemůžeme však Kosmovi nic vyčítat, sám nám dává možnost výběru, když říká: „ ... poněvadž se tyto věci zběhly za starodávna, nechávám čtenáři posoudit, jsou-li pravdivé či smyšlené. Nyní chci své pero, byť tupé, ale zbožné, nabrousiti, abych vypsal ty věci pamětihodné, jež zaručují hodnověrná podání bájných starců.“  Zbývá dořešit, zda mohl mít Kosmas nějaké úmysly vše zkreslit? Proč ne, byl děkanem kostela svatého Víta v Praze a jistě využil všech informací, tedy i těch z ústního podání, které se tradovaly v řadách vládnoucí společenské vrstvy, k níž patřil. Jeho Kronika česká, sepsaná latinsky, je patrně prvním naším literálním dílem vyrobeným na společenskou objednávku, nebo od samého počátku jeho vědomým falzem. Pokud chtěl oslavit především nezávislý český stát, sjednocený pod vládou přemyslovské dynastie, z níž pocházel svatý Václav - patron a dědic české země, pak podle něj žádní Slované prostě neexistovali. Byli jen Germáni a Čechové, což přesně odpovídá stavu doby, ve které Kosmas žil, neboť mohlo platit, že území tehdejších Čech bylo Germány propůjčováno jako léno za slib věrnosti českým knížatům. Proto podle něj celá severní Evropa až k řece Dunaji patřila Germánům, Čechy (Bohemia) pak Čechům. Je zvláštní, že praotec Čech měl podle něj přijít kolem roku 663, tedy jakoby náhodou právě po smrti Sámově a rozpadu jeho říše a po něm vládl vladyka Krok, který měl tři dcery Kazi, Tetu a Libuši.

    Avšak již jeho příchod k hoře Říp a popis okolní krajiny nápadně připomíná některé pasáže ze Starého zákona a v dalším textu se navíc v jeho kronice objevují některé antické motivy a výjevy z Bible. K takovým zdrojům měl Kosmas jako vzdělaný člověk přístup a zřejmě je dokonale znal. Napsal-li Kosmas, že praotec Čech byl dojat tím, že nová vlast se má nazývat jeho jménem, pak se stejným motivem setkáváme u nejslavnějšího římského básníka Vergilia (70 - 19 př.n.l.), kdy v hrdinském eposu Aeneis věštkyně sděluje „ ... na věky věků to místo se po tobě nazývati bude.“  Líbá-li praotec Čech zemi, chová se tak jako antičtí rekové, popsaní Ovidiem (43 př.n.l. - 18 n.l.) nebo Homérův Odysseus, jenž  „ ... tolik zápasů přestál, těše se ze své země, žírnou políbil půdu. “

    Přes nevěrohodnost předchozích - lépe řečeno většiny -  Kosmových tvrzení můžeme naopak přijmout jeho četná sdělení o lovu jako zálibě každého z našich panovníků, kteří si zpočátku právo lovu vyhradili jako své osobní privilegium, zejména lov velké zvěře. Je možno přijmout i vysvětlení, že za vzor těm prvním předpisům zákonné povahy mohla sloužit právě Capitulare de villis, o kterých již něco víme. Není přece nic snazšího, než převzít něco, co již funguje a osvědčilo se, takže v tomto případě nám za vzor sloužili Frankové.  Lov byl i na území Čech součástí královského práva, nazývaného regál, obdobně jako jen panovník mohl vydávat platidla, těžit drahé kovy a podobně. Lov se stával výsadou knížecí a královské moci, k níž se později přidružila i ostatní šlechta. Nejpodrobnější záznamy o dozoru nad loveckým právem pocházejí z hradu Buchlova, založeného kolem roku 1250, kde je jako první magister venatorum připomínán Albert ze Zdounek v roce 1320. Od počátku tam tedy sídlil vrchní lovčí, který dozíral nad územím prakticky celé dnešní Moravy, a prováděl dohled nad královskými pohraničními lesy, lovem i rybolovem. Ostatní lovci se stali členy dvanáctičlenného soudního tribunálu, který nejprve řešil lesní a vodní pych a později i jiné trestné činy poddaných. Naposledy lovecký soud zasedal v roce 1749. Také v jiných případech takové správní centrum mnohdy zajišťovalo po dlouhou dobu i výkon soudní moci. Pytláctví bylo totiž od počátku považováno za krádež, na rozdíl od lovení ryb a raků, což byl pouhý pych. Vrchní lovčí sídlil pochopitelně od počátku také na Křivoklátě a na jiných významných místech a spolu s ním i všechen potřebný lovecký a pomocný personál, jako byli psáři, vlkovyjci, bobrovníci, sokolníci a střelci. Specificky užitečné funkce lesů umožňovaly obživu brtníkům, smolařům a uhlířům.

    Jen tam, kde panovník pro přílišnou vzdálenost či rozlohu revíru sám lovit nemohl, přepouštěl právo lovu jako mimořádný projev své přízně svým zvlášť oddaným šlechticům, případně toto právo převáděl (dočasně nebo navždy) na svobodná města, a tak podle výnosu krále Václava IV. z roku 1388 vzniklo právo dominikální. Jak stále rostl význam českého státu a vzrůstal i jeho vliv, byl i styk s cizinou stále častější a zavádění novinek rázu hospodářského mělo vzápětí za následek i pronikání cizích mravů, zvyklostí a zákonů do panovníkovy vyhrazené zábavy. V té době tedy to, co naše tehdejší lovecké zvyky ovlivňovalo, bylo nejčastěji přebíráno z ciziny, zejména z Francie a Německa. O organizaci loveckých akcí jsou první podrobnější písemné památky z doby Karla IV. (1316 - 1378). Ten nepřímo ovlivnil lovectví v Čechách tím, že jako první zasáhl do rázu české krajiny významnou podporou rybníkářství, kdy sice možná snížil rozsah lesní půdy, ale pod hladinou rybníků zmizely močály a neúrodné pustiny, takže to velkou měrou přispělo k odvodnění některých oblastí. Tady z našeho pohledu nejde jen o kapry, ale hlavně o lovy vodní pernaté zvěře a také o bobra, který byl nejen nejoblíbenější kožešinovou zvěří celého středověku, ale také významným pokrmem v době postní. Protože žije ve vodě, byl tehdy spolu s vydrou řazen mezi ryby.

    Drobných zpráv o loveckých pobytech jednotlivých českých panovníků je mnoho. Tam, kde se často opakují, lze právem soudit, že šlo o loviště bohatá zejména na spárkatou zvěř, která se lovila štvaním koňmo za pomoci loveckých psů. Tak, jako ve francké říši, vznikaly i na území Čech lovecké a sokolnické dvorce, které sloužily k přechodnému ubytování, a až mnohem později i lovecké hrádky. Pravděpodobně nejstarší je Zbečno, postavené na řece Mži ještě za vlády knížete Boleslava II. (929 - 999). Nejznámější z nich je však jistě Křivoklát, k němuž se první písemný záznam datuje k roku 1110. O více než o dvě století později tam rád pobýval zejména král Karel IV.(1316 - 1378), podle kronikáře prý znamenitý mistr v jízdě na koni a v házení oštěpem, který pro lov často zapomínal na své vladařské povinnosti.

    Ke Křivoklátu se pochopitelně váží nejčastější a nejpodrobnější záznamy o lovech našich panovníků, kteří jelena vždy považovali za nejušlechtilejší a nejváženější druh zvěře, kterému byla věnována největší pozornost. Jeho lov byl vždy výsadou panovníka, a proto byl jelen také první zvěří, pro kterou se u nás stavěly obory. Nejstarší založil již v roce 1266 český král Přemysl Otakar II. blízko Prahy ve vsi Ovenec, na území dnešní Stromovky. Od počátku se jí říkalo Královská obora. Úspěšné obeznávání jelení zvěře a dokonalá znalost všech jejích stopních znamení byla proto pro myslivce nezbytná. Nestačilo však, aby myslivec rozeznal podle stop jenom pohlaví zvěře, musel také určit, zda je jelen slabý, dobrý anebo vhodný k lovu. Také při výcviku psů musel myslivec dokonale každou stopu přesně rozlišit, aby určil, zda pes skutečně drží stopu sledované zvěře i v nepříznivém terénu. Proto musel znát co nejvíce stopních znamení jelena, ke kterým si pořizovali vlastní nákresy a poznámky. Tak se tyto znalosti nejprve přenášely z generace na generaci ještě dříve, než byly poprvé zaznamenány knižně. K prvním tištěným loveckým knihám patří Lovectví vydané ve francouzštině v roce 1561 Jacquesem de Fouilloux (1521 - 1573). Uvážíme-li, že jelení zvěř byla od nepaměti nazývána zvěří královskou, protože její lov si panovník od začátku vyhrazoval, dávala dokonalá znalost chovu jelení zvěře myslivcům jelenářům jejich výsadní postavení zcela oprávněně. Ze znalostí stop jelení zvěře se pochopitelně vycházelo při poznávání stop jiné zvěře, a tedy při výuce jiných myslivců, ale tato výsada už jelenářům zůstala.

    Pokud bychom měli my, s našimi zkušenostmi a znalostmi, dnes nalézt toho, koho bychom mohli označit za největšího českého lovce středověku (který končí objevením Ameriky v roce 1492), pak by jím měl být král Karel IV. (1316 - 1378). Ten totiž na svém loveckém hrádku v Počáplech u Berouna (Králův Dvůr) založil první bažantnici na území Čech. Bažanti pocházejí z Asie, znali je však již Řekové ve druhém tisíciletí před Kristem a od nich zcela jistě také Římané. Můžeme se domnívati, že bažanti se k nám dostali spolu s účastníky křižáckých válek z evropského jihovýchodu nebo byli přivezeni z klášterů jižní nebo západní Evropy. Možná se k nám skutečně dostali z Anglie, kam je přinesly římské legie. Písemné zprávy o jejich chovu zde máme z 9. století. Ale za prvního Lucemburka, krále Jana (1296 - 1346), v Čechách již bažanti zcela jistě byli. Listina datovaná 26. února 1330 hovoří o tom, že se v Bavorsku na dvoře Ludvíka IV. (1294 - 1347) zavádějí bažanti, dovezení z Čech. Možné je však i to, že bažanty do Čech přivezl sám Jan Lucemburský, neboť v Porýní, odkud byl uveden vládnout na český trůn, byl jejich chov dobře znám a již značně rozšířen. Král Jan totiž přišel do Čech z oblasti vyspělé lovecké kultury a jistě by neopomněl pro svou zábavu a prospěch využít všeho, čemu byl dříve uvykl.

    Zásluha Karla IV. o zavedení organizovaného chovu bažanta v Čechách je jistě nesporná, byť pravděpodobně jen využil svých zkušeností získaných na francouzském královském dvoře, kde byl v mládí vychováván. Po bažantu totiž v té době stále stoupala poptávka, neboť se dostal co do lovecké obliby na první místo mezi ptáky. Bažant byl později i jinde znám podle místa původu jako bažant anglický nebo bažant český, a již z toho je zřejmé, že naši českou myslivost velmi proslavil (tomu odpovídající jiný název přímo udává rozlišení podle vzhledu - bažant obojkový nebo bažant bezobojkový). Bažanti se nejdříve chovali v klášterech volierovým způsobem (původně jen pro potřebu kuchyně a tedy ne k lovu) a zpočátku se ponejvíce lovili s pomocí cvičených sokolů, rarohů a jestřábů, nebo se chytali do tenat. V 15. století byly zakládány stále nové chovy bažantů a o století později je v Čechách doloženo 68 bažantnic, na Moravě dalších šest, některé z nich byly stále součástí klášterů.

    Avšak Karlu IV. nemůžeme připisovat historické zásluhy jen za bažanta v Čechách. Byl to především vynikající státník, který jako král český a císař německý učinil z Prahy centrum celé obrovské říše. Jako obdivovatel někdejšího franckého krále Karla I. Velikého, prohlášeného v roce 1165 za svatého, pojal římskou říši jako splynutí Velké Moravy s někdejší tradicí říše Karla I. Velikého, za jehož přímého pokračovatele se již svým jménem a velkorysým pěstováním karlovského kultu hlásil.

    Zákoník pro země Koruny české, zvaný Majestas Carolina, sepsaný v roce 1348, na kterém se zcela logicky Karel IV. sám výraznou měrou podílel, byl na dlouhou dobu vzorem pro vydávání předpisů pozdějších. Uvádí se v něm mnoho podobného s tím, co již známe z Capitulare de villis, například ochrana lesů je řešena takto : „ ... krásný soubor našich lesů, vzbuzující obdiv cizinců, chceme netoliko zachovati, ale zamýšlíme jej uchrániti od veškerého kácení. Chtějíce, aby lesy zůstaly nedotknutelné a věčné, rozkazujeme, aby žádný z našich hajných a lovčích ani žádná osoba jiná nesměl je káceti, vyvážeti nějaké dříví z našich lesů, zcizovati je nebo prodávati, leč pouze dřevo suché a to, které padne silou větrů. Kdo by jednal opačně, tomu hrozí trest utětí pravé ruky....“.

    Popřít jeho zásluhy o českou státnost rozhodně nelze. Právě díky jemu máme Svatováclavskou korunu, neboť jako vůbec první z panovníků pochopil, že koruna jako odznak královské moci není jeho osobním majetkem, ale nadčasovým symbolem české státnosti, vnějším výrazem existence Koruny království českého, tedy souboru zemí a lén, jimž z titulu českého krále vládl. Díky jemu má Praha jednu z nejstarších evropských universit a první ve střední Evropě, která měla všechny čtyři fakulty (filosofickou, právnickou, lékařskou a bohosloveckou), která byla založena 7.4.1348  jeho zvláštním výnosem proto, aby  „ ... věrní obyvatelé království, kteří bez přestání lační po plodech věd, se nemuseli doprošovat almužny, nýbrž nalézali stůl k hostině připravený.“ Po jejím založení (jako instituce ryze české a nikoliv německé či říšské, což nesporně bylo také jeho zásluhou), se Praha stala na dlouhou dobu také centrem vzdělanosti. Stojí za to připomenout, že sám Karel IV. byl prvním českým panovníkem, který uměl číst a psát. Jako příznivec nových odvážných myšlenek se stal propagátorem návrhu na labsko-dunajský průplav, který v první verzi vznikl již v roce 1375.

    Pochybovat o tom, zda vůbec myslivcem byl, je přinejmenším troufalé. Jeho lovecké zájmy potvrzuje i záznam oficiálního dějepisce, týkající se slavnosti spojené s vyhlášením druhého Karlova zákoníku - Zlaté buly, kterou byly řešeny záležitosti celé římské říše: „ ... když císař a císařovna usedli u tabule na vyvýšeném místě, přišli říšští úředníci a vykonávali služby. Nejprve se dostavili arcibiskupové trevírský, mohučský a kolínský s císařskými pečetěmi, protože jsou každý na svém místě kancléři. Potom přišel před stůl arcimaršálek, vévoda saský Rudolf, nesa ve stříbrné nádobě oves pro císařovy koně, a usadil každého z knížat u stolu na místa pro ně připravená. Po něm markrabí braniborský nesa zlatou mísu a krásné ručníky, podal vodu císaři sedícímu na trůnu. Po něm falckrabí Ruprecht, nesa na zlatých mísách lahůdky a napřed je ochutnav, předložil je císaři. Dále přišel Václav, vévoda lucemburský, který jako bratr pana císaře představoval osobnost arcičíšníka, nesa ve zlatých číších víno a napřed je ochutnav, dal císaři píti. Nakonec přišli arcilovčí, markrabí míšeňský Vilém a podlovčí hrabě ze Schwarzburku s mnoha loveckými psy a rohy, dělajíce veliký halas, přinesli s veškerou hbitostí k panovníkovu stolu jelena a kance. A byla pak vystrojena převeliká hostina, že nikdo nepamatuje podobné“.

    O Karlu IV. víme daleko více, než by zde bylo možno uvést. Byl však posledním z českých panovníků, který před nástupem palných zbraní provozoval lov ještě tak, že lovil lukem či kuší. Luk byl v ostatních státech Evropy zdokonalen podle anglického vzoru po památné bitvě u Kreščaku (1346), při které padl jeho otec Jan Lucemburský a sám Karel IV. byl lehce zraněn. Málo se však ví, že v Číně byla kuše popsána o tisíc let dříve jak v Evropě (je velmi pravděpodobné, že obdobné to bylo i s vynálezem černého prachu). Ať už to bylo jakkoliv, také v Čechách se již koncem 80. let 14. století už jistě vědělo, co dovedou palné zbraně, protože například o slévání děl je první zpráva z roku 1373. Také životopis pozdějšího arcibiskupa Jana z Jenštejna uvádí zprávu, že v Kyjích u Prahy se roku 1378 roztrhla v rukou střelce zbraň zvaná puška, jejíž pojmenování pochází zcela jistě z latinského pűxe či německého bűchse.

    Toho, kdo by snad o zájmu Otce vlasti císaře Karla IV. o lov ještě pochyboval, mohu odkázat na to, aby se při nejbližší návštěvě Prahy zastavili u katedrály svatého Víta. Na vstupních dveřích je totiž Karel IV. zobrazen ne jako majestátní panovník s královskou korunou, ale jako muž v loveckém oděvu s loveckým kloboukem na hlavě, a to je přece důkaz nad jiné výmluvný (byť toto umělecké zpracování je pozdějšího data).

Příloha:

O čem už ví dnes vševědoucí Google

     To, že si náš nejznámější kronikář Kosmas (1045-1125) často mocně vymýšlel, je již snad dostatečně známo. Popletl hlavu mnoha pozdějším historikům, kteří jeho mistrné léčky neprohlédli, když si barvitě upravoval dějiny, aby mu leckterá událost zapadla do mozaiky popisu věcí tak, jak sám potřeboval. Něco si jen přibarvil, něco zgruntu vymyslel. Na druhou stranu by bez jeho „podnětů“ neměl o čem psát především Alois Jirásek, a nevzniklo by spousta jiných, dnes téměř posvátných děl hudebníků, malířů a sochařů. Zcela vědomě „sáhl“ i do našich mysliveckých dějin, a to způsobem, který se téměř podobá zatěžkávací zkoušce zdravého lidského rozumu. Budiž Kosmovi omluvou, že neměl k dispozici internet, a i obyčejná turistická mapa byla tehdy věcí ještě neznámou, a tak se dopustil tvrzení, které můžeme dnes snadno vyvrátit.

     Kronikář Kosmas totiž tvrdí, že prvním lovčím, o kterém je v českých dějinách zmínka, byl někdejší služebník Hovora, který zachránil knížete Jaromíra, když jej na Velízi roku 1003 zajali Vršovci. Zápis v jeho kronice praví: … služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Hovora sám i jeho rod budoucí mají být mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimo to dali mu hodnost i lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci.

     Svůj zápis pak barvitě rozvíjí o podrobný popis oné události, při které měl srdnatý služebník Hovora běžet na Vyšehrad, aby o zákeřném přepadení uvědomil místní vojenskou posádku, kterou pak hbitě přivedl zpět. Ke škodě věci tento jeho výklad později převzali mnozí další, kteří se zabývali nejen historií lovu či myslivosti, ale proč ne, když se opisování netrestá ani v době současné, byť třeba jde o prokázané kopírování diplomových prací, které pak úspěšně obhajují naši politici ve zrychleném studijním režimu.

     Dnes naprosto snadno jednoduchým kliknutím s pomocí vševědoucího Googlu zjistíme, že by onen Hovora musel opravdu velmi rychle běžet přinejmenším padesát kilometrů, aby včas (!) přivedl do lesů v okolí dnešního Berouna potřebnou pomoc. Kdo ví, zda věděl o tom, že se stává naším prvním českým maratonským běžcem, který by i dnes hravě přelstil všechny dopingové komisaře, pokud se opravdu neznaven a svěží ještě dokázal vrátit na místo děje. Musíme ale připustit, že cestu zpět na paseku, na které zloduši mezi tím po celou tu dlouhou dobu trýznili knížete Jaromíra, mohl absolvovat na koni, nicméně i jeho bezchybná orientace v terénu, či v hlubokých a temných křivoklátských hvozdech také zasluhuje naši pozornost, pokud si dostatečně uvědomíme, že jeho smysly pracovaly ve stavu velkého duševního vypětí a rozrušení.

     Daleko pečlivější historik František Palacký (1798-1876) o oddaném služebníku Hovorovi vůbec nic neví, a svůj výčet vrchních lovčích začíná až Matějem (či Matyášem), který se měl svého úřadu ujmout až v roce 1182. A o tom, že to byl jistě úřad po několik století velmi vážený, vůbec nepochybuje ani vševědoucí Google. Jak to tehdy na Velízi bylo?

Lov v době vlády osvícené panovnice

    I když zájem o myslivost je u žen poměrně neobvyklý, přesto se mezi lovci vyskytují i ženy. Bývají to však ponejvíce ty, které vztah k lovu mají dán tím, že se jím aktivně zabývá někdo z jejich blízkého okolí.

    Z dob svého mládí jistě všichni znají Marii Terezii (1717 - 1780), která jako císařovna podle školních učebnic vydala celou řadu nových nařízení důležitých pro hospodářství státu, z nichž mnohé jsou ještě dnes základem správního systému. Protože byla i náruživou lovkyní, není divu, že mnohá z nařízení se týkala i lesnictví a myslivosti. Na tomto místě je třeba připomenout, že právo mít a používat palné zbraně bylo vždy výsadou šlechty. Ještě v roce 1517 znovu stanovila Svatováclavská smlouva, uzavřená mezi stavy, že se nošení zbraní prostému lidu zapovídá. Zájem o zbraně však stále rostl - zřejmě v důsledku neustálého pohybu vojsk přes naše území, a s nimi i zbraní, se kterými se dalo také nedovoleně lovit. Na počátku 16. století však ještě žádná jednotná právní úprava pro postih nejrůznějších deliktů nebyla, a tedy nebylo stanoveno nic konkrétního ani pro postih pytláctví. Soud se řídil zvykovým právem a usneseními Zemského sněmu. Ta například v roce 1530, 1549 a 1564 uvádějí, že za pytláctví mohou být sedláci trestáni tělesnými tresty, neboť i sedlákům bylo zakázáno nosit zbraň. Nakonec podle sněmovního usnesení z roku 1585 mohl být vynesen také trest hrdelní. Vedle toho se pochopitelně objevovaly i jiné předpisy, které měly charakter návodu, jak se o svěřené revíry starat a jak pytláctví předcházet.

    Panovnice svými novými patenty se pokusila učinit přítrž pytláctví, které se v té době skutečně velmi rozmáhalo. Jednotlivé případy projednávaly zemské soudy, komorní soud, městské soudy, pozemkové vrchnostenské soudy a královští hejtmani. Rozhodující pro příslušnost toho kterého soudu bylo, zda pachatel nebo poškozený byl šlechtic, měšťan nebo poddaný. Svoji roli hrálo i to, zda šlo o grunty panovníkovy (komorní statky) nebo ostatní. Po Bílé hoře byl delikt pytláctví upraven v roce 1627 v Obnoveném zřízení zemském a proti pytlákům se pak postupovalo stále přísněji.

     První celostátně platný Lovecký řád byl vydán až v roce 1641 a následně poté byla usnesením českého sněmu z roku 1656 stanovena mysliveckému personálu povinnost nosit předepsaný průkaz, opravňující k držení zbraní, ostatním osobám - vyjma šlechty - bylo nošení zbraní stále zakázáno. Právě jako důsledek rozmáhajícího se pytláctví působil v 18. století vedle řádných soudů také Judicium delegatum venaticum - Delegovaný soud pro záležitosti myslivecké, který byl v Praze zřízen právě na základě loveckého řádu z roku 1713. Na začátku své činnosti byl součástí místodržitelství, samostatným soudem se stal až teprve na základě patentu v roce 1726 a jako zvláštní soud ve věcech mysliveckých působil až do roku 1754. Hlavním úkolem tohoto soudu bylo tedy soudit delikty pytláctví, a to nejen v honitbách královských, ale i na panstvích vyšší šlechty.

    Osvícená panovnice Marie Terezie hájila stavy zvěře mimo jiné i tím, že přiznala myslivcům právo první rány proti ozbrojeným pytlákům. Dokonce tato šla v boji proti pytláctví tak daleko, že nařídila, aby „... sedlákům, mlynářům, ovčákům, vinařům a všem takovým sprostým lidem, byla pobrána veškerá zbraň, neboť pytláctví tehdy nanejvýš vystoupilo a v shromážděném spolku či celých bandách, bez všelikého ohledu se provozovalo.“ Přistižené pytláky neváhala posílat na nucené práce - za pytlačení velké zvěře (tj. zvěře jelení) až na dobu čtyř let. Za upozornění nebo za pomoc při dopadení pytláků byla často vyplácena odměna. Přísně byli stíháni i všichni překupníci zvěřiny, a to pokutou až 100 zlatých. Propouštěný a potrestaný pytlák musel navíc podepsat zvláštní revers, ve kterém slíbil, že již nikdy nebude pytlačit.

    V období její vlády vzrůstala ve všech oborech lidské činnosti potřeba odborně vzdělaných osob. V lesnictví to bylo dáno jednak potřebou důsledné ochrany majetku věci znalým a školeným personálem, ale také tím, aby se provoz myslivosti ještě více zdokonalil po stránce odborné. Začala si také více všímat lesa a škod, které v lesích zvěř působila, a vydala v roce 1754 Lesní řád, ve kterém mimo jiné stanovila povinnost skládat mysliveckou nebo lesnickou zkoušku před odbornou komisí a znovu potvrdila, že do učení nemůže jít nikdo bez předchozího vrchnostenského svolení.

    Výuka myslivců tehdy nebyla jednoduchá, ale výuční list zajišťoval svému držiteli vstup do služeb kdekoliv v Evropě, protože čeští myslivci byli všude váženi. Skutečně to ale nebylo jednoduché, knihy nebyly volně dostupné a ani odborné literatury mnoho nebylo. Vše se učilo z vlastních zkušeností a praktických poznatků. To, aby každý kandidát byl ke zkoušce jistě dobře připraven, bylo otázkou prestiže jeho učebního pána, a zkoušelo se před komisí, jejíž členy jmenovala vrchnost. Vzdělávat se museli i ti, kdož chtěli zastávat nejvyšší myslivecké úřady. Po ukončení učebního poměru příslušnou zkouškou, jejíž součástí byla někdy i ukázka praktického vedení lovu a zkouška znalostí, ověřených přímo v honitbě, svolal vyučencův mistr okolní myslivce a některého vyššího hodnostáře panství k malé lovecké slavnosti. Přivedl vyučence, představil jej a přečetl výuční list a tím veřejně oznámil výsledek zkoušky. Poté mu dal malý symbolický políček s poznámkou, že je to poslední, který má v životě strpět, tedy i od svého mistra. Vyučený pak poklekl na pravé koleno a mistr jej po třikráte udeřil tesákem na levé rameno a řekl například: „... propouštím Tě z učení a vřaďuji Tě ve stav svobodných myslivců, ve jménu mocnáře, ve jménu vrchnosti a ve jménu všech přítomných myslivců.“ Nejvyšší hodnostář potom myslivce ozbrojil - tedy pokud složil zkoušku ze znalostí lovu jelení zvěře, připjal mu lovecký tesák a na rameno zavěsil loveckou trubku. Obvykle mu také několika slovy vysvětlil, jak se má v životě chovat a jak má být pečlivý ve službě. 

    Pak následovala hostina, kterou myslivecký mládenec obvykle sám pořádal, což pro něj nebylo zase tak jednoduché, uvážíme-li, že v předešlých třech letech učení nedostával žádný stálý plat, v učení byl za byt a stravu, kterou nahrazoval prací na poli a péčí o dobytek v lesmistrově domácnosti. Své peníze si tedy po celou dobu učení pečlivě střádal a pocházely jen z drobných pozorností panstva po honech (za držení koní během přestávek při lovu dostával personál malou odměnu), nebo ze zástřelného za dravou zvěř (škodnou). Mladí myslivci prodávali různé byliny a jezevčí masti, dokonce jazýčky z mladých liščat, které údajně pomáhaly proti všem nemocem. Ale ani po skončení učebního poměru nebyla jeho pozice snadná, myslivec se nemohl například ženit bez souhlasu vrchnosti. Také na uvolnění pracovního místa se obvykle čekávalo dlouho, tak se raději odebral do světa na zkušenou nebo odešel do služby na jiné panství. Právě tímto volným pohybem se dokladuje výjimečné postavení mysliveckého stavu - ostatní poddaní se bez souhlasu vrchnosti stěhovat nesměli. Na novém místě byla nezbytná dokonalá znalost myslivecké mluvy či obvyklých loveckých postupů a příslušný glejt byl tím, čím mohl zájemce prokázat svou zdatnost a odbornou způsobilost, protože existovali i takoví, kdo se ve snaze získat místo v panské službě za vyučené myslivce jen vydávali.

    Za časů panování Marie Terezie se ve všech oborech lidské činnosti - tím spíše v hospodářském systému, začalo více uvažovat, srovnávat a kalkulovat. Úkoly a snahy myslivců vždy určoval především zájem panovníka, v popředí zavádění novinek do mysliveckého hospodaření byly tedy zejména honitby císařské (komorní statky), které již za časů válečných několikrát snížily stavy zvěře. Dříve honosná a velkorysá myslivost v nich prakticky končí úmrtím manžela Marie Terezie, císaře Františka Štěpána I. Lotrinského (1708 – 1765), který byl také náruživým lovcem. Po jeho smrti se i s ohledem na zvětšující se škody znovu radikálně snižují stavy zvěře, zmenšuje se i počet loveckého personálu a odstřel se stále častěji povoluje rozmanitým veřejným činitelům, zejména generálům. Později se mnohé původně císařské honitby i pronajímaly a dřívější obrovské výřady se pomalu stávaly zvláštností.

    Ke škodám působeným zvěří však docházelo stále. Panským lovem trpěli nejvíce sedláci, a to nejen ztrátami na úrodě, ale také robotní povinností, neboť se museli spolu se svými pacholky dlouhé týdny účastnit nahánění zvěře. V otázce škod to byla především zvěř černá, jejíž přítomnost na polích byla neslučitelná se záměrem zajištění trvalého rozvoje zemědělství. Proto Tereziánský patent z roku 1766 stanovil povinnost vzniklé škody hradit. Černá zvěř byla vždy nazývána zvěří rytířskou, jejího lovu se šlechta nechtěla vzdát a začala ji zavírat do obor. Na Hluboké ještě v témže roce začal se stavbou obory pro černou zvěř Josef I. Adam kníže ze Schwarzenberga (1722 - 1782). Výstavba obory o výměře 1557 ha trvala pět let a byla tam na počátku října 1771 za účasti tisíce honců natlačena zvěř ze širokého okolí. Stavy zvěře tam utěšeně stoupaly - v roce 1805 bylo nasčítáno 232 kusů černé. Později tam bylo pořádáno několik znamenitých štvanic na černou.

    Ve stejném roce uzavřel veškerou černou zvěř v oboře častolovické i František Filip hrabě ze Šternberka (1708 - 1786), nejvyšší hofmistr Marie Terezie. Tento případ je však pozoruhodný tím, že v této oboře se vyskytovala černá zvěř až do roku 1939, byla to však stále původní zvěř z volné přírody, držená jako původní česká rasa této zvěře - od roku 1770 nepokřížená. Uzavření zvěře černé do obor sice přineslo užitek po stránce hospodářské, nikoliv však myslivecké. Černá totiž na mnoha místech likvidovala takřka veškerý roční přírůstek ostatních druhů zvěře v oborách, byť na její přikrmování byly každoročně vynakládány nemalé finanční prostředky. Tehdejší změnu názorů na lesnictví, lovectví a myslivost dokumentuje i kniha Augusta Wilhelma von Mellinga, která vyšla v roce 1779 v němčině pod názvem Pokus o návod k zakládání, zlepšení a využití volných honiteb, jakožto i obor, která si již tohoto problému všímá. Období zakládání obor, kdy je zvěř soustředěna v uzavřeném prostředí, přineslo také jednu podstatnou změnu. Zvěř se v nich postupně začala lovit ze zařízení podobných dnešním posedům a kazatelnám, přitom stále dokonalejšími a také přesnějšími a výkonnějšími palnými zbraněmi. Bylo více času ji déle pozorovat a před odstřelem odpovědněji vybrat tak, aby v oboře jako základ dalšího chovu zůstávala zvěř jen tělesně a trofejově vyspělá. Tím se stále více dostává do popředí zájmu myslivců i hledisko chovatelské.

    Můžeme opět tvrdit, že zájem Marie Terezie o lov mohl být dědičný, neboť její otec císař Karel VI., také vášnivě lovil. K častým loveckým výletům ji též mohl lákat její manžel František I. Štěpán Lotrinský, o jehož lovecké vášni máme také dostatek zpráv. Tato osvícená panovnice si však jako první z vládnoucích osobností uvědomila, že tehdejší myslivost nelze provozovat za každou cenu, byť to byla především záležitost společenská a prestižní. Lov v té době totiž mnohokrát pro poddané představoval týdenní shánění zvěře ze širokého okolí k poměrně malým remízkům, nebo chytání zvěře a její vypouštění těsně před lovem, případně přímo před záštity střelců. To všechno odvádělo sedláky od jejich práce na polích, které beztak pokaždé utrpěly škody při pobytu loveckých společností, která se po nich proháněla na koních. A nejen to! Zvěř byla příčinou toho, že se na nich dosahovalo malých výnosů, neboť škody vzrostly úměrně s počty zvěře chované pro vrchnostenskou kratochvíli.

    Marie Terezie svými zákony (patenty) dosáhla nakonec toho, že myslivost přestávala být jen šlechtickou zábavou. V důsledku všech těchto kroků se lov zpřístupnil ostatním majetným zájemcům. Císařské revíry se za příslušný obnos pronajaly úřednickým či vojenským osobám a lov na jelena přestal být výsadou panovníka nebo majitele panství. Podstata honebního práva se však změnila až v důsledku revolučních událostí roku 1848 (ve kterém byly zrušeny roboty a poddanství), po vydání říšského patentu č. 154/1849, ale ani tím myslivost ve feudálním pojetí ještě zdaleka neskončila, jen se tak trochu v základech otřásla důležitost funkce vrchního královského lovčího.

Bažantnice a obory v době baroka

aneb tak trochu o smyslu mysliveckých tradic

    Přednáška má být především krátká, pokud možno vtipná, ale hlavně inspirující. O to je teď moje role horší. Nejsem ani Marek Eben ani Radovan Lukavský, abyste měli důvod mne s úžasem poslouchat bez ohledu na skutečnou hodnotu mluveného slova či obsah tématu jen kvůli melodickému hlasu. Chtít vás inspirovat na základě hodnocení událostí téměř tři sta let starých taky nejde. Mám-li dnes mluvit o lovu na Sporckových panstvích, ke každému předem jasné, že by mělo jít především o lov parforsní. O tom bylo již mnohé napsáno a řečeno. Najít a přednést o tom něco nového a zajímavého, a hlavně dodnes ještě nepublikovaného, je už téměř nemožné. Hovořit zasvěceně o tehdejších bažantnicích - to by někteří mohli pocit, že si z nich dělám srandu. Všichni totiž dobře víme, jak vypadají bažantnice dnes. A tehdy v době baroka neměli umělé elektrické líhně, automatické napaječky, dokonale vyvážené krmné směsi BŽ1 a BŽ2, odborný veterinární dohled. Nesmíme zapomenout na počítače, které dnes všechno dopodrobna srovnávají a vyhodnocují, a třeba hned doporučují změnu v poměru pohlaví v jednotlivých snůškových voliérách. Chybí nám rovněž i jakékoliv „Závěrečné zprávy o hospodářském výsledku bažantnice XY za rok ZŽ“, abychom možná pochopili, co tenkrát dělali špatně a současně i to, jak se dokázali ze svých chyb a omylů poučit pro rok následující.

    A mluvit o oborách? Tehdy byla situace podstatně jiná! Problematika chovu jakéhokoliv druhu zvěře nebyla totiž pro žádného mocipána vůbec důležitá. Jemu šlo o něco jiného - hlavně odstřel - což znamenalo také dobře zorganizovat lov pro zvlášť vybranou skupinu protekčních hostů. Dělejte si to, jak chcete, hlavně aby se ulovilo! Proto bylo převážení živé zvěře z místa na místo běžnou záležitostí jen proto, aby byli hosté přesvědčeni o dostatečně zazvěřené honitbě. Většinou jsou dostupné jen zprávy o trofejních kusech, nebo o tom kolik toho ulovil císařský pár. Nic víc. Z období baroka nejsou ani záznamy o tom, jak byl ten či onen vrchní lovčí, či odpovědný poddaný potrestán v případě, kdy se naplánovaná akce nezdařila. A to, že každý šlechtic o lov skutečně zájem měl, potvrzuje i skutečnost, že lesnictví a myslivost bylo od sebe vždy odděleno. Hospodaření v lese bylo záležitostí správců dvora, ale o myslivost se staral každý mocipán výhradně sám, byť tomu ke škodě věci nemusel vůbec rozumět. To „starání“ mělo jednu velmi jednoduchou formu - příkazy a nařízení. O vrtkavosti panské přízně k mysliveckému personálu si můžeme myslet mnohé. Opravdu jenom málokterý vlastník panství dokázal pochopit, že o loveckém úspěchu rozhoduje nepřeberné množství faktorů, které ani dnes nemůžeme nijak ovlivnit.

    Nevěříte-li, pak hledejte měsíc či dva po půdách hájoven, hledejte v archivech, procházejte stohy papírů, prohlížejte množství knih jak je libo, ale nové zápisy o tom, jak se mají či nemají chovat bažanti, nikde nenajdete. Vše bylo téměř dokonale obestřeno rouškou tajemství, které si každý, kdo patřil k loveckému personálu, pečlivě střežil. Zkušenosti se předávaly jen ústně, a většinou jenom svým potomkům. Průmyslová špionáž sice ještě neexistovala, a pokud se poddaní mohli ženit či stěhovat jen se souhlasem vrchnosti, v podstatě nehrozilo „nepovolené“ použití pracně nabytých zkušeností někde jinde. Na jednotlivých panstvích platily k ochraně zvěře nejrůznější instrukce obsahující nejen doby lovu, ale i způsoby lovu, které byly většinou podrobným převedením té celostátně platné na místní podmínky. U drobné zvěře (i se živou drobnou zvěří se čile obchodovalo, takže můžeme předpokládat nejrůznější „osvěžování krve“) se týkaly především zákazu vysekávání hnízdících koroptví a bažantích slepic, což bylo nejčastěji kontrolováno. Zkuste dnes oslovit správce zemědělských pozemků s upozorněním (nebo požadavkem - jak chcete) na to, aby dodržovali nařízení o používání plašičů při kosení pícnin, a dopředu vám řeknu, co asi uslyšíte.

    Od roku 1754, tedy od vydání Lesního řádu musel každý, kdo se učil na myslivce nebo ucházel o loveckou službu u dvora, projít úřední zkouškou před komisí. První příručka o chovu bažantů vyšla tiskem až o sto let později, možná jenom proto, že mezi myslivci samotnými byl nejvíce ceněn ten, kdo ovládal jelenářství. Právě jen takový člověk mohl pak nosit lovecký tesák - to bažantníci, koroptváři či sokolníci nikdy nesměli. A holoti, to byli ti, kteří pečovali o lovecké psy, byli ve společenském žebříčku na úplném konci - vždyť jak jinak nebo v jakém jiném prostředí by vznikla nadávka „holoto jedna!“.

    K tomu, abychom cokoliv podobného vypátrali, nám chybí i dlouhodobé řady čísel, na které jsme si zvykli v dnešním čase počítačů, nejrůznějších sumářů a pestrých grafů. Šlechtická panství se totiž po vydání Tereziánského patentu, právě toho dokumentu, který po roce 1766 přinesl povinnost platit náhradu škod působených zvěří, velmi často prodávala a myslivecký personál v dané lokalitě se rychle měnil za jiný. Mnohé bažantnice a oborní chovy zanikaly a jiné zase překotně vznikaly v závislosti na módních vlnách, jak je to ostatně k vidění i dnes. Se stěhováním bažantníků či oborníků na jiná panství, která ke šlechtickému majetku patřila, se často poztrácely jejich soukromé záznamy a zápisky, o jejich vlastních zkušenostech či doporučeních nevíme vůbec nic. Jak už to bývá i dnes - vzali si je sebou do hrobu.

    Jedno je jisté a dávno o tom dobře víme: Pokud k nám do Čech přišel bažant již za krále Jana Lucemburského, a první bažantnici známe od Karla IV. z Králova dvora u Berouna, byl bažant nejdříve chován ve voliérách u klášterů, krytých pletenými sítěmi (jako zdroj dietního masa), ale o poměru pohlaví, snůšce, líhnivosti, způsobu krmení a všem ostatním, co by nás dnes velice zajímalo, nenajdeme prakticky nikde nic. Tehdy doporučované krmení bažantů mravenčími vajíčky by dnes neprošlo. Žádné konkrétní číslo, které jsem kdy v minulosti konečně velmi pracně našel, není možné ověřit natolik, abychom ho mohli považovat za věrohodné. Žádnou hypotézu nemůžeme považovat za pravdu, žádná dílčí „modernizace bažantího chovu“, ať už k ní došlo kdekoliv, není spolehlivě prokázána. V cizině byl jednu dobu velmi považován tzv. „bažant český“. Proč tomu tak bylo, se vlastně neví. Jedny zdroje hovoří o jeho velmi dobré létavosti, v jiných se opěvuje jeho přizpůsobivost každému prostředí (dnes si pod tímto pojmem můžeme představit něco úplně jiného), ale žádné přesné a ověřené podrobnosti - ke škodě věci - vlastně s naprostou jistotou nikdo nezná, ač se o podrobný rozbor všech dostupných podkladů pokusili už mnozí přede mnou.

    Proto ani o bažantu ve Sporckově době nevíme nic bližšího. Z jednotlivých zápisů nemůžeme nijak vytvářet třeba úvahy o tom, jak brzo před lovem byl bažant v bažantnicích vypouštěn z odchovných voliér, nebo zda šlo jen o cílevědomě podporovaný chov divoký tím, že byl bažant komorován. Myslivecký historik Jan Čabart vyjmenovává v knize z roku 1958 celou řadu bažantnic, u některých se dokonce našly podrobné nákresy, jak má takové zařízení vypadat, ale nevíme to podstatné – zda šlo o potřebné soustředění bažantů před lovem, anebo to mělo zajišťovat péči o bažanty v době nouze (za vyšší sněhové pokrývky). Rozhodně se však bažanti nevytahovali z beden až ráno v den lovu, ani nevyhazovali před záštitami střelců rovnou před hlavně, jak to na mnoha místech vidíme dnes.

    Jedno je však jisté:

1. přírodní podmínky pro udržení bažanta v krajině byly výrazně lepší jako dnes, takže ve většině případů se mohlo skutečně jednat o polodivoký a divoký chov,
2. k realizaci mysliveckého zájmu bylo většinou dostatek finančních prostředků, neboť myslivost byla v době baroka záležitostí společenské representace, a na ní se prakticky vůbec nešetřilo,
3. ochrana bažantů byla zajištěna lépe, neboť vše, co mělo zahnutý zobák, se střílelo, neboť právě za pravidelně předkládané znaky „škodné zvěře“ byl personál honorován, u mysliveckých mládenců šlo navíc o součást kapesného,
4. odlov škodlivé pernaté zvěře byl podporován i proto, že současně bylo hojně rozšířeno čihařství,
5. jakékoliv případy pytláctví byly přísně postihovány, obecně bylo ve volné přírodě jakéhokoliv druhu drobné zvěře podstatně více,
6. oborní chov zvěře měl zpočátku základ v obecně známých zkušenostech, které vycházely z běžného hospodářského provozu na statcích, ostatní chovatelské zásady se na každém panství většinou získávaly postupně způsobem pokus a omyl, opravdu zkušených lidí byl stále nedostatek,
7. statistiky odstřelu je nutno posuzovat s vědomím toho, že k lovu byly používány poměrně nedokonalé zbraně. To, co bychom mohli považovat za klasické brokovnice dnešního typu - tedy s hotovým nábojem se standartní brokovou či prachovou náplní - se začalo nebývale rozšiřovat až díky vynálezu třaskavé rtuti v roce 1799, a tedy až dávno po hraběti Sporckovi,
8. o to více vyniká střelecká dovednost tehdejších účastníků lovu,
9. což nás současníky staví do špatného světla, protože dnes máme nejen výkonné brokovnice a standartizované střelivo, ale na kulovnicích i tlumiče a nejrůznější přístroje na noční vidění.

    Stejné obecné závěry můžeme přijmout i v otázce tehdejších oborních chovů. Datum založení obory se dá najít, najdete i jméno zakládajícího oborníka - často se tato služba předávala z otce na syna - najdete záznamy o ulovení velkých trofejových kusů zvlášť významnými hosty, ale víc nic. Jednotlivá čísla o poměru pohlaví objevíte jen vyjímečně. Takové hledání - pokud má alespoň nějaký výsledek  - vám rozhodně nepřinese dlouhou časovou řadu, se kterou by bylo možno pracovat způsobem dnes obvyklým, při kterém počítač nanejvýš podrobně rozebere prakticky cokoliv na jednotlivá čísla, ze kterých jdou s dostatečnou jistotou odvodit patřičné závěry. Často opisovaná věta o tom, že v okolí Kuksu byla rozsáhlá obora, ve které bylo chováno až 1000 kusů daňků, nám neřekne vůbec nic. Jednak opravdu neznáme přesnou rozlohu, neznáme poměr pohlaví, věkové třídy, krmné dávky a podobně. Poznámka o tom, že se zvěři přilepšovalo ovsem a mrkví také nic podstatného neprozrazuje.

    Přesto neklesejme na mysli. Z té doby tu máme něco daleko důležitějšího. Po hraběti Sporckovi tu zůstaly v daleko podrobnější a ucelenější podobě myslivecké tradice, které se dodnes dodržují v německy mluvících zemích střední Evropy, které byly součástí Habsburské monarchie, stejně jako tehdejší Čechy, Morava a Slezsko. Připomeňme si v tuto chvíli jen pro dokreslení, že v evropských severských státech pojem „výřad“ nebo „úlomek“ prakticky vůbec neznají.  

    Určitě ne nadarmo se říká, že určité události z historie se v nepravidelných kruzích pravidelně opakují znovu. Pokud tedy o minulosti stále platí, že se z ní pro přítomnost můžeme nejen učit, ale podle úrovně jejího poznání i do jisté míry odhadnout, co nás v myslivosti čeká ve vzdáleném čase. Dostatečně hlubokou studnicí moudrosti pro myslivce je baroko a v něm právě doba Sporckova. Kdysi jsem byl popíchnut větou mého přítele, který rezolutně prohlásil: „Víš, Františku, ten tvůj hrabě Sporck byl takový barokní Jára Cimermann, ten taky dělal úplně všechno!“  V daný okamžik bych možná vraždil, ale po pár dnech hledání a zkoumání jsem mu dal za pravdu.  Právě tato tak trochu škodolibá věta, otevřela v mnohém směru nový pohled na věc, protože baroko nám dalo některé myslivecké tradice, které se dodržují ještě dnes.  

    Nejvíce jsem se na téma tradic zapotil tenkrát, když mi v mysliveckém kurzu jeden podnikatel vmetl do očí větu : „co mi to tu vykládáte o tradicích, vždyť já si do lesa půjdu pro parohy a ne pro jakési ty vaše větvičky za klobouk!“ Po této poznámce se skutečně dalo ticho krájet! I tady jsme nakonec dospěli k závěru, že myslivecké tradice vytváří jakési duchovní pozadí myslivosti, jsou její neoddělitelnou hodnotou a právě proto i dnes tvoří její trvalou součást, byť se nacházíme ve zcela jiné době, než v té, kdy vznikaly. Pokud se budeme pokoušet o nějakou definici, pak je můžeme mimo jiné považovat za soubor zásad společenského chování při lovu, nebo soubor norem etického chování a všeobecně osvědčených pracovních postupů při samotném lovu. Jak jinak lze nazvat tradiční zálomek, než jako nezbytnou pracovní pomůcku při dosledu zvěře. Záměnu slov zálomek a úlomek navždy vyloučíme, když si zapamatujeme snadnou pomůcku - úlomek znamená úlovek, a zálomek je znamení.

    Nikdy nebudeme znát všechny myslivecké tradice, přestože některé dodržujeme nevědomky, jako například kladení ulovené zvěře na pravý bok, či připíjení levou rukou. Na mnohé z nich jsme už dávno zapomněli, vždyť k čemu by nám dnes bylo tradiční zaříkávání olova při výrobě neomylných koulí, když na zvěř střílíme s využitím dokonalých puškohledů. Některé z těch tradic, které dobře známe, nám už dávno připadají naprosto přirozené a normální, ale někteří jiní mají mnohdy pocit, že se bez toho všeho dokáží klidně obejít, a namísto slavnostního nástupu honem rychle zahájit první leč. V dnešní přetechnizované a přeekonomizované době se totiž rádi zbavujeme věcí, které nepřináší rychlý užitek. Budeme se tedy zbavovat i tradic? Proč? V tradicích jsou totiž mimo duchovního rozměru myslivosti skryty i normy našeho vzájemného chování a etika vztahu ke zvěři. Měli bychom se k sobě navzájem za všech okolností chovat slušně, a také vždy důstojně zacházet s ulovenou zvěří, neboť ta pro nás byla při toulkách honitbou přinejmenším rovnocenným partnerem.

    Velmi mne mrzí, že se ode mne nedozvíte, kolik se v jednotlivých letech chovalo bažantů ve Sporckových bažantnicích, nebo kolik se střelilo daňků v jeho třech oborách, které postupně vznikaly a zanikaly v Lysé, Kuksu a v Litoli, z nichž ta poslední pak byla zrušena v roce 1756. Ve srovnání s tím jsem si skutečně jistý, že daleko důležitější poučení nám přinášejí myslivecké tradice. Ty sebou nepřinášejí žádná nepřesná čísla, nad kterými laik bledne a odborník se diví tak, že divoce kroutí hlavou. Naopak - tradice nám dávají přirozený pocit jistoty a sounáležitosti uvnitř mysliveckého kolektivu, tedy ještě i dnes stejně myslících a stejně zapálených lidí. Tato věta má všeobecnou platnost, neboť myslivecké tradice se dají používat nebo prosazovat jen mezi lidmi, kteří jim rozumí a jsou ochotni vnímat jejich poselství.

    Každé další mrazení v zádech těch, co uslyší u výřadu fanfáry, je zárukou toho, že ne čísla, ale myslivecké tradice opravdu dokážeme předávat našim nástupcům. Díky Sporckovi se tradice zrodily v Čechách, a proto bychom je tady měli mít i za dalších sto let. Ať tedy naši nástupci nechodí do honitby jen pro parohy (jak předpokládal ten zmíněný frekventant mysliveckého kurzu), ale vždy a stále i pro to duchovní osvěžení, které lov přináší v té podobě, jakou nám přiblížili naši dědové a otcové. V tom najdeme Sporckův odkaz nejen snadno a rychle, a také útěchu pokaždé, kdy to naše nitro - často churavějící nad současnými problémy - bude potřebovat. A věřte mi, že někdy k té očistě duše stačí jen sedět na posedu a vnímat šelestění deště, anebo hledat barvy v kapkách rosy na stoncích trav. I o tom našem tichém rozjímání v lese ta dnešní myslivost je, trofej je cosi navíc, a hlavně každá musí být získaná v naprosté pokoře před majestátem přírody a především až tehdy, kdy si ji opravdu zasloužíme.

Proč si myslivci připíjejí levou rukou

    Náruživému lovci, pozdějšímu svatému Hubertu, se velmi často připisuje jeden z mnoha výkladů toho, proč si myslivci připíjejí levou rukou. Ale zřejmě neprávem! Jeho role v dějinách myslivosti je úplně jiná. Byl opravdu vášnivým lovcem, ale tradované vysvětlení, že se jeho pravá ruka během královské hostiny v rozhodujícím okamžiku zabývala dívčím klínem, a proto nebyla volná k pozdvihnutí číše k dalším přípitku, k němu totiž vůbec nesedí. Žádný z pramenů o něm totiž nehovoří jako o nebezpečném svůdci či záletníku, takže ono šmátrání pod stolem bude přece jen laciným výmyslem.

    Myslivecký přípitek levou rukou se provádí s pravděpodobností hraničící s jistotou proto, že pokud se v dávných dobách lovilo převážně na koni, většina jezdců držela otěže v pravé ruce, a proto jim k pozdvihnutí číše zůstávala jen ruka levá. To zní velmi logicky, protože jiný poměrně častý výklad je jednoduchý, podle některých až téměř naivní - a hlavně netýkal by se výhradně myslivců - mluví totiž o tom, že když máme srdce na levé straně těla, má prý být přípitek levou rukou upřímnější, když jde přímo od srdce.

    Díky zákonu o zbraních a střelivu je na tom současný myslivec (vedle řidičů) ze všech zájmových profesí asi nejhůř - připíjet si nad kapitálním jelenem či věnovat se alkoholu může až tehdy, když má střelnou zbraň bezpečně uloženu v trezoru. Jiné varianty zajištění klidné a bezproblémové návštěvy restauračních zařízení chlapců v zelených kamizolách, kteří se vracejí z lovu, jsou buď složité, anebo prakticky těžko proveditelné. Také přeprava zbraně v autě nebo v prostředcích hromadné dopravy má svá přísná pravidla, přesto povinnost připíjet si levou rukou tu tak či tak zůstane, a bude pro „opravdové“ myslivce stále závazná.

    Pro ty, kterým se ta košilatá historka o Hubertovi líbí víc, než méně pikantní, ale zato přísně logické vysvětlení pocházející z koňského hřbetu, prozradíme, že zatím nikdo neurčil, kterého dne se pravidlo připíjet si levou vlastně objevilo. Zato o jeho domnělém tvůrci víme spoustu podrobností. 

    Hubert se narodil kolem roku 656 ve šlechtické rodině, která držela největší panství ve východní Francii, které se rozkládalo mezi řekou Meussou, Loirou a kanálem La Manche. Jeho otec byl příslušníkem královské družiny Franckého krále Theodorika III. (651-691), který si liboval ve veselých společnostech, pitkách, vojenských hrách a turnajích, ale nejvíce miloval divoké honby. Není proto divu, že i Hubert se brzy seznámil s lovem. Když po čase sám vstoupil do služeb králova majordoma Pipina z Heristalu, našel si v družině dvorních dam jeho ženy Plektrudy svou pozdější manželku Floribandu. Ta byla dcerou hraběte Lovaňského, a vynikala nejen krásou, ale především milou a klidnou povahou, a snad i proto se s ní v roce 682 oženil. Právě jejím prostřednictvím se postupně setkával s lidmi, kteří byli pravým opakem vlastností tehdejších vladařů - nesnášeli nespravedlnost, zákulisní dvorské intriky, násilí a lest, ale naopak dodržovali křesťanské zásady dané Desaterem Božích přikázání. Hubert se do té doby o podobné věci vůbec nestaral, ale postupem času zřejmě začínal pomalu chápat i to, že v životě lidském nejde jen o zábavy světské, ale i o věci duchovní. Přesto však podle pověsti na Velký Pátek, kdy většina místních poddaných byla v kostele na motlitbách, znovu vášnivě lovil. Jeho kůň se najednou při divoké jízdě lesem prudce zastavil, a Hubert před sebou spatřil jelena s křížem mezi parohy, jak k němu promlouvá. To, co od něj tehdy slyšel, má znovu několik podob, podle toho, jak si to jednotliví životopisci představují.

    V ten okamžik, který je snad nejčastějším námětem mysliveckých obrazů, zřejmě ještě nešlo o Hubertovo vnímání posvátného jelena desateráka, jako obrazu Božího nebo symbolu křesťanské víry, ale především je to výraz pokory před Stvořitelem všeho živého. Právě v uměleckém ztvárnění této zázračné scény se malíři dopouštějí několika zásadních chyb. Předně by neměl být Hubert zobrazován se svatozáří kolem hlavy, protože za svatého byl prohlášen až 150 let od své smrti. Klečící Hubert nemůže mít ve své lovecké výbavě kuši, protože ta se v Evropě v letech 685-688, do kterých se klade jeho konverze, ještě vůbec nepoužívala. Pokud v posvátné úctě před jelenem zcela přirozeně smekl, rozhodně nesmí mít jeho pokrývka hlavy podobu třírohého klobouku, jaký známe až od mušketýrů z 15. století.

    O Hubertově životě hovoří sedm různých latinsky psaných životopisů. Všechny se shodují v tom, že zásadní obrat v Hubertově životě přineslo jeho setkání s posvátným jelenem. Dva hovoří také o tom, že k jeho obrácení zcela jistě přispěla smrt jeho manželky, která mezi tím, co právě na Velký Pátek lovil a pak rozmlouval s jelenem, doma zemřela při předčasném porodu, když mu zanechala syna. Z dnešního pohledu se naprosto zřetelně nabízí otázka, zda opravdu k oběma událostem skutečně došlo současně, anebo zda se Hubert začal s opravdu nezkrotnou vášní věnovat lovu až později a jen proto, aby zahnal smutek po zemřelé choti.

    Přes tuto nejasnost, kterou už nikdo nikdy nevyřeší, všechny historické materiály shodně vypovídají o tom, že krátce po setkání s jelenem se Hubert vzdal veškerého majetku, svá nástupnická práva vévody Akvitánského převedl na mladšího bratra a vyhledal Maastrichtského biskupa Lamberta. Jeho prostřednictvím vstoupil do stavu duchovních. Nejdříve žil v lese jako poustevník, a věnoval se rozjímání, kterým chtěl vykoupit svůj hřích za to, že na největší křesťanský svátek - Velký Pátek, což je den, kdy zemřel Kristus na kříži, se nejen že nevěnoval modlitbám, ale možná opravdu nebyl v rozhodujícím okamžiku po boku své ženy ve chvílích nejtěžších.

    V roce 705 biskup Lambert veřejně kritizoval nejvyššího královského úředníka Pipina z Heristalu za jeho cizoložný vztah se sestrou své manželky. Pipinova milenka Alpaida jej krátce nato nechala zavraždit najatými vrahy. Došlo k tomu v roce 709 v tehdy malé vesničce Liege (Lutychu). Po smrti svého učitele se Hubert stal jeho nástupcem v biskupském úřadě, ale oficiálně byl do této funkce papežem povolán až v roce 721. Hubert, který z dob svého mládí více než dostatečně znal světské radovánky, ve svých kázáních vytrvale bojoval proti rozmařilému životu a všem neplechám tehdejší doby.

     Jak praví „Životopisy svatých“ … mnoho hříšníků obrátil, jiné utvrdil ve víře a ctnosti, miloval lidi spravedlivé, a sám byl příkladem víry, nábožnosti a lásky k bližnímu, neboť všechny své statky prodal a peníze rozdal potřebným, krmil chuďasy a práce neschopné, těšil opuštěné vdovy a sirotky, vykupoval z vězení dlužníky, a svou nekonečnou pokorou byl příkladem pohanům, tak že se víra křesťanská mezi nimi utěšeně šířila. V té době se totiž - na rozdíl od centrální části říše - v Ardenách křesťanství teprve pozvolna šířilo, mnohé rodiny stále uctívaly pohanské bůžky, a tak Hubert podnikal mnoho cest po okolních vesnicích skrytých v hlubokých lesích, a svým moudrým slovem a pokorou byl tamějším obyvatelům nejen příkladem, ale mnohé z nich přivedl ke křesťanství. Je proto přirozené, že Ardenští obyvatelé, povoláním nejčastěji lovci, jej přijali za svého patrona, neboť on také lovcem byl.

    Jeho poslední významná slova jsou dokonce detailně zachována, neboť je pronesl při svěcení nového chrámu v Brabantsku: „ … pokud živi jsme, jsou nám dveře Božího milosrdenství otevřeny, po smrti zavřou se však, a otevře se brána pekelná, aby pohrdače a přestupníky zákona Božího k potrestání přijala. Uvaž tedy každý, čím jsi byl, co jsi a čím zakrátko budeš!“

    Když se odtud Hubert vracel do Lutychu, cestou onemocněl a 30. května 727 zemřel. Podle svého přání byl pochován v kapli svatého Petra v kostele, který sám zbudoval. Po sto letech byly jeho ostatky přeneseny do benediktínského kláštera Andain v Ardenách. To nejautentičtější, co se dochovalo o historické osobnosti Hubertově, je životopis Vita sancti Hugberti, sepsaný již v roce 744. Tento a další tři životopisy se nezmiňují o legendě zjevení se jelena s křížem mezi parožím. Tu uvádí teprve pátý životopis z 15. století, šestý z roku 1511 a sedmý z roku 1526. Jednotlivé životopisy se v některých údajích liší, a Hubert je jmenován též jako Hugbert, Hugibert, Hucbert či Hujprecht. Přes tyto naprosto nepodstatné rozdíly v pojmenování není divu, že se Hubert, který byl v roce 877 prohlášen za svatého, se zcela přirozenou cestou stal patronem myslivců, když ze všech jeho životopisů je dostatečně známo, že lovcem skutečně byl. Málo kdo však ví, že svatý Hubert je také patronem střelců, lučištníků, lesních dělníků, řezníků, kožešníků, soustružníků, optiků, slévačů, matematiků, ochráncem všech osamělých poutníků, a ochráncem proti vzteklině, hadímu uštknutí a proti strachu před vodou.

    Snad nás svatý Hubert právě svým obrácením začal učit úctě a pokoře ke všemu živému. Vzpomínejme na něj nejen při Svatohubertských slavnostech a mších v jeho svátek 3. listopadu, ale pokaždé, když se skláníme nad ulovenou zvěří a vkládáme jí do svíráku poslední hryz jako symbol jejího rozloučení s lesem. Nezapomeňme mu nikdy poděkovat za přízeň, se kterou nás jako patron myslivců při lovu provází.

V dvojím ohni

    Kdysi jsem se dost divil všem mým mysliveckým přátelům, kteří dokázali svůj lovecký koníček úspěšně kombinovat s rybařinou. Prý podle počasí a nálady dokázali rychle zaměnit jedno za druhé. Dříve jsem chápal jen to, že jít do lesa na čekanou v pravé poledne prakticky nejde, zatímco na ryby možná ano, protože ty mohou reagovat na háček s nástrahou prakticky po celý den ( ó, jak velmi jsem se mýlil ), zatímco zvěř je v době největšího parna zcela jistě ukryta někde v houštinách, a své pravidelné pastevní cykly, o kterých se píše v chytrých knihách, dokáže provizorně nahradit nějak jinak, třeba uždibnutím drobných soust jen v nejbližším okolí. Vylákat ji v pravé poledne ven z úkrytu jen chutnou krmní tedy nejde, vždyť přece ani nám v horku nic nechutná. Zvěř vychází na paseku většinou až těsně před setměním, takže sedět na posedu přes den nemá prakticky cenu. Kdysi jsem sice i já střelil srnce v pravé poledne, když jsem se v plné zbroji vracel z lovecké chaty, a dodnes se za to skoro stydím, když jsem využil jeho nepozornosti v době, kdy pln lásky honil srnu a prakticky si vůbec nevšímal okolí.

    K rybám jsem se nakonec oklikami dostal i já a teď řeším stálý problém - myslivost nebo rybařina? Na srnce nebo na kapry? Věnovat se obojímu naplno určitě nejde proto, že obojí vyžaduje vlastně před každou vycházkou pečlivou přípravu. K tomu je potřeba mít dostatek zkušeností, a ty je nutné průběžně obnovovat, což se na dvou frontách určitě nedá dokonale stihnout. Den má jen 24 hodin a s tím nikdo nic nenadělá, a pokud si člověk pro svůj koníček potřebný čas přece jen udělá, je potřeba se rychle rozhodnout. Flintu nebo pruty. Co si dnes vzít do ruky?

    Na rybařině je však něco navíc, co myslivost rozhodně nemá. Rybu chytím, zdolám, vyháčkuji, změřím, vyndám z podběráku a pustím. Zvítězím nad ní, ale daruji jí svobodu, byť s maličkou rankou v tlamě, a pokud jsem ji přitom všem měl na vlhké podložce, a netahal ji ven z vody po písku a kamení, odplouvá prakticky bez úhony. Namířit a nevystřelit však není totéž. To není ulovení či zdolání, protože chybí ta poslední fáze. Trefit se! Nejen že samotný let střely ovlivňuje celá řada vnějších faktorů - náhlým závanem větru počínaje a nárazem na stéblo trávy někde těsně před cílem konče, ale především, když se podle mysliveckých zvyklostí střílí většinou “na komoru“ nebo tak, aby byly zasaženy důležité životní orgány, není lovci dána žádná možnost, jak svou střeleckou dovednost ověřit bez toho, aby skutečně vystřelil, a přitom zvěř pokud možno co nejpřesněji zasáhl. Zkoušet střelbu na “živý cíl“ s pomocí trenažéru určitě není totéž, protože chybí to aktuální vzrušení před výstřelem na kus stojící pod posedem, kdy pověstná lovecká horečka dokáže samotný výsledek střelby také pořádně ovlivnit, neřku-li často úplně zkazit. Měl jsem dost příležitostí to poznat sám na sobě, pak na kamarádech, které jsem jako myslivecký hospodář při lovu doprovázel, a tak se mnohokrát stalo, že jsem se v těch případech, kdy mi opravdu dost záleželo na tom, zda se něco uloví, rozklepal i já, zbraně nemaje. Jeden právě takový případ byl zvláštní tím, že jsem se nejdříve klepal já sám, a až po úspěšné ráně došlo i na střelce, který se třásl tak, že ani po dvaceti minutách nebyl schopen slézt z posedu. Před střelbou byl kupodivu naprosto klidný, a až po úspěšné ráně mu došlo, že vlastně ulovil svého prvního jelena. Dole pak způsob jeho přesunu k němu připomínal jakési podivné klokaní poskakování, protože ho už pod žebříkem chytala křeč do stehen a lýtek, někdy dokonce do obou nohou současně.

    Podobné projevy či spíše následky vášně, která nás doprovází vlastně celý život, jsou někdy věcí přímo hroznou a člověku někdy velmi nebezpečnou. Ono vlastně ani nezáleží na věku či okolnostech, klepat vzrušením se dokáže jak mladičký student na prvním rande, tak i bezzubý důchodce při mariáši v hospodě, když si dovolí flekovat sto a sedmu v červených.

    Na druhou stranu mají naši myslivci zase něco, co snad rybáři vůbec neznají. Od doby baroka se v Čechách dává pocta ulovenému kusu. Jedna větvička ve svíráku jako poslední hryz, a druhá, omočená nejdříve v barvě na vstřelovém otvoru, a pak obřadně předávaná úspěšnému lovci, který si ji zasune za klobouk. Pokud je tento obřad někdy spojen dokonce s loveckou fanfárou u střeleného kusu, je i samotná vzpomínka na lov něčím, co dokáže vrátit pocit chvění nejen do celého těla, ale až do nejtajnějších zákoutí lidské duše. Navštívit pak koncert lovecké hudby v zámeckém parku, kdy snad každý tón, který z loveckých rohů zazní, se odráží od listů a větví ztichlých velikánů až k nebeským výšinám, je také zážitkem na celý život. No a zažít alespoň jednou za rok troubenou Svatohubertskou mši svatou, by měl každý myslivec či rybář, protože při zpěvu sloky "... poklekněte myslivci na kolena, zpytujte svoje svědomí ..."  se v každém z nás docela jistě alespoň na chvíli spojí úcta a pokora ke všemu živému.

    Neznám však případy, kdy se podobným obřadem dávala pocta ulovené rybě, to snad jen slušným zacházením s ní, když ji chci pustit zpět do vodního živlu. Možná tomu tak je proto, že frekvence rybářských úlovků byla od pradávna přece jen daleko větší, jak těch mysliveckých, takže se postup při vzdávání pocty uloveným rybám se neměl z čeho a proč vyvinout.

    V jednom ale rybáři vedou způsobem, který jakékoliv případné nedostatky zastíní. Jejich patronem je přece svatý Petr, nejlepší ze všech apoštolů, kteří před dvěma tisíci let následovali Krista, byť právě on jej třikráte zapřel ještě dříve, než nad ránem kohout zakokrhal. To pozdější svatý Hubert byl zpočátku jen rozmařilým šlechticem, který holdoval všemožným neřestem, a hlavně se bavil lovem zvěře i ve dnech půstu, které měl zasvětit modlitbám. Když mu při porodu zemřela jeho milovaná žena, ještě o to více se věnoval lovu, protože jedině to ho bavilo a dávalo pocit zapomnění, a v lese pak trávil veškerý svůj čas. Na Velký Pátek, ve výroční den Kristova umučení, byl zastaven hlasem posvátného jelena, který se mu zjevil uprostřed lesa. Obrat jeho polepšení byl dokonán tím, že se vzdal svých statků, stal se knězem a dokonce v roce 709 biskupem v Lutychu.

    Právě mezi délkou působení patronů obou zájmových skupin vidím nepatrný časový rozdíl, vždyť co je to těch 700 let, které dělí dobu působení svatého Petra od svatého Huberta! Vše se ale rychle srovná připomenutím Nimroda, pravnuka Noea, který podle starých papyrů měl být již dva tisíce let před Kristem tím nejzdatnějším lovcem mezi všemi. A kdo že byl vyhlášeným rybářem ještě před svatým Petrem? Pátrejte chvíli sami, ale z okruhu rybářů asi nikoho, významem podobného Nimrodovi nenajdete. Právě od Nimroda pramení to původní pojmenování lovců, jakožto příslušníků Hubertova cechu, když slovo „myslivec“ bylo v Čechách poprvé použito až ve slovníku Daniela Adama z Veleslavína roku 1464. V žádných jiných jazycích podobné dvojí pojmenování nenajdete. Otázka jaký je rozdíl mezi myslivcem a lovcem patří mezi ty, kterou dávám prakticky při každých zkouškách uchazečů o první lovecký lístek.

    No to jsem si teď dal! Má se to ve mně znovu hádat? Tak rychle: kam dnes – na posed nebo k vodě? Raději za rybami, vždyť v tom parnu je ta voda daleko lákavější, a hlavně - možnost spatřit u vody spoře oděnou vílu je tu jistě častější, než v lesích, kde by jí hrozila klíšťata. Nebo snad ne? Tak se pochlubte!

O vnímání času a hlavně tušení souvislostí

    Když jsem o víkendu konečně navštívil nedávno otevřenou rozhlednu zbudovanou na vinicemi pokrytém kopci nad Rochusem, byl mi odměnou za namáhavý výstup do dvou stovek schodů nádherný rozhled do kraje. Výkonný dalekohled pak rychle přiblížil hrad Buchlov, kde na nádvoří prý již po staletí roste lípa jako důkaz neviny neprávem obviněného jinocha. Hlavou mi rychle proběhla spousta otázek. Jak je to vlastně dávno co ho soudili? Kolik času už uběhlo? Jak vlastně vnímáme čas a jak si umíme vážit okamžiků, ve kterých je nám opravdu dobře? Než jsem si tu chvilku pohody stačil pořádně užít, nebo sám sobě na všechny podobné otázky odpovědět, můj pohled sklouzl na římsu rozhledny, kterou už stačili návštěvníci vyzdobit nejrůznějšími nápisy. Mezi záznamy více či méně pubertálními, mne však doopravdy zaujal jen jeden, který byl napsán až docela v koutě velmi drobným písmem: Kdybych tak uměl zastavit čas, seděl bych tu věčně a bylo by mi fajn.

    Rozměr času uplynulého od doby soudů s pytláky na Buchlově, na který jsem právě myslel, až k teprve nedávným okamžikům, ve kterých neznámý pisatel s pomocí nožíku vyrobil na římse rozhledny tuto zajímavou větu, se mi najednou vrátil znovu. Sedět tu věčně! Pod tím pojmem jsem si najednou nedokázal nic konkrétního představit, možná jen nezřetelně jsem chápal to rozechvění v duši neznámého pisatele, na kterého pohled do krajiny možná působil stejně podmanivě, jako na mne. Naštěstí pokaždé, když nad něčím váhám, si však rychle vzpomenu na našeho gymnasijního učitele fyziky, jak poutavě dokázal hovořit o všem možném, co s fyzikou zdánlivě nijak nesouviselo, aby nám na pozadí několika jednoduchých přirovnání všeho se vším postupně oloupal slupku tajemna toho konkrétního problému tak, abychom nakonec to, co nám o učivu fyziky říká, co nejlépe a co nejrychleji pochopili.

    A tak podle tohoto vzoru - ještě než se dostanu k vysvětlení původu oné lípy neviny, kdy je nutné úlohu času v daných souvislostech pochopit velmi přesně, musím nejdřív vysvětlit pojem krychle. Je to možná nelogické, ale jen zdánlivě, protože oba tyto naprosto rozdílné pojmy mají překvapivě mnoho společného. Vezmeme-li si do ruky krychli, každý umíme jednoduchými slovy popsat její tvar a pomocí prakticky jakéhokoliv dostupného měřítka určit její rozměry. Zatímco o dokonalosti tvaru můžeme navzájem diskutovat, pak na konstatování, že je trojrozměrná se shodneme velice brzy a o tom, jaké má míry už nebudeme vůbec řešit, protože tady je jasné, že pokud jsme použili přesného měřidla, výsledek bude úplně stejný. Z hodiny fyziky si možná všichni pamatujeme, že jednotka mezinárodního metru je uložena v Paříži, že metr se dělí na decimetry, centimetry a milimetry, podobně jako každá jiná technická veličina. Pomocí těchto jednotek délky můžeme navzájem srovnávat jiná tělesa krychlového tvaru, ale byť bychom k tomu slovnímu popisu jejího tvaru nakonec použili každý naprosto jiných slov, měřitelný výsledek bude s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou vždycky stejný.

    Také čas můžeme měřit a porovnávat. Děláme to všichni denně několikrát, stačí se podívat na hodinky. Ale pozor - také zde platí trojrozměrnost, přestože si to hned neuvědomíme. Na ose času totiž existuje minulost, přítomnost a budoucnost. Také tyto jednotlivé pojmy se může každý z nás sám pokusit nějak blíže popsat. U poznávání čehokoliv z minulosti jsme však všichni do jisté míry omezeni schopností našeho vnímání souvislostí, chutí číst a hrabat se v archivech nebo v knihách těch, co to zkoušeli pochopit před námi. Budeme tedy i v případu tajemné lípy také brát ze všech dostupných zdrojů to či ono a postupně zkoušet, jak a co do sebe logicky zapadá. Je nanejvýš jasné, že takových pokusů o přesný popis dějinných událostí či skutků je mnoho, často se v mnohém liší.

    Přítomnost aktuálně prožíváme a snad právě proto popisujeme také každý jinak a po svém. O budoucnosti se můžeme bavit třeba jen s těmi, kdo se jí nebojí. Dnes je totiž moderní žít přítomností, čili ze dne na den. Náš život často ovládá jen touha po úspěchu, zisku či výkonu, měřitelná nejrůznějšími potleskoměry, výší bankovního konta či velikostí zastavěného prostoru našich obydlí. Měřítkem naší slávy či úspěšnosti se stalo auto zahraniční výroby, jehož pořizovací hodnota v tuzemských poměrech často až trojnásobně přesahuje roční příjem jiného obyčejného smrtelníka. Namísto slunečních či přesýpacích hodin nebo nejrůznějších ciferníků začalo náš čas odměřovat pípání mobilů, a namísto společné večeře v kruhu rodinném si raději sedneme k internetu jenom proto, abychom třeba neprošvihli nejnovější burzovní zprávy. Rozhodování jsme svěřili počítačům a nejrůznější přístroje za nás rozhodují i tam, kde by měl vládnout zdravý rozum, srdce a hlas svědomí. Slova přátelství a humanita snad už ztratila smysl, a pokud to přece jen někde vyslovíte nahlas, rozumí vám jen velmi málo lidí.

    Kde zůstala podstata lidství, kde hledat tu normální prostou člověčinu skrytou třeba do překvapivé obhajoby toho mládence tenkrát na Buchlově, kterému se zazelenala lípa zasazená kořeny vzhůru, nebo kde najít řád světa v době dnešní, ve kterém musí mít věci smysl bez ohledu na to, že jsme ani letos nebyli na zahraniční dovolené, a daleko úspěšnější soused se tomu už pokolikáté nahlas diví? Je skutečně potřebné hromadit majetek, a starat se o věci pomíjivé, když na světě jsou určitě daleko důležitější věci? Co po nás nakonec v blízké budoucnosti zbude? Zažloutlé parte, hrstka popela nebo pár zvadlých kytek někde na zapadlém hřbitůvku? A hlavně: co je vlastně minulost, kde začíná přítomnost a co je už tím úsekem času, který bychom směle mohli označit za budoucnost. Pro někoho z nás je minulostí už třeba včerejší den, přítomností právě jen tato hodina, a zítřejší oběd budoucností nesmírně vzdálenou.

    Chápání hodnot se v proměnách času mění. I naše činy, výsledky našeho pracovního úsilí nebo to, jak jsme prožili svůj soukromý život, budou za pár let téměř všichni hodnotit jinak. Z tohoto pohledu je proto naprosto přirozené, že i názor kohokoliv z Vás na obsah dnešních novinových zpráv budeme v tuto chvíli přijímat s výhradami, abychom se zítra (či za rok) nad stejnou formulací v tisku třeba jen pousmáli. Můžeme proto bez jakýchkoliv obav konstatovat, že hodnocení právě probíhajícího děje bylo a bude v každé etapě lidských dějin rozdílné. Stačí si vzpomenout, kolik osobností dnes považujeme za geniální, a často to jsou stejní lidé, které jejich současníci považovali za podivíny či dokonce blázny. A nebylo jich málo!

    Možná zbytečně složitou cestou jsem došel k poznání, že čas popisovaný ještě před chvílí technickými jednotkami - hodinami, minutami a sekundami, se jakoby mávnutím kouzelného proutku změnil na filosofickou kategorii. Uvědomit si tuto změnu potřebujeme k připomenutí toho, že čas, a určitě každý jeho okamžik, je něčím vyjímečný a zvláštní, na rozdíl od té původní krychle, kterých je na světě stejných či podobných určitě dost. Čas je pro každého z nás neopakovatelný. Žádnou vteřinu nejde vrátit a prožít znovu, čas nejde ničím a nijak zastavit, běží nezávisle na naší vůli stále dál.

    Čas je ale ke všem nanejvýš spravedlivý, utíká všem z nás stejně rychle, byť se nám to nelíbí. Přiznejte se, kolikrát za den Vám proběhne hlavou ta známá říkanka: čas běží jako jelen, byvší do zadní kýty střelen. A hlavně - čas má jednu další naprosto vyjímečnou a ničím nezastupitelnou vlastnost, která se však nepopisuje v žádných učebnicích, ale přesto o ní víme úplně všichni! Čas totiž úspěšně hojí všechny rány, a tedy zcela logicky i ty, které vzešly z našich překotných a uspěchaných hodnocení či rozhodnutí, bez ohledu na to, zda jsme je učinili v nedávné minulosti nebo právě teď v čase přítomném. Na tuto téměř zázračnou vlastnost času však nelze vůbec spoléhat, protože její případné hojivé účinky se projevují naprosto neuspořádaně, nečekaně až chaoticky, a hlavně naprosto bez jakéhokoliv působení či vlivu nás samých.

    Poslední záhadou, kterou nám čas přináší je to, že určité události z historie se v nepravidelných obměnách opakují znovu. Pokud tedy o minulosti stále platí, že se z ní pro přítomnost můžeme nejen učit, ale podle úrovně jejího poznání i do jisté míry odhadnout, co nás čeká v čase budoucím, pak se někteří z nás mohou stále častěji vracet k dějinným událostem více či méně vzdáleným, aby se z nich za vhodného popisu děje - třeba pomocí matematicko-statistických metod rozboru náhodných procesů - stali úspěšní prognostici. Takoví lidé jsou však obvykle velmi pracovití a proto nemají vůbec čas na výlety, které by je zavedly na nějakou rozhlednu, a tak se o větě, kterou jsem tam našel já, nikdy nedozví.

    Až se tam zase někdy dostanu já, budu raději přemýšlet nad tím, proč moudrá Saint Exupéryho liška říká Malému princi: víš, ty nejdůležitější věci jsou pro člověka neviditelné! Na podstatu liščí moudrosti jsem totiž od časů mého mládí až do této chvíle nepřišel! Zatímco já stále tápu, moudrá liška už dávno ví, že na každého z nás ty opravdu důležité věci možná ještě čekají. Teď jde jen o to, zda se ty důležité věci objeví už v čase téměř přítomném, nebo až v daleké budoucnosti, která může být pro některého z nás opravdu více, a pro druhého méně vzdálená. Vydržíme čekat? Jakou nadějí se budeme zatím živit? Jde vůbec zastavit čas, abych tam příště mohl zůstat sedět věčně, dívat se do rodného kraje a cítit se pořád fajn? Cítit se fajn přece musí jít i bez toho pomyslného zastavování času!

***

    Přestože víme, že čas nejde zastavit, třeba nám může vyjít pokus jej na chvilku alespoň o malý kousek vrátit, a jen nepatrně nahlédnout do historie loveckého soudu na hradě Buchlově prostřednictvím příběhu o Lípě neviny. Ten vypráví o Janu Vlčkovi, zbrojnoši tehdejšího hradního pána Jindřicha Prakšického ze Zástřizl. Podle pověsti byl Jan Vlček roku 1582 odsouzen loveckým soudem k trestu smrti za údajné spolupachatelství vraždy svého pána, ke které mělo dojít při lovu srnců v údolí Dlouhé řeky. Ten však byl ve skutečnosti proboden vlastním rapírem v lese při jakési podivné šarvátce. Zemřel podobně jako o rok dříve jeho bratr Zikmund rukou Jana Šembery z Boskovic při souboji v Brně, když rozhodující úder mu Šembera zasadil v okamžiku, kdy zdvíhal svou zbraň ze země.

    Až výsledky téměř detektivního pátrání současníků, uveřejněné v roce 2001 v knize Po stopách buchlovského mordu, přineslo jedno důležité jméno - Václav Reym. V tomto druhém případě asi nešlo o souboj, spíše o jakési vyřizování účtů, protože Reym nebyl nikdy dopaden, když z místa činu určitě uprchl na koni, nicméně jeho jméno se již na konci 16. století objevuje v dobových listinách právě v souvislosti se smrtí Jindřicha Prakšického. Přestože teď již nejméně ze dvou ověřených zdrojů známe jméno pachatele, stále nám chybí především důvod jejich sporu. Možná šlo jen o nešťastný projev jejich vzájemného furiantství, kterým vyvrcholila jejich dvoudenní konzumace alkoholu, kterou potvrdili četní svědci. V tomto bodě se historie beze zbytku opakuje - i Jindřichův bratr Zikmund se začal bít značně opilý, a podle soudního protokolu mu někteří svědci právě proto souboj hlasitě rozmlouvali.  

    Kolem záhadné smrti hradního pána v údolí Dlouhé řeky se bezprostředně poté vyrojilo mnoho dalších dohadů. Autoři knihy podrobně rozebírají také to, proč byli za jejího strůjce postupně označováni opat velehradského kláštera Jakub Bilský z Bělé, podezřelá byla také Jindřichova manželka Kateřina Rájecká z Mírova. Ta prý po Jindřichově smrti neuronila ani slzu, černý smuteční šat brzy odložila a do dvou měsíců se provdala za jeho téměř úhlavního nepřítele Viléma Zoubka ze Zdětína (jejich vzájemné nepřátelství někteří badatelé potvrzují, jiní úspěšně vyvrací), nebo stoupenci loupežníka Jana Šerého, jehož bandu dal Jindřich rozprášit a Šerého dal popravit.

    S pravděpodobností hraničící s jistotou víme, že mezi tehdejším hradním personálem byl podle tehdejších dvorských zvyklostí i zbrojnoš, v tom se pověst nemůže mýlit. Jeho jméno však neznáme. Naproti tomu víme, že hradní pán (a každý jiný či další majitel hradu Buchlova) byl odvolací instancí loveckého soudu, a stříbrničtí lovci mu byli zřejmě trvale „lovecky“ podřízeni, vždyť přece právě proto byli osvobozeni od veškerých robot, aby byli kdykoliv k dispozici k panským loveckým kratochvílím. Během dne měli také za úkol doprovázet kupce při cestě přes les směrem na Brno (trasa prakticky kopíruje dnešní silnici I/50), chránili panské lesy před nedovolenou těžbou dříví, před sbíráním vosku divokých včel, usazovali mezníky na hranicích panství, a především kontrolovali dodržování zákazu lovu veškeré zvěře a zákaz rybolovu. Proto je velmi nepravděpodobné, že by se podle pověsti hradní pán vydával na lov srnců jen v doprovodu svého zbrojnoše, když k tomu měl vyškolený personál.

    Zápis v kronice mluví jasnou řečí: „ … když se dlouho nevraceli z lovu, vydali se je lidé z Buchlova hledat, a našli Jindřichovu mrtvolu ...“ Z dnešního pohledu tu zůstává ještě mnoho nezodpovězených otázek - zbrojnoš coby domnělý pachatel nebo spolupachatel - tam celou dobu stál jak solný sloup a čekal, až ho zatknou? Jak věděli, kde je mají v noci hledat, vždyť šli do lesa lovit! Neproběhlo to ve skutečnosti tak, že se Jindřich Prakšický s Václavem Reymem jeli projet na koni, aby si po dvoudenní pitce konečně vyčistili hlavu, a tam se pohádali a začali se bít? Byl onen Reym sám najatým vrahem? Nebyla taková vyjížďka skutečně předem naplánována nějakými tajuplnými spiklenci s cílem Jindřicha odstranit, a Reym byl prostě jen tím, kdo Jindřicha přivedl na dohodnuté místo? Aby se Jindřich nechal probodnout vlastní zbraní, to muselo být útočníků víc! A hlavně - za pár dnů se měla u brněnského zemského soudu znovu projednávat žaloba, čili v tehdejší úřední řeči „půhon páně Jindřichův, který Janu Šemberovi z Boskovic za vinu klade, že jeho bratra Zikmunda, opilého, bezbranného, kdež se pro zbraň, která na zemi ležela, sehnul a po ní sahal - tedy úkladně a zcela nerytířsky probodl!“ Pokud by se tuto verzi podařilo prokázat, soud by to jistě hodnotil jako vraždu a Jan Šembera z Boskovic (byť vlivný šlechtic v pozici někdejšího rádce císaře Rudolfa II.) by měl najednou velké potíže! Mohl být právě on osnovatelem vraždy, protože byl zcela jistě jediným, kdo mohl mít z Jindřichovy smrti skutečně velký prospěch!

    Ale už dost otázek! Obžalován byl zbrojnoš Jan Vlček, který podle pověsti svou vinu před soudem stále vehementně popíral a žádal, aby mu bylo umožněno zasadit na terase, kde soud zasedal, mladou lípu obráceně - tedy kořeny vzhůru a korunou do země. Tento boží soud měl prokázat Vlčkovu nevinu tak, že pokud se do roka a do dne lípa zazelená, pak to bude znamenat, že Bůh se postavil na stranu obviněného a tím prokazuje jeho nevinu i před světským soudem. Na dobu jednoho roku byl Vlček o chlebě a vodě v hladomorně - a ptát se, jak asi on vnímal čas, je v tuto chvíli zřejmě nepatřičné. Pravda tentokrát opravdu zvítězila! Podle pověsti se skutečně lípa do roka zazelenala, a Jan Vlček byl soudem omilostněn.

    Příběh sám ještě nepochází z doby, kdy byly případy řešené před loveckým soudem, který měl absolutní soudní pravomoc nad 26 okolními obcemi (v pěti různých panstvích), již poměrně pečlivě zaznamenávány do Černých knih práva loveckého na hradě Buchlově, a o případu Jana Vlčka nikde žádný záznam není. Zápisy se sice začaly pořizovat až od roku 1617, nicméně zpětně byly do Černých knih zpracovány všechny zachované soudní případy až od roku 1562, a údajný soud s Vlčkem proběhl roku 1582. Nikde nic! Neví se přesně ani to, ze které obce pocházel - přece taková událost by nesporně byla důvodem pro obšírný zápis alespoň v místní kronice. Jak to tedy doopravdy bylo, když není možno nalézt jakékoliv další sebemenší podrobnosti? Je to skutečně jen tím, že na hradě Buchlově sedmkrát hořelo, a potřebné archiválie už nejsou dostupné?

    Dnes již bezpečně víme, že tento poutavý příběh o prokázání neviny onoho mládence je skutečně jen pouhou pověstí, jak o tom mimo jiné svědčí skutečné stáří oné lípy, která by dnes měla mít přes 450 let, ale ve skutečnosti je rozhodně podstatně mladší. Navíc na několika obrázcích z 30. let 19. století se objevuje jako strom, který po patřičném sestřihu zřejmě mohl sloužit jako přirozený slunečník nad kamennými lavicemi na jižní terase. V tradované pověsti je díky tomu další rozpor - na tomto místě rozhodně soud nemohl zasedat, protože by se tam tolik lidí prostě nevešlo. Pro předsedajícího soudu, kterým byl vždy starosta obce Stříbrnice, 12 soudců - svobodných lovců ze Stříbrnic, nejméně dvou zástupců soudu městského, alespoň jednoho drába, v neposlední řadě kata a také obviněného, by tento prostor byl až příliš těsný, a takové jednání by nemohlo být důstojné. Pro nás je v tuto chvíli důležité také sdělení z publikace Buchlov - historie a příběhy hradu (vydáno v roce 2006 z pera buchlovického archiváře), který v souvislosti s lípou hovoří také o „františkánské lípě“. Lípu tedy podle něj mohli vysadit příslušníci františkánského mnišského řádu, kteří od poloviny 18. století pobývali nejen na hradě, ale i na protějším kopci v poustevně u kaple svaté Barbory.

    Poprvé se o této pověsti z ničeho nic zmiňuje v roce 1863 moravský zemský archivář Vincenc Brandl (1834-1901) ve svém poměrně rozsáhlém díle Kniha pro každého Moravana dobrá dobrá, což byla národopisná a místopisná publikace připravená k příležitosti oslav tisícího výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu, vydaná s cílem podpořit národní a historické povědomí. Žádné podrobnosti se ani tady vůbec neuvádí, jen v popisu hradu Buchlova je na straně 310 napsáno: „ … na terase před branou do nitra hradu vedoucí je čtverhranný kámen, na němž loveckým právem odsouzení posledního občerstvení požívali. Kámen tento zastíněn jest košatou lípou, kterou prý jakýsi mladík Vlček, k smrti nevinně odsouzený, s kořeny vzhůru ve zdejší kamenné půdě zasadil, by soud o nevinnosti své přesvědčil, tvrdě, že lípa se ujme, což prý skutečně se stalo, a mladíku život zachránilo…“

    Pomiňme to, že v těchto několika řádcích se dvakrát vyskytuje slovíčko „prý“, které pokaždé vždy vzbuzuje pochybnosti, spíše znovu připomeňme, že do té doby se o nějakém Vlčkovi a jeho lípě téměř tři století vůbec nic nevědělo, a najednou o tom rovnou píší v knize! Že se jmenoval Jan, by se snad dalo najít v seznamech poddaných z té doby, aby byla pověst o trochu věrohodnější, když o ní dnes potřebují poutavě vyprávět průvodci při prohlídkách hradu. To jen názorně dokresluje skutečnost, že jiní romantičtí autoři, kteří se tématem památné lípy na Buchlově později zabývali, mu přiřkli křestní jméno Jiří, a onu pověst popisují každý po svém, a s květnatými podrobnostmi někdy až neuvěřitelnými. Najednou jsou tu totiž dvě další verze vyprávění! To však spisovatelům musíme odpustit, od toho tu přece jsou, a trocha bujné fantazie k nim přece patří, ale archivář by měl sbírat fakta, a pokud je chce jakkoliv hodnotit, měla by být dostatečně ověřená.

    Dnes již totiž dobře víme, že brněnský archivář Vincenc Brandl údajně čerpal z blíže neurčených poznámek buchlovického učitelského mládence z roku 1827, vzniklých až po 250 letech od události. Opravdu takové zápisky existovaly? Pokud ano - byl to učitelův pokus o povídku, nebo šlo o první nástřel scénáře k divadelnímu představení místních ochotníků, když o lípě a Janu Vlčkovi až do vydání oné národopisné knihy nikdo nikdy nemluvil? Kdo to ví? A to, že si archiváři vedeni posvátným úmyslem umí dokonale vymýšlet nejen zdroje informací, ale i celé příběhy, nám již dostatečně dokázal slovutný Kosmas. Takže znovu jen pověst, ale krásná, že!

Post scriptum:

    Každý správný hrad má mít svou Bílou paní. V Chřibech to neplatí! Na Buchlově se za úplňku prochází Černá paní Buchlovská, kterou má být podle další pověsti právě vdova po Jindřichu Prakšickém ze Zástřizl, paní Kateřina Rájecká z Mírova. Je to snad důkaz toho, že opravdu měla s manželovou smrtí něco společného, když její duši není dodnes dopřán klid? Nenajala si Václava Reyma právě ona se svým milencem, jak už o tom byla řeč? Po Jindřichově smrti totiž velmi rychle opustila buchlovské panství i svého sotva půlročního synka Jiřího Zikmunda, o jehož výchovu se podle doložených listin museli postarat příbuzní. Není to dostatečný motiv k úkladné vraždě? To rozhodně ano!

    Teď se jen na chvíli přestaňme vozit na vlně závisti, klebet a klepů, a s využitím nejčerstvějších zpráv z archivů se podívejme na jejich vztah dnešníma očima. Ono to totiž není až tak jednoznačné - údajně v roce úmrtí Jindřicha Prakšického měl mít Vilém Zoubek ze Zdětína teprve 13 let, a vdova Kateřina Rájecká z Mírova pouhých 19 roků. Pokud se nově objevená data nemýlí - dovedete si je představit jako osnovatele tak dokonale sehraného vražedného spiknutí? V takovém případě asi ne, takže to bude buď chybný zápis, anebo konečně jasný důkaz toho, že jeho údajné nepřátelství s Jindřichem byl jen laciný výmysl! Na druhou stranu jen jeden - a opravdu jediný záznam v listinách všech dnes již dostupných archivů uvádí, že se ti dva přece jen vzali, ale až po pěti letech od oné vraždy. Tím by to celé ztrácelo smysl! Mimo tento jediný zápis se už nikde jinde se o Kateřině Rájecké nemluví. Zmizela jako Václav Reym, stejně rychle a stejně záhadně!

    Nechejme raději dál bloudit Černou paní Buchlovskou po hradních komnatách, a počkejme na další úplněk. Třeba nám to všechno dopoví sama!

Tři zbytečné omyly

    Země někdejší Koruny České jsou právem považovány za kolébku lovecké hudby. Zásluhu na tom má František Antonín hrabě Sporck (1662-1738), který při své kavalírské cestě Evropou poznal lovecký roh ve Francii, a po svém návratu vyslal dva ze svých hudebně nadaných poddaných na francouzský královský dvůr, aby se hře na tento nástroj dokonale naučili. 

    Takovou základní informaci najdete snad v každé příručce o lovecké hudbě. Většina pramenů (včetně internetových zdrojů) přitom stále tvrdí, že Sporckovi trubači sebou přivezli skladby od vrchního královského lovčího Marca Antoina Dampierra (1676-1756), který má být považován za zakladatele lovecké hudby. Taková informace je přinejmenším nepřesná, protože pokud Sporck byl ve Versailles v roce 1680 ohromen loveckým rohem a loveckou hudbou tak, že jej dal neprodleně přivézt do Čech, musela být francouzská lovecká hudba (nebo hudba s loveckými motivy) již dostatečně rozvinutým a samostatně žijícím hudebním oborem.

    Dampierrovi byly v době Sporckovy návštěvy Paříže pouhé čtyři roky. Troubit se učil až v roce 1693, do lovecké družiny byl přijat v roce 1709 a vrchním královským lovčím se stal v roce 1716, až za vlády nového francouzského krále Ludvíka XV. (1710-1774). Nepochybně se loveckou hudbou celý život zabýval. Jako muzikant dokonale ovládal violu a housle, ale jeho hlavním nástrojem byl lovecký roh. V roce 1705 si nechal vyrobit 1,5 vinutý lovecký roh v ladění D (o délce trubky 4,05 m a průměru 74 cm), který později vešel do hudební praxe jako model Dampierre. Přestože Dampierra všechny literární prameny uznávají jako prvního významného autora loveckých skladeb a královského koncertního mistra hry na lovecký roh, prvenství mu můžeme přiznat pouze v tom, že jako vrchní královský lovčí sjednotil lovecké povely znovu do jednotné a pro všechny ostatní závazné podoby. Víme také dále, že Dampierre byl tvůrcem vícehlasých loveckých povelů, používaných při parforsním lovu, jehož průběh byl na přelomu století organizován se stále větší pompézností. Král Ludvík XV. si u něj dokonce objednal zvláštní loveckou hudbu ke své lovecké výpravě do Liévre (1729) a Daim (1738). Dampierrova první samostatná sbírka 26 loveckých skladeb (signálů) byla vydána až v roce 1736, a druhá sbírka fanfár s 33 novými skladbami, u kterých se dá také předpokládat jeho autorství, vyšla až po jeho smrti v roce 1756. Fanfáry se tehdy troubily na 1,5 nebo 2,5 násobně zavinuté nástroje o průměru 73 nebo 57 cm, protože oba druhy ve Francii existovaly ještě dlouhou dobu současně. Vše však nasvědčuje tomu, že do Čech byl jako model přivezen nástroj menší, a ten byl později ve Vídni modernizován, a pro svůj malebný hlas rychle pronikl také do hudby chrámové.

    Sporckovo prvenství můžeme nalézt v tom, že se pečlivým výběrem hudebně nadaných poddaných, které dal rychle vycvičit a zařadit do trubačských skupin oblečených do loveckých stejnokrojů, postaral o prudký nárůst obliby nového nástroje. Při loveckých slavnostech na jeho panstvích v Lysé nad Labem a v Kuksu (zdejší areál je malou kopií Versailles) zněly fanfáry po celý den. Je totiž poměrně bezpečně doložena dvanáctičlenná trubačská kapela, a za jejího hudebního doprovodu se lov par force začal po francouzském vzoru pořádat v oborách, kdy k poctě pozvaného hosta byl k lovu určen zvlášť vybraný kus. Právě zde zněly nejen skladby francouzské, ale stále častěji skladby nové, zejména proto, že tehdejší doporučení hudebníkům bylo jednoznačné - přílišné opakování skladeb jest nežádoucí. Sporckova příkladu pak následovala i ostatní česká šlechta, takže o sto let později je doloženo celkem 54 zámeckých kapel, v jejichž inventáři byl také lovecký roh.

    Čechy jsou skutečně kolébkou loveckého rohu. Dnes máme přes tisíc aktivních trubačů a několik desítek souborů, které dokáží zpestřit nejen každou loveckou akci, ale dokonale připravit nejedno odpolední hudební matiné v kterémkoliv zámeckém parku. U nás a také hlavně na Slovensku se často hraje Křepelčí fanfára, i všichni teprve začínající trubači tuto skladbu dokonale znají. Mám radost z každého jejího poslechu, ale tam, kde se z průvodního slova dozvím, že uslyším Slavnostní fanfáru pro hon na křepelky, přinejmenším zpozorním. Nedokážu si dost dobře představit společný lov na drobného ptáčka o velikosti nedospělého holuba, když dobře vím, že ve skutečnosti se jedná o slavnostní soukromou fanfáru Jana Jiřího Tadeáše Wachtela (1763-1827), tedy fanfáru Křepelkovu a nikoliv křepelčí. Výraz „wachtel“ je českým ekvivalentem právě pro křepelku, a typické křepelčí volání „pět peněz“ je vtipně vloženo do příslušného hudebního motivu. Wachtel jako dlouholetý osobní hraběcí myslivec a zkušený lesník začal s prostorovými úpravami lesních porostů s ohledem na jejich budoucí využití k parforsním honům, když jej hrabě Černín dne 30. října 1789 jmenoval do funkce lesmistra na jindřichohradeckém panství a správcem jemčinské obory.  Wachtel krátce nato založil pro lesní dělníky osadu Nová Ves, ujal se projektu na splavnění Nežárky pro kmenové dříví, a prosadil některé prvky přirozené obnovy lesů.

    K této oboře se váže i třetí omyl. Pro hony v oboře Jemčina zkomponoval v roce 1791 pro nejvyššího císařského komořího a tajného radu Jana Rudolfa hraběte Černína z Chudenic (1757-1845), pozdější dvorní skladatel a komorní kapelník ve Vídni Jan Antonín Koželuh (1747-1818) celkem dvanáct zvláštních tříhlasých loveckých fanfár, které dnes známe pod názvem Černínské fanfáry. V oboře se totiž odehrávaly velkolepé oslavy související s pražskou korunovací Leopolda II. (1747-1792) na českého krále, při které za skladatelova vedení zazněla dne 12. září 1791 korunovační kantáta, se kterou slavil mimořádný úspěch. Na závěr lovecké sezony v roce 1792 složil Koželuh slavnostní Tereziánskou fanfáru, poprvé troubenou 15. října na slavnostním honu při příjezdu Marie Terezie Amálie hraběnky Černínové (1758-1838), manželky majitele panství. Rozhodně tedy nejde o vítací fanfáru císařovny Marie-Terezie (1717-1780), jak se stále v průvodním slově některých koncertů lovecké hudby naprosto mylně tvrdí, protože ta byla v době vzniku skladby již více než deset let oplakávaná celým císařským dvorem a všemi věrnými poddanými Habsburské monarchie. 

    Konec lovu bez fanfáry Halali si nedokážu představit. Představa koncertu lovecké hudby bez chyb v průvodním slovu je ale teď daleko snazší, nemyslíte?

• Úvod
• Aktuality
• Termíny
• Corni´s
• Historie 2007 - 2021
• Historie 2022 - 2024
• Výsledky soutěží
• Znak Corni di Egra a Trubačů Slavkovského lesa
• Naše nástroje
• Veřejný archiv
• Skladby in Es
• Skladby in F
• Skladby in B
• Skladby in D
• Další nástrojová obsazení (věžní hudba, vánoční koledy)
• Stopami lovecké hudby
• Lovecké povídky (v češtině i němčině)
• Kontakt