Lovecké povídky  jsou specifickým oborem myslivecké  literatury, který má nesporně své velké příznivce. I když zaměření našeho webu je především na loveckou hudbu a její historii, zjistili jsme, že Ing. František Bezděk, jehož příspěvky jsme zařadili výše, napsal několik loveckých  povídek a příběhů, které pro dvě knižní vydání doplnil přírodními fotografiemi od svých kolegů, kteří brouzdají lesy kolem Buchlova a opravdu to umí. 

      Některé povídky nechal přeložit do němčiny. Na naléhání našich zahraničních přátel, kterým se velmi líbily, jsme se rozhodli je také na tomto místě publikovat. A vůbec se nám to nezdá jako špatný nápad. Posuďte sami - uvádíme je jak v českém, tak i německém jazyce.

 

   

 

                                                  EIN ODER ZWEI HIRSCHE                                                           

 

    Vor dem Grandhotel hielt ein Geländewagen mit italienischem Kennzeichen an. Ein junger Bursche stieg aus, 20 jährig, munter und lächelnd, anderseits mühevoll ein älterer Herr funkelnder Augen. „Wissen Sie, ich brauche nicht zu schiessen, Hauptsache, mein Sohn sollte einen Hirsch erlegen,“ sagte er nach kurzer Begrüssung. Als wir nach eine Stunde mit Niva von der Maršava Hütte abfahren, habe ich eine unterbewusste Ahnung, dass alles gut klappt.

***

    Ihr kleines Dorf Aldino auf dem Dolomiten Abhang, irgendwo in den Alpen oberhalb Bolzano, ist im Sommer mit Felsen umgeben und im Winter völlig verschneit. Vergebens haben wir das in der Landkarte gesucht, aber der stillen Erzählung nach, die jeden Abend und Morgen ihre Fortsetzung hatte, muss es dort trotzdem herrlich sein. Wir sassen im „Kalaš Fichtenbestand“, woher wir eine ungestörte Aussicht über einen breiten Kahlschlag ins Tal „Dlouhá řeka“ wahrnahmen. Gegenüber uns über die Talstrasse neigte sich der Abhang von „Holý kopec“. Von ihm aus hörten wir gleich am ersten Abend das lange Röhren der Hirschsehnsucht. Anderswo wollte der alte Herr nicht  gehen, dieser Platz gefiel ihm sehr. Sollte ein Hirsch kommen, komme er ohne unsere Bemühung. Solcher Wunsch war vom erfahrenen Jäger schon auf den ersten Blick sonderbar aber das Wild anpirschen oder die Hügel klettern, konnte er nicht.

    Im Südtirol gibt es keine Hirsche und wenn schon, dann sehr wenig. Auf einen guten wartet man in seiner Gesellschaft in einer langen Reihenfolge und deswegen die meisten Jäger fahren oft nach Ungarn, wohin ist es ein bischen näher als zu uns. Die Wälder um Buchlov haben ihn herangezogen, nachdem ihm seine Freunde erzählten ihre schönen Eindrücke von der gemeinsamen Feier im vorrigen Jahr.

    Wir sitzen miteinander schon den dritten Tag. In der Folge sehen wir ein Tier mit Kalb, eine Rehgeiss im vollen Laufe auf dem gegenüberliegenden Abhang, ein Rudel Rotwild mit schwachem Sechsender und eine Bache mit Frisch-lingen, geradezu unter der Kanzel. Jedes Stück Wild rief in ihm eine neue Welle Eindrücke hervor und dabei handelte es sich nicht nur um die Jagderinnerungen, eher machte er eine Lebensbilanz. Er erzählte von seinem Unternehmen im Weinhandel gleich nach dem Kriege und auch wie er dir erste Schrottflinte einkaufte und den ersten Rehbock erlegte. Auch von Gemsen war die Rede und auf Umwegen von seinem ersten Lieben. Ich wurde für ihn eine hohle Weide, der man seine Geheimnisse anvertraut. Obwohl ich manche Ausdrücke und den Sinn der Sätze im Deutsch nicht verstand, nickte ich auffassend. Ab und zu hat mich eine sonderbare Mundart irre geworden, andermal ein italienisches Wort, das ihm entgangen ist.

    Als wir nachmittags von der Jagdhütte abgefahren sind, war es für Anstand noch früh. Der jedesmal für alle ordinierte „Apres midi“ Schlaf fand sich nicht ein. Vor der Hütte brannte die Sonne, also vieleicht würde es uns besser gehen im Schatten auf dem Hochsitz am Bach. Für die Jagd haben wir noch heutigen Nachmittag und dann den ganzen morgigen Tag. Vieleicht melden schon die Hirsche kräftiger. Wir wissen von ihnen den frischen Fährten nach, manchmal bremse ich, um zu besichtigen als wir die Schneise obenwärts auffahren. Wenn es nur probieren ginge, nach einem vorsichtig pirschen bis zum „Medlovské boří“ oder in die alten Buchenbestände von „Lipová“!

    Wir setzen uns auf dem Hochsitz, aus dem Rucksack hole ich eine Flasche Rotwein und ein Stück harter Käse. Parmazan. Wie fremd klang es noch vor kurzer Zeit! Langsam kaue ich Käse und verkoste geniesserisch Wein als auf einmal irgendwoher von Spálený dub ein Schuss schallte. Eine Minute vor vier, zeigt routinierter Blick auf die Armbanduhr. „Das war bestimmt Marco,“ sage ich halblaut. Gleichzeitig hören wir aus derselben Stelle den zweiten Kugel-schuss. Wir schauen uns einander an und schütteln den Kopf. Es bleibt nicht anderes übrig als abzuwarten und glauben.

***

    Es kamm die Dämmerung. Vom Bach aus hat man Prasseln und gleich darauf ein undeutiges Knören gehört. Hirsch. Nach meiner zaghaften Antwort, in grösster Erregung auf den Zylinder entlockt, öffnete sich ein Stück weiter das Erlengebüsch. Graues Haupt eines alten Sechsenders verschmolz mit dem Hintergrund aber es ging noch auf den Träger zu zielen. Ein scharfer Schuss ist gefallen. Die lange Flamme hat uns für wenige Sekunden blind gemacht. Als wir beim Licht der Taschenlampe mühevoll zum erlegten Hirsch gestolpert hatten, standen wir beide schweigend ein paar Minuten. Dann haben wir uns still umgearmt. Unser Rückkehr war fröhlich – doch stets voll von Bedenken. Diese verschwanden sofort in den Umrissen eines Hirsches, als ihn die Schein-werfer von Niva beleuchteten. Er lag auf dem Rasen vor der Maršava Jagdhütte. Erst in diesem Moment hat der alte Herr wirklich voll gelächelt.

***

Noch vor dem Morgengrauen begleitete unser fröhliches Lied den Vogel-gesang. Nie mehr schnallte es im „Maršava Tal“ so mächtig, wie im September dieses Jahres, als Vater und Sohn, Mario und Marco, ihre Buchlovitzer Hirsche zu Strecke gebracht haben! Der jüngere seinen ersten und der ältere seinen letzten im Leben!

 

 

Jeden nebo dva

    Před hotelem Grand zastavilo terénní auto s italskou značkou. Vystoupil hošík nedávno teprve dvacetiletý, svižně a s úsměvem, z druhé strany se namáhavě souká postarší pán jiskrných očí. „Víte, já nemusím střílet, jen aby nějakého toho jelena ulovil můj syn“, řekl pak tiše po krátkém přivítání. Když po hodině odjíždíme Nivou od lovecké chaty na Maršavě, už nějak tuším, že to tentokrát všechno dobře dopadne.

***

    Jejich malá vesnička San Lugano na svazích Dolomitů kdesi v Alpách nad Bolzanem je v létě sevřená skalami a v zimě zavalená sněhem. Marně jsme ji hledali na mapách, ale podle tichého vyprávění, které mělo každý den své ranní a večerní pokračování, tam přesto musí být krásně. Sedávali jsme v Kalašově smrčí, odkud jsme přes širokou paseku nad potokem měli nerušený výhled do údolí Dlouhé řeky, přes cestu se naproti nám skláněl svah Holého kopce. Z něj jsme hned první večer slyšeli táhlé hlasy jelení touhy. Jinam už dvaaosmdesátiletý pán jít nechtěl, místo se mu napoprvé zalíbilo a pokud prý jelen má přijít, tak ať přijde. Takové přání bylo od zkušeného lovce už na první pohled nezvyklé a zvláštní, ale šplhat do kopců nebo šoulat za zvěří nemohl.

    V Tyrolích jeleni buď vůbec nejsou anebo jich je málo. Na slušného se prý u nich ve sdružení čeká v dlouhém pořadníku, a tak většina lovců jezdí nejčastěji do Maďarska a Slovinska, kam to mají přece jen o kousek blíž. Lesy kolem Buchlova jej zlákaly poté, co mu své zážitky vyprávěli jiní, ještě plni čerstvých dojmů ze společné oslavy loni úspěšného lovu.

    Sedíme spolu už třetí den. Postupně vidíme laň s kolouchem, srnu v rychlém běhu na protější stráni, tlupu jelení zvěře se slaboučkým šesteráčkem a bachyni se selaty přímo pod kazatelnou. Každý kus zvěře v něm vyvolával novou vlnu dojmů a přitom nešlo jen o vzpomínky lovecké, spíš účtoval se životem. Vyprávěl o začátcích podnikání s vínem hned po válce, a také o tom, jak si koupil první brokovnici a kde ulovil prvního srnce. I na kamzíky přišla řeč a od nich jsme se oklikou dostali k jeho prvním láskám. Stal jsem se pro něj dutou vrbou a chápavě kýval i přesto, že mi smysl některých vět v němčině unikal. Občas mne zmátl zvláštní dialekt, jindy italské slovíčko, které mu vklouzlo do úst.

***

    Když jsme odpoledne odjížděli od chaty, bylo na čekanou nezvykle brzo. Spánek naplánovaný jako pokaždé pro všechny hned po obědě však stále nepřicházel, venku před chatou praží slunce, a tak nám možná bude lépe v zástinu stříšky na kazatelně nad potokem. Na lov máme ještě dnešní odpoledne a pak celý zítřek, snad už se jeleni pořádně ozvou. Víme o nich podle množství čerstvých stop, u kterých pokaždé přibrzdím, když opatrně vyjíždíme průsekem až nahoru. Kdyby tak šlo zkusit za některým z nich opatrně šoulat až k Medlovskému boří, nebo na druhé straně okrajem Lipové!

    Usedáme na kazatelnu, z batohu vytahuji láhev s červeným a kus tvrdého sýra. Parmezán. Jak cizokrajně to znělo ještě nedávno! Pomalu žvýkám sýr a labužnicky usrkávám z pohárku, když vtom někde ze stráně od Spáleného dubu houkla rána. Nacvičený pohled na zápěstí mi říká, že za minutu budou čtyři. „To byl určitě Marco“, říkám polohlasně, když najednou ze stejného místa uslyšíme druhý výstřel. Díváme se jeden na druhého a kroutíme hlavami. Nezbývá než věřit!

***

    Šeřilo se. Od potoka se ozvalo zapraskání a vzápětí se ozvalo jakési nevýrazné jelení brouknutí. Po mé opatrné odpovědi, v největším vzrušení neuměle vykouzlené na cylindr, se o kus dál otevřelo olšoví. Šedá hlava starého šesteráka už téměř splývala s pozadím, ale zamířit na krk se ještě dalo. Zazněl ostrý výstřel. Dlouhý plamen prořízl ztemnělou stráň.

    Když jsme se při svitu baterky doklopýtali ke střelenému kusu, stáli jsme oba chvíli mlčky, a pak se tiše objali. Náš návrat byl radostný, ale stále ještě plný pochybností, které rázem zmizely v konturách kusu, když ho světla terénní Nivy nasvítila ležícího na trávě před chatou. Teprve v tu chvíli se starý pán opravdu naplno usmál.

***

    Ještě nad ránem doprovázela naše radostná píseň zpěv ptáků. Už nikdy nezněla maršavským údolím tak mocně, jak v to září, kdy otec a syn, Mario a Marco, ulovili své buchlovské jeleny! Mladší jako prvního a starší jako posledního v životě.

 

 

HIRSCHBRUNFT

 

    „Wenn Sie wirklich etwas von den Hirschen für die Diplomarbeit erfahren wollen, müssen Sie zum Karel ins Försterhaus „Zur vollbusigen Lída“. Er sagt Ihnen viel mehr und kann auch vorführen, wie man auch auf zerschlagenen Gummischuh röhren kann“, berichtet der Jagdreferent. Gerade haben wir uns letztes „Gedenkbuch der Forstdirektion“ angeschaut und die dreissig Jahre alten, schon ein bisschen ergrauten Jagdpläne, gebunden mit grünem Bändchen. Auf die gestellte Frage, wie ich es finden kann, antwortet er mit rätselhaften Lächeln. „Den Weg zu ihm kenne doch jeder im Dorfe. Sie fragen doch nach. Merken Sie nur, dass niemand den Wald besser kennt als er!“ Um eine Woche später stehe ich schon um ein paar Kilometer weiter auf dem Dorfplatz eines Bergdorfes und meine ersten Schritte führen ins Gasthaus. Ausgestattet mit der Landkarte und dem Entschluss, sich nicht länger als nötig aufzuhalten, trete ich ins Lokal ein, wo bei Mariagespiel eine Gruppe Rentner sitzt. Nach meiner Anfrage folgte allgemeine Heiterkeit. „Junger Mann, das steht doch in Ihrer Landkarte, die Ihnen aus der Tasche hervorragt, nee?“ sagt einer der Stammgäste.

    Bald darauf steigte ich bergaufwärts zum Jägerhaus unter dem Walde, drei Kilometer immer bergauf. Es hatte vieleicht Kaiserin Maria Theresia bauen lassen. Auf dem Hofe steht eine alte Linde, die fünf Kerle hätten nicht umfassen können, unter ihr ein abgeschliffener Hocker. Auf dem sitzt ein Mann in grüner Kamisole, lange Pfeife halten im Munde die letzten Zahnüberreste. Karel. Den Namen kennt niemand mehr, es reicht Karel. Er wohnt da seit 20 Jahren allein und freut sich auf die im nächsten Jahr kommende Rente. In der Touristenkarte steht das Zeichen für Jägerhaus und daneben gezeichnet Gedenkbaum. Ursprünglich nannte man es hier „Zur buschigen Linde“. Die hiesigen haben es kurz darauf umgenannt, als Karls Ehefrau mit einem um 15 Jahre jüngeren Mann davongelaufen war, der eigentlich nur am Zaun angehalten hatte, um an den richtigen Weg zu fragen. Als Karel die Zeit der Schande überlebte, räumte er nur das Paradezimmer auf, das in regelmässigen Interwallen nur Jagdgäste bewohnten. Keiner von ihnen ist unverrichteter Dinge abgezogen. Ins Nebenzimmer kehrten aus den Studien in Prag seine Kinder, die jetzt ihn mit Enkeln in der Ferien besuchen, um Gaben des Waldes sich satt geniessen zu können. Auch ich geriet in der Rolle eines neugierigen Kindes. Auf dem Dachboden fand ich Trophäen und Abwürfe, schaute in alte Bemerkungen und hauptsächlich besichtigte Haufen von alten vergilbten Fotografien, um zu jeder eine Geschichte hören zu können. Die Geschichten, die man vielleicht nie vergessen kann.

***

    Den Jagdgast brachten ihm nachmittags mit GAZ bis zum Jägerhaus und schimpften, dass sie sich mit ihm keinen Rat wissen. Er schneuzt sich die Nase, immerwährend hustet, bei der Pirsch schnaubt und auf dem Hochsitz hält lange nicht aus. Drei Tage pirschten sie im benachtberten Revier, was begegneten, vergrämte er jedesmal.

    Ich weiss nicht aber die zwei hatten sich sicher einander ins Auge fallen müssen – auf den ersten Blick Kameraden. Bevor sie ihm sein Gepäck und Büchsenfutteral hinbrachten, sassen die beiden schon gesellig unter der Linde, assen Speck und Brot und dazu tranken lieblichen Gewürztraminer. Diese rasche Verschmelzung ihrer Seelen war gewiss durchs Alter verursacht. Die jungen Förster sind wahrscheinlich noch zu ungeduldig, als der Jagdgast, mit dem sie gleich beim ersten Anstand Erfolg erreichen wollen. War er wirklich Italiener? Was liegt eigentlich daran? Der siebzigjährige Carlo, irgendwoher aus Südtirol und der sechzigjährige Karel. Sie plauderten über die Kämpfe auf der Piave, von den Gemsen in den Dolomiten, über die Fasanenjagden in Židlochovice und zum Schluss fanden sie, dass Karel zufälligerweise bei der Punktierung des ersten Carlos Hirsch im Revier Buchlov anwesend war. Inzwischen hörte es auf zu regnen, das sie eigentlich unter der Linde nicht wahrnahmen. Eine sonderbare Mischung weidmännischer Ausdrücke und ihr eigenes Deutsch benutzen sie dann in folgenden Tagen der Jagd.

    Den Hochsitz „zu Martin“ besetzen sie um 5 Uhr. Die in Wolken verborgene Sonne hat an diesem Tag nicht mehr geschienen. Der Wald und das Wild waren von den Pilzsuchern verjagd, dazu ungewohnte Wärme – dieser Bestand bot trotzdem eine gute Jagdchance an. Wenn Carlo eine Bierdose im Rucksack sucht, man kann es bis unten im Dorfe hören. Macht nichts, sie haben noch Zeit, Büchsenlicht reicht bis zu 8 Uhr. Als lange nichts passiert, erzählt Karel über die vorjährige Brunft, auf einem Platz hier rührten fünf Hirsche. Es bleibt nichts übrig als hoffen und glauben. An diesem Abend hat nichts geholfen, nicht einmal Röhren aus dem Lampenzylinder. Erst morgen in der Früh hatten sie mit dem Sprengruf einen Vierzehnender angehalten, der am Saum eines Kahlschlages gezogen war. Zielen, entsichern und ausatmen. Schiessen bis ich sage! Carlo rührt sich ungeduldig und stosst dabei die hier gestern gelassene Bierdose. „Scheisse, oder wie man bei ihnen sagt, Merde!“ Mal sehen abends.

    Die nächsten zwei Tage pirschten sie im Dauerregen. Die Hirsche melden nicht, obwohl Kalender den 28. September zeigt. Die Brunft sollte kulminieren. Alle erfolglosen Rückkehre vom Walde sind aneinander ähnlich, nur die Richtung ihrer Pirschen ist anders. Wieder den Hubertus trocken lassen, die Büchse abwischen und sich ins Trockene umziehen. Jedesmal wird in der Küche im Kachelofen geheizt. Dieser ist imstande durch System sinnreichen Röhren das ganze Haus nur mit ein paar Holzscheiten warm zu machen. „Holt“ die Ära der erleuchteten Maria Theresia war zwar den Hirschen nicht gewogen hold, aber die Hafner waren ausgezeichnet. „Was kochst du heute zu Mittag?“ „Ich koche dir wenn auch Kaninchen, dazu Knödel und Kraut. Um den Hirsch kümmere dich nicht, du erlebst ihn noch. Wir haben doch noch 2 Tage. Geh lieber schlafen, ich gehe inzwischen sich die Umgebung ein wenig umsehen!“

    Am letzten Morgen regnet es ausnahmsweise nicht. Sie pirschen wieder den alten Steig aufwärts zu den Feldern. Der Weg endet dort im engen Streifen hundertzwanzigjährigen Buchen, die Ansturm des  vorjährigen Sturmwindes widerstanden. Sie gehen langsam, Schritt für Schritt, wie es Carlos Alter erfordert. Beim Gang hustet und schnaubt er nicht mehr. Er hat es verlernt und sich dem gemeinsamen Tempo angepasst. Er jagt schon ohne Rucksack, der im Paradezimmer blieb, in der Hand trägt immer vorbereiteten Pirschstock, wie man eigentlich von einem Jäger aus Tirol zu erwarten ist.

    Im kleinem Teil der Naturverjüngung unter dem Kamm erscheint auf einmal ein dunkler Fleck. Wie ist er dort geraten? Halt! Zuerst sehen beide einen mächtigen Rumpf. Das Haupt hebt sich um. Hirsch! Auf einer Seite über einen Meter lange, starke Stange – Sechsender mit einer weissen Spitze, auf der anderen nur 65 Zentimeter lange Augsprosse und 120 Zentimeter lange zweimal gekrümmte Geweihstange, die mit kleiner Krebsschere endet. Für weitere Geweihbildung hatte der Hirsch keine Kraft mehr. Nach dem Schuss blieb er ohne Bewegung stehen. Gefehlt! „Nochajnmal“! „Nein, ich schiesse nicht mehr, ich weiss, dass ich ihn getroffen habe,“ versteht endlich Karel diesen dreimal wiederholten Satz. Beide Jäger stehen jetzt still und warten. Nur entferntes Donnern übertönt erregendes Klopfen ihrer Herzen. Das Gewitter kehrt zurück. Erst nach etwa 5 Minuten macht der Hirsch einen Schritt vorwärts und in der nächsten Sekunde bricht und fällt. Im Augenblick sind sie bei ihm und umarmen sich. Sie schämen sich nicht für die Tränen, die ihnen in Augen erscheinen. Alter 16 jähriger Hirsch mit dem Schuss auf dem Blatt, zahnloser Greis, der gleiche Schöffe wie sie beide.

    Eine prächtige Trophäe. Von unten reiche Perlung, die Rosen kann man fast nicht mit den Fingern umfassen. So ein unikates Geweih hat vielleicht kein Jäger auf die Welt. Um die Punkte handelt es sich überhaupt nicht mehr.

    Wie war damals eigentlich die Hirschbrunft? Wie jede andere! Erfolgreich für jene, die hörten nicht auf zu glauben!

 

 

 

Jelení říje

 

    „Pokud se opravdu chcete do té diplomky dozvědět něco o jelenech, musíte ke Karlovi na hájenku „U ceckaté Lídy“. Poví vám daleko víc a třeba i předvede, jak se dá zatroubit na prokopnutý gumák!“, říká mi nakonec myslivecký referent. Právě jsme spolu prohlédli poslední „Pamětní knihu lesního závodu“ a převázali stužkou 30 let staré, už mírně zašedlé plány lovu. Na otázku, jak to najdu, se záhadným úsměvem odpoví, že cestu k ní zná v dědině každý. „Však se doptáte. Zapamatujte si hlavně, že nikdo nezná les lépe než on!“ O týden později stojím o pár kilometrů dál na návsi podhorské vesnice a mé první kroky vedou do hospody. Vyzbrojen mapou a odhodláním, že v tomto zapadákově nebudu ani o minutu déle, než bude nezbytně nutné, vstupuji do lokálu, kde u mariáše sedí pár důchodců. Po mém dotazu mezi nimi zavládlo všeobecné veselí. „Mladej, to už je přece takhle napsané v té mapě, co vám čouhá z kapsy?“, rýpne si ještě jeden z místních štamgastů.

    Zanedlouho stoupám do prudkého kopce někam na hájenku pod lesem, tři kilometry stále do svahu. Prý ji tam dala postavit už císařovna Marie Terezie. Na dvoře stojí stará lípa, kterou neobejme ani pět chlapů, pod ní ošoupané sedátko. Na něm podřimuje chlap v zelené kamizole, dlouhou fajfku mu v puse zajišťují poslední zbytky zubů. Karel. Jeho příjmení už nikdo nezná. Bydlí tu přes dvacet let sám a těší se příští rok do důchodu. V turistické mapě je vedle značky hájovny vyznačen památný strom. Původně se tu říkalo „U košaté lípy“, místní to přejmenovali krátce poté, co mu manželka utekla s o patnáct let mladším chlapem, co se původně jen tak u plotu zastavil a ptal se na cestu. Když přežil období výsměchu, uklízel jen parádní pokoj, který každoročně v pravidelných intervalech obývali lovečtí hosté. Žádný neodjel s prázdnou. Do sousední cimřičky se ze studií v Praze vracely jeho děti, které teď už jezdí s vnoučaty jen na prázdniny užívat si dosytosti darů lesa. Tak jsem se i já ocitl v roli zvědavého dítěte, na půdě zakopával o shozy a trofeje, nahlížel do starých poznámek a hlavně prohlížel hromady zažloutlých fotografií, abych bezmála ke každé slyšel příběh, na který se snad ani nedá zapomenout.

***

    Loveckého hosta mu přivezli odpoledne Gazem až k hájovně a nadávali, že si s ním nevědí rady. Pořád prý smrká, kašle, v kopci funí, na posedu nevydrží. Tři dny s ním chodili po sousedním polesí, co potkali, to si pokaždé zradil. Nevím, ale ti dva si museli na první pohled nějak padnout do oka. Než mu vynosili kufry a pouzdro s flintou, už spolu seděli pod lípou, kousali špek s chlebem a k tomu opatrně usrkávali nazlátlý Tramín. To rychlé splynutí jejich duší bylo dáno věkem. Ti mladí fořti jsou asi ještě víc netrpěliví, než lovecký host, se kterým se chtějí proslavit hned na první čekané. Byl to skutečně Talián? Co na tom záleží! Sedmdesátiletý Carlo odněkud z Tyrol a šedesátiletý Karel. Povídali si o bojích na Piávě, o kamzících v Dolomitech, bažantech v Židlochovicích, až nakonec se přišlo na to, že Karel byl náhodou u toho, když se před lety na sousedním závodě bodoval Carlův první jelen od Buchlova. Mezitím ustal déšť, který pod korunou lípy vlastně ani nepostřehli. Podivnou směsici mysliveckých výrazů a svou vlastní němčinu používali pak celé ty zbývající dny.

    Na kazatelnu „U Martina“ zasedli už kolem páté. Slunce po dešti stále schované v mracích ten den už nevykouklo. Les rozhoněný houbaři, k tomu nezvykle teplo, ale bývalo to pokaždé celkem jisté místo. Když Carlo hledá v batohu plechovku s pivem, je ho určitě slyšet až dole v dědině. Nevadí, mají ještě čas, střílet se dá až do osmé. Když se dlouho nic neděje, Karel šeptem vypráví o loňské říji, jak se na jednom místě ozývalo pět jelenů. Nezbývá nic jiného, než věřit a doufat. Ten večer jim však nepomohlo ani zatroubení na cylindr, až ráno bojovnou výzvou zastavili čtnácteráka, který dole procházel okrajem paseky. Namířit, odjistit a vydýchat se. Střílet až řeknu! Než však jelen za březovým výmladkem ukázal alespoň kousek komory, Carlo se nedočkavě pohne a nechtíc přitom kopne do plechovky od piva, kterou tu včera nechali. „Šajze!“, nebo u vás se říká „Merde?“ Uvidíme večer.

    Další dva dny chodí ve vytrvalém dešti. Jeleni se neozývají, přestože už je osmadvacátého září. Říje by měla vrcholit. Všechny neúspěšné návraty z lesa se navzájem podobají, jen se mění směr jejich cest. Zase vysušit huberťák, otřít flintu a převléci se do suchého. Pokaždé se v kuchyni rychle zatopí v kachlových kamnech, které soustavou důmyslných průduchů dokáží pár polínky vytopit celý dům. Holt doba osvícené Marie Terezie, ta sice nepřála jelenům, ale kamnáře měla dobré. „Co budeš dnes vařit k obědu?“ „Upeču ti třeba králíka, k tomu knedlík a zelí. A o jelena se neboj, ještě se dočkáš. Máme přece ještě dva dny. Běž zatím spát, já si to ještě celé pro jistotu oběhnu. Stejně se musím podívat do probírek!“

    To poslední ráno vyjímečně neprší. Jdou znovu starým šoulákem nahoru k polím. Cesta tam končí v úzkém pruhu stodvacetiletých buků, které odolaly náporům předloňské vichřice. Jdou pomalu, krok za krokem, jak Carlův věk vyžaduje. Při chůzi už nekašle a nefuní. Odnaučil se to, zvykl si na společné tempo. Chodí už bez batohu, který zůstal v parádním pokoji, ale v ruce má stále připravený „pirštok“, jak se ostatně od lovce z Tyrol očekává.

    V kousku zmlazení těsně pod hřebenem je najednou tmavá skvrna. Kde se tam vzala? Stát! Nejdřív oba vidí jen mohutný trup. Hlava se po chvilce zvedá, kdo ví, co tam ten kus hledal. Otáčí se. Jelen! Na jedné straně přes metr dlouhá, silná trofej šesteráka s dlouhou bílou špicí, na druhé straně jen šededát pět centimetrů dlouhý očník a sto dvacet centimetrů dlouhá, nadvakrát zakřivená lodyha, zakončená maličkým račím klepetem. Na víc neměl starý jelen sil. Po výstřelu zůstal kus bez hnutí stát. Chybený! „Nochajnmal!“ „Ne, nebudu střílet, já vím, že jsem ho trefil“, pochopí nakonec Karel tu třikrát opakovanou větu. Oba lovci tedy jen tiše stojí. Vzrušený tlukot jejich srdcí po chvíli přehlušuje vzdálené zaburácení. Bouřka se vrací. Až téměř po pěti minutách udělá jelen krok vpřed a v příští vteřině se zlomí a padá. Za chvíli jsou u něj a objímají se. Nestydí se za slzy, které jim stoupají do očí. Patnáct či šestnáct let starý jelen s ranou na zadní komoru, bezzubý stařešina, stejný kmet jako oni. Nádherná trofej. Odspodu bohaté perlení, růže se ani nedají prsty obejmout. Tak unikátní věc nikdo na světě nemá a o body tu už dávno nejde. Oba si ten úspěch zasloužili.

    Jaká že byla tenkrát říje? Jako každá! Úspěšná pro ty, kteří nepřestali věřit!

 

 

HIRSCH DES JAHRES

 

    „Ich kenne keinen grösseren Pechvogel,“ schallte wieder mal durch die Jagdhütte, als auch der letzte Begleiter mit dem Jagdgast vom Walde zurückgekehrt war. Die Hauptfigur der Geschichte sass aber inzwischem im Vorzimmer und versuchte mühevoll die nassen Schuhe loszuwerden. Otto. Obwohl seine Gattin Tschechin war, beherrschte er nur ein paar Worte, aber wer weiss! Schimpfworte verstand er nämlich sehr gut und diese verbat Peter gleich im Walde zu benutzen. Mit seinem Begleiter stellte er während der Jahren ein untrennbares Paar dar, das nur mit zwei Wörtern ausgereit hatte: „Hirsch“ und „Schiessen“. Niemand hätte den Erfolg mehr verdient als er. Nur dassein typischer Pechvogel. 

    Die Geschichte, wie sich Otto gelungen war, vor dem angepirschten Hirsch zuerst laut niessen und dann ihn auf 30 Meter ruhig breitstehend mit drei Schüssen fehlen, nahm ihren Ursprung schon lange her. Jedes Jahr nahm zu ihr leider eine neue zu. Davon, dass man auf einem kapitalen Hirsch mit ungeladener Büchse zielen kann und dann den Abzug leer drücken, oder auf den Lauf ein anderes Zielfernrohr ansetzen und dadurch ein halbes Meter höher schiessen – hätte ich ansonsten überhaupt nicht erfahren. Die heurige Fortsetzung etstand in dem Moment als ein Wassertropfen durch ein einziges Löchchen im Dach des Hochsitzes auf Ottos Brillenglas getropft hat und zwar bevor er den Abzug drücken wollte. Als das Glas gereinigt wurde, verschwand der Hirsch im Gebüsch. Nichts konnte Otto anhaben, er kamm regelmässig jedes Jahr hierher, vielleicht auch deswegen, Ende September auf der gemütlichen Hütte inmitten des Waldes seinen Geburtstag zu feiern. Zu diesem Zweck brachte er immer seine zwei Brüder aus Wien mit und denen bezahlte den ganzen Ausflug. Oft freute er sich über von ihnen erlegten Hirschen mehr, als hätte er sie selbst geschossen.

    Als von vier Gästen schon drei erfolgreich waren und der drite sollte einem Dammhirsch im Gatter schiessen, muss man es mit Otto noch einmal probieren – so lautete einstimmige Entscheidung. Und kurz nach dem Mittagessen gehen wir alle zu einer Besprechung, die die vorläufige Trophäenbewertug interessanter machen soll. Draussen vor der Hütte wird schnell ein Tisch vorbereitet, auf dem ein paar Flaschen guter Wein stehen, von denen, die wetten wollen. Wer wird heuer am nächsten  dem Wert sein, den wir eimessen. Als ich die zweite Flasche öffne, Otto sagt etwas Peter. „Was fehlt uns hier, der Wein ist hervorragend, heuer würden uns die anderen mit Fleisch versorgen und der Koch ist ausgezeichnet.“

    Na, wenn es eine feine Andeutung an meine Kochkunst sein sollte, mag sein! Gestern ist es mir angeblich das Mahl nicht gelungen, aber wie so, dass alle es restlos aufgegessen haben? Ich bin hier Dolmetscher, Koch, Fahrer, Schankwirt und Putzfrau in einer Person, nur zu Hause darf ich mich nicht mit dieser Tätigkeit rühmen, damit sie es von mir nicht vorführen wollten, dort vertrage ich zum Beispiel den Staubsauger überhaupt nicht. „Bitte, keine üblen Nachreden, wir sind da für die Jagd, dick sind wir schon genug,“ wehre ich mich gegen ihr lautes Gelächter und gleichzeitig denke ich darüber nach, was weiter wird. Einen guten Damm-hirsch schiessen sie sicher, es hängt von ihnen ab, wie starken sie auswählen werden. Zum Abendmahl bereite ich Dammleber zu, die wird bestimmt allen schmecken, das lasse ich mich angelegen sein. Die Abfahrt ist um neuen Uhr am morgigen Tag, bis alles in der Forstdirektion erledigt wird. Also, wie wäre es mit dem Versuch noch einmal in der Früh! Die Gedanken drehen sich in meinem Kopf und ich zähle, wie viele mal Otto würde eigentlich mit leeren Händen nach Hause fahren.

***

    Dieser letzte Morgen pirschen sie vorsichtig durch Hochwald vom Hochsitz aus ins Tal hinunter, wo sie der Geländewagen erwarten wird. Dann gehen sie eine Weile entlang eines Holzrückenweges und letzendlich folgen einem kaum deutbaren Steg zu engem Streifen eines reifen Bestandes, der gute Aussicht auf beide Seiten anbietet. Dicke Stämme hundertjährigen Buchen säumt dort niedrige Naturverjüngung. An ihrem Rande machten sie halt und setzten sich auf einen Windbruch. Gegenüber liegt ein gefällter Abhang voll von Traktorenspuren. Der ganze Abhang ist am Rande wie eine riesige Dorte mit Reisighaufen geschmückt.

    Als eine Hirschkuh aus dem Jungwuchs ausgeht, beide werden aufmerksam. Sie ist allein. Langsamen Schrittes streift sie die kahle Fläche, manchmal verschwindet in den Terrainwellen. Auf 50 Meter von ihnen durchquerte den Weg und nach weiteren paar Schritten verschwand hinter dem Kamm. Peter zeigt mit der Hand zweimal fünf Finger. Noch zehn Minuten! Noch zehn Minuten zauberhafter Stille im scharfen Sonnenschein. Sie wärmt nicht mehr, eher macht kalt. Als sie in der früh aufgestanden sind, waren nur drei Grad über Null. Besseres Wetter in der Brunft hätte sich niemand wünschen können. Die Hirsche röhrten auch viel mehr besser als im Vojahr, nur zu keinem konnte sie sich geraten. Der einzige an den er gezielt hatte, stand sicher auf zumindest 200 Meter.

    Peter steht langsam auf aber unmittelbar darauf setzt er sich nieder. Im Dickicht vor ihnen prasselte es. Beide beobachten mit Fernglas und im Augenblick sehen einen grossen grauen Körper. Ein Hirsch mit gesenktem Haupt zur Fährte des Tieres, mühevoll dränkt sich durch Jungwuchs. Als er herauskam, hat sich breit gestellt. Jetzt sehen sie ihn in voller Pracht. Alter Hirsch, längst hinter der Kulmination! Jetzt hat er das Geweih auf seinen Rücken gelegt und röhrte kurz. Ein Dampfwölkchen steigt träge hinauf. Der Hirsch schüttelt sich nach ein paar Schritten, frischer Dreck spritzt auf alle Seiten. Dann senkt er das Haupt und wieder sucht die Fährte der Hirschkuh und langsam zieht den ganzen Abhang über. Ab und zu hält er an und röhrt mit heiserer Stimme. In seinem müden Schrei ist Leben und Tod verborgen, Liebe und Hoffnung neuer Hirsch-generationen. Als er sich in zwanzig Minuten zwischen zwei Stämmen am Rande des Weges erschien, ist der Schuss gefallen. Er bäumte sich auf in die Höhe und nach ein paar vergeblichen Sprüngen nahm ihn der Schleier dünner Buchenruten an.

***

Als in der letzten Kurve vor der Jagdhütte die Autohuppe erschallte, wusste ich sicher, dass auch dieser ewige Pechvogel Jagdglück hatte. Das habe ich noch nicht geahnt, dass die Hirschtrophäe über 227 Punkte hat und dass wir erst den nächsten Tag nach Hause fahren würden. Mit solchem Hirsch haben wir doch den 65. Geburtstag nochmals feiern müssen.

 

 

Jelen roku

 

    „Neznám většího pechfógla“, zaznělo zase loveckou chatou, když se z lesa s hostem vrátil i ten poslední průvodce. Hlavní osoba děje však zatím spokojeně poposedávala v předsíni a namáhavě se zbavovala mokrých bot. Ota. Přestože měl za manželku Češku, uměl česky jen pár slov, ale kdo ví! Nadávkám totiž rozuměl a ty pokaždé Petrovi zakázal hned v lese. Se svým průvodcem vytvořil za ta léta nerozlučnou dvojici, která si vystačila jen se dvěma slovy. Jelen a šísen. Nikdo víc by si úspěch nezasloužil. Jenže typický pechfógl. 

    Historka o tom, jak se Otovi podařilo před našoulaným jelenem nejdříve hlasitě kýchnout, a pak ho třemi ranami, klidně dál stojícího naširoko, chybit na 30 metrů, se zrodila už hodně dávno a každý rok k ní přibývala alespoň jedna nová. O tom, že se dá mířit na kapitálního jelena nenabitou zbraní, a pak cvaknout spouští naprázdno, nebo na hlaveň nasadit jiný puškohled a střelit tak o půl metru výš, bych se jinak vůbec nedozvěděl. Letošní pokračování vzniklo ve chvíli, kdy Otovi káplo na sklo brýlí jednou jedinou dírkou ve střeše kazatelny, která tam byla, a to těsně před tím, než měl zmáčknout spoušť. Než se brýle podařilo vyčistit jelen zatáhl do houštiny. Nic však Otu nedokázalo rozházet, přijížděl sem rok co rok pravidelně, možná už jen proto, aby na útulné lovecké chatě uprostřed lesů oslavil s koncem září svoje narozeniny. K tomuto účelu sebou vozil z Vídně své dva bratry, kterým celý výlet také platil, a často se upřímně radoval z jimi ulovených jelenů víc, než kdyby je střelil sám.

***

    Když ze čtyř hostů mají uloveno dva a třetí půjde odpoledne do obory na daňka, tak s Otou se to musí ještě zkusit, tak zní jednotný hlas. Krátce po obědě se totiž ještě jednou všichni scházíme k poradě, kterou zpestří předběžné bodování trofejí. Venku před chatou je rychle připraven stůl, na něm pár lahví vína od těch, co si chtějí vsadit. Kdo bude letos se svým odhadem nejblíže tomu, co naměříme? Když otevírám druhý vzorek, Ota říká Petrovi: „Co nám tady chybí, víno je skvělé, letos by nás masem uživili druzí, a kuchaře máme dobrého!“ No, pokud to má být jemná narážka na mé kuchařské umění, budiž! Včera se mi to prý moc nepovedlo, ale jak to, když to všichni snědli? Jsem tady tlumočník, kuchař, šofér, výčepní a uklizečka v jedné osobě, jen se tím nebudu moci pochlubit doma, aby to na mě nechtěli předvést, tam třeba vysavač přímo nesnáším. „Nepomlouvej jídlo, jsme tu kvůli lovu, tlustí jsme všichni už dost!“, bráním se jejich hlasitému smíchu a zároveň přemýšlím, co bude dál. Slušného daňka určitě přivezou, vždyť to přece záleží už jen na nich, jak silného vyberou. K večeři udělám daňčí játra, ta budou určitě chutnat všem, na nich si dám záležet. Odjíždět se bude ráno v devět, až se vše vyúčtuje na ředitelství, co takhle to na jelena zkusit ještě jednou zítra ráno? Myšlenky mi víří v hlavě a rychle počítám, pokolikáté by vlastně jel Ota domů s prázdnou.

***

    To poslední ráno nejdříve opatrně šoulají vysokým stojákem od kazatelny dolů do údolí, kde na ně bude čekat auto. Pak jdou chvíli po svážnici a nakonec uhýbají po sotva znatelném chodníku do úzkého pruhu mýtního porostu, z něhož je výhled na obě strany. Plné kmeny stoletých buků tam lemoval nízký samet přirozeného zmlazení. V jeho okraji se zastavili a usedli na vyvrácený kmen. Naproti před nimi je smýcený svah protkán stopami kol traktorů a celá stráň je po okrajích ozdobena jako obrovský dort hromadami klestu.

    Když z mlaziny od potoka vychází laň, oba zpozorní. Je sama. Pomalým krokem jde přes holou pláň, chvílemi se ztrácí v terénních vlnách. Na 50 metrů od nich přešla cestu a po pár krocích jim zmizela za hřebenem. Petr roztáhne pět prstů a dvakrát sevře ruku v pěst. Ještě deset minut! Ještě deset minut kouzelného ticha v ostrých paprscích slunce. To už nehřeje, ale spíše chladí. Když ráno vstávali, byly jen tři stupně nad nulou. Lepší počasí by si na říji nemohl nikdo přát, vždyť také jeleni troubili daleko lépe, než loni, jen se k žádnému z nich nemohli pořádně dostat. Ten jeden jediný, co na něj mířil, stál určitě tak na 200 metrů.

    Petr už pomalu vstává, ale vzápětí rychle usedá. V mlazině pod nimi cosi zapraskalo. Oba pomalu zvedají dalekohled a po chvíli vidí velké šedé tělo. Jelen, s hlavou sehnutou ke stopám laně, se namáhavě prodírá mlazinou. Když vyšel ven, postavil se zpříma. Teď ho vidí v plné kráse. Starý jelen, dávno za vrcholem sil! Teď položil rozložité paroží na hřbet a krátce broukl. Obláček páry líně stoupá vzhůru. Jelen se po pár krocích otřepe, čerstvé bláto stříká do všech stran. Pak skloní hlavu a znovu hledá pach říjné laně. Jde v jejich stopách s hlavou občas sehnutou a velmi pomalu přechází celou strání. Chvílemi se zastaví a chraplavě troubí. V jeho unaveném hlasu je skryt život i smrt, láska i naděje nových jeleních pokolení. Když se po 20 minutách objevil mezi dvěma kmeny na okraji cesty, padla rána. Vzepjal se na zadních, bolavou hruď zvedl do výšky a po pár marných skocích ho pohltil závoj tenkých bukových proutků.

***

    Když se od poslední zatáčky před chatou naplno ozval klakson auta, věděl jsem jistě, že i ten věčný smolař ulovil. To jsem ještě netušil, že trofej jelena bude mít přes 227 bodů CIC, a že domů pojedeme až o den později. S takovým jelenem jsme přece museli pětašedesáté narozeniny oslavit ještě jednou.

 

 

Verklungen Horn und Geläut (Lebenshirsche und die Anderen)

 

    Immer wenn jemand mit der Erzählung kommt, was er, wo und wann etwas Grosses geschossen hat, kommt jemand hinzu, der ihn übertrumpfen will. Der Dritte setzt zu, der Vierte verblüfft alle mit seiner Geschichte, die Rede verstummt für ein paar Augenblicke, und nach einer Weile geht es immerwährend rundum weiter. In solchen Tafelrunden kommt dann die Rede nicht auf die kleinen Rehbőcke oder Hirsche, mit denen sich niemand rühmt. Selten gesteht der Erzähler, dass er aus allen seiner Trophäen eigentlich die „Bedeutungslos“ am liebsten hat, oder diejenige welche unter ungewőhnlichen Situationen gewonnen wurden, oder im vőlligen Taumel der Jagdleidenschaft, die ihn manchmal in die Flut von Dorn, Brennnesseln und Mücken jagte. Über Misserfolge und Enttäuschung, die zur Jagd natürlich angehőren, spricht man grundsätzlich nicht. Niemand bringt laut den Satz zum Ausdruck, dass die Grősse der Trophäe nach Wert des Jagderlebnisses gemessen wird, weil es Wahrheit ist, die niemand bezweifelt.

    In derzeitiger übertechnisierten Welt hat sich etwas verändert. Uns fehlt Demut. Es fehlt Lust vőllig auch das scheinbar Gewőhnliche, Einfache und Alltägliche zu erleben. Aus unseren Herzen ist die Freude verschwunden, „solche Kleinigkeiten“, wie zum Beispiel, einen schőnen Morgen auf dem Hochsitz zu genießen. Wir freuen uns nicht an der schőnen Natur weil es uns auf dem Wege nach „großen Sachen“ aufhält. Aller Sehnsucht sind Rekorde, Farbfotografien woher auch immer, aber vor allem aus denen Landen, in welchen noch niemand von seinen Kollegen jagten. Schnellsten die Wand zu Hause voll haben, damit liebe Kollegen sehen, was ich zu treffen weiß, oder wo mich die Hohe meines Kontos erlaubte zu jagen.

    Bei Ähnlichen Debatten kommt mir immer ein einziger Name in den Sinn. Otto. Name tausendmal ausgesprochen während kurzer traumlosen Nacht gleich darauf, als er auf ein paar Meter einen kapitalen Rehbock gefehlt hat. Otto. Nebelige Vorahnung eines Haufen Pech wenn immer Otto gekommen war, um zu jagen. Otto. Ein rechtschaffener Kamerad und lustiger Gesellschafter für jeden, der mit ihm einen verdienten Erfolg feierte. Otto. Einziger Jäger, der nie etwas beneidete, weil er nicht zu schaffen hatte es zu lernen. Otto. Eine lebendige Chronik voll von Geschichten über Bären oder Elche in Tschukotka, Enten in Ungarn oder Lachse irgendwo in Alaska. Otto. Mensch, der mit der Flinte und Fischangel die ganze Welt durchreiste. Otto. Ein sprichtwőrtlicher Pechvogel – so einen muss man mit Laterne suchen, aber trotzdem immer voll von ewigem Optimismus, ebendeshalb gedenke ich ihn mit Liebe und Dankbarkeit.

***

    Wir haben uns im Jahre 1965 kennengelernt, kurz nachher, als sich bei uns in der Umgebung von Brünn die Autobahn zu planen und dann auch bauen ließ. Otto stammend aus Tirol, dauerwohnhaft in Wien, kam auf die Brünner Messe um die Baumaschinen anzubieten. Nach komplizierten und diplomatischen Verhandlungen, deren Problematik beiderseitig vom Interesse war (wie damals die zentralgeleitete Presse zu schreiben pflegte), im angenehmen Milieu eines Weinkellers ließ sich sicher guter Wein lange genießen, aber unter den Jägern ist es immer nicht weit von leise und bescheiden ausgesprochenem Wunsch zur Entscheidung, in die freie Wildbahn mit der Flinte aufzubrechen. Es wurden Hose und Hemd besorgt und die Gesellschaft machte sich auf den Weg. Ich war damals 13 Jahre alt, aber bisher erinnere ich mich an die Menge Schimpworte in der Küche, während Otto längst im Nebenzimmer zufrieden schlief. Ich als einziger Mann und vielleicht fast Jäger, konnte ich die Lage begreifen aber die Frauen, die ungeduldig auf den Rückkehr vom Walde warteten, waren anderer Meinung. Sie zu überzeugen, dass man einem solchen Rehbock nur einmal im Leben begegnen kann, war zwecklos.

    Ähnliche Misserfolge kamen hinzu, aber auf einmal wurden durch die Feierlichkeiten beim Abschuss einiger aus der Pferdkutsche erlegten Rehbőcke irgendwo im Auenwald bei Lanzhot in Südmähren gewechselt, Hirsch und Mufflon, alles ordentlich bei Staatsforsten mittels damaliges Reisebüro Čedok geregelt, das sich als einzige Organisation mit der Jadgturistik beschäftigte.

    Als im Jahre 1968 die Russen kamen, sie hatten ihren Kamp gerade inmitten des Reviers aufgeschlagen, wo mein Vater Mitglied der Jagdgesellschaft und ich Anwärter war. Otto erklärte, dass damit alles für ihn endet. Nicht dass er ausgerechnet Angst hätte, es hat ihn sicher gelockt, etwas anderes kennenzulernen.

    Ich gedenke seiner bei seinen Aufenthalten bei uns, als er regelmäßig in der Brunftzeit, von Wien aus, durch Mähren nach Polen fuhr, um dort seinen ersten guten Hirsch zu erlegen. Er bewältigte es erst zum dritten male aber darauf kommt es doch nicht an. Zu Weinachten bekamen wir immer Grüsse mit Fotografien aus seinen Jagdausflügen, alle Namen von Städten dufteten nach geheimnisvoller Ferne.

    Als mein Vater in Frühjahr 1981 gestorben ist, nahm ich bei nächstem großen Hausmalen alle seine Trophäen von Wand ab und ließ dort nur die grőßte. Der erste und zugleich letzte „Großer“ Hirsch meines Vaters wurde nämlich, unter meiner Beteiligung, eines Septembernachmittags auf Hl. Wenzel Feiertag erlegt - wie es eigentlich zu weidgerechter Jägern angehőrt. Und obwohl ist es mehr als 40 Jahre her, bis heute erinnere ich mich an denkwürdigen Satz, den wir dann mit meinem Vater oft benutzt haben: Für eine Medaille reicht das nicht, aber Otto müsste darüber verrückt werden! Dieser scheinbar unkollegiale Satz verbarg nämlich manche Geheimnisse, über die nie gesprochen wird, weil niemand es jemals glauben würde. Man kann alles Mőgliche gefehlt werden, aber drei Tage im Walde pirschen und auf das Wild mit ungeladener Büchse zielen, das konnte und schaffte wirklich nur Otto. Dieser Satz klingt zwar unhőflich, enthält aber gegenseitiges Freundschaftsband zweier reifen, mit dem Alter nahe stehenden Männer, verbunden durch Beruf und Hobby, die sich einmal in die Herz getroffen haben und glauben einander trotz Stacheldraht, die sie damals trennten.

    Dieses gegenseitige Vertrauen ist auch auf mich übergegangen, als Otto mich mit der Lenkung eines funkelneuen Mercedes auf die Brünner Herbstmesse betraute. Ich studierte damals in Brünn und ihm war es wohl egal, dass ich erst einen frischen Führerschein besitze und um Schicksal eines so perfekten Autos bange. Aber er wusste, dass ich schon damals bravourős durch enge Waldstrassen in unserem alten abgeschlagenen Skoda Spartak raste. Damals ist er zufrieden nach ein paar Kilometern im Beifahrersitz eingeschlafen, und erst in dieser Zeit ist mir angelangt, dass die Nacht im Weinkeller recht lang sein musste.

***

    Als nach der samtenen Revolution in 1989 die Grenzen geőffnet wurden, schmuggelte ich nach Wien ein Paar frisch geschossener Fasanen in der Hoffnung, dass ich während Bummel und Einkäufe verschiedener Kleinigkeiten auf dem Mexikoplatz eine kurze Weile finde, um an der Adresse zu landen, wo ich bisher noch nie war. Verlockende Neonlichter Wiens zu Weinachten waren zwar berauschend aber ich wollte etwas anderes erleben. Zu meinem wirklichen Glück genügten nur drei Sekunden ungeduldigen Wartens bis die Tür aufging, dann ein paar scharfen Blicke was für ein Kerl im grünen Hubertusmantel da steht, und darauf folgte fast unendliches Geplauder von einem Haufen Geschichten, alten und auch neuen, seine oder unsere tatsächliche Version, damit wir dann bei einer Flasche Weißwein einmütig zur Einstellung gekommen sind, dass was schőn war, gibt es nicht mehr, aber wir erleben in der Zukunft sicher etwas noch besseres.

    Schicksal wollte es, das ich kurz darauf begann, die Funktion des Jagdwirts auszuüben, gerade in dem Revier, wo ich aufgewachsen bin. Dort kannte ich vollkommen jeden Stein, jeden Baum. Otto kam dann zu uns jedes Jahr, manchmal allein, dereinst mit einer ganzen Jagdgruppe und ich machte Koch, Kellner und Putzfrau in jeder Jagdhütte, die wir zur Verfügung hatten. Es hat sich zwischen uns nichts geändert. Nur ihm sind jedes Jahr Runzeln auf der Stirn zugenommen, ich legte mir ein Bäuchlein zu und bekam eine richtige majestätische Form. Und das erwähnte Jagdglück? Ab und zu hatte er es, meistens aber die anderen Jäger. Bei jeder Schätzung der Ergebnisse bekam Ottos runder Gesicht Ausdruck eines friedlichen und gőnenden Lächelns, das am meistens bei den Worten „Lovu zdar!“ strahlte.

***

    Voriges Jahr bekam ich mittels Post die Parte. Ich band Zweige aus den Waldbäumen des Chřiby Gebirges zu einem Strauss und fuhr zum letzten Mal nach Wien. Nach der Trauerzeremonie folgte ein Familienbeisammensein in Ottos Wohnung. Langsam spazierte ich den langen mit Trophäen bestückten Flur entlang und vergenwärtigte mich Erlebnisse, eines nach dem anderen. Die meisten Trophäen und Geschichten kannte ich gut.

    Der Sohn von Otto hat mich dann mit einer Bitte überrascht. Er bräuchte Rat, was mit allen diesen Jadgsachen zu machen. Erst in diesem Augenblick ist mir in den Sinn gekommen, dass es in der Familie keinen Jäger gibt. Ottos Gewehre werden verkauft, die Wohnung im Zentrum von Wien auch, alle Trophäen müssen also weg. Alle ohne Unterschied, niemand von den Verwandten hat dazu Beziehung. Es bleibt nicht einmal der große Hirsch wegen dem uns, gerade vor der Polizeistation, während ein paar Minuten Mercedes gestohlen wurde, bevor wir schafften, genügend Vorrat für sein Feiern zu besorgen – in Vorahnung, dass er an Goldene Medaille heranreicht. Wie wirklich besteht der Lebenshirsch im Vergleich mit einem Auto, dass er funkelneu fast jedes Jahr hatte? Auch diese Angelegenheit hat er nur mit einer stoischen Handbewegung angenommen, selbst wenn die Heimreise mit dem Zug für mehr als eine Geschichte genügen würde.

    Diese Geschichte von dem goldenen Hirsch hat schon ihre Gestalt im Buche Jagergeschichten in „Hirsch des Jahres“ (oben), schade nur, dass keine weiteren hinzukommen.

 

O životních jelenech

    Pokaždé, když někdo začne s vyprávěním o tom, co kde a kdy velikého střelil, obvykle se k němu hned přidá jiný, který ho chce trumfnout. Třetí si taky přisadí, čtvrtý pak se svým příběhem konečně všechny ohromí, řeč na chvíli ztichne, ale po chvíli to jde znovu stále dokola.

    V takových debatách pak už nezbude čas na ty srnce či jeleny malé, se kterými se nikdo nechlubí. Málokterý vypravěč se přizná k tomu, že ze všech svých trofejí má nejraději vlastně ty bezvýznamné, které však získal za neobvyklých loveckých situací, nebo v naprostém opojení loveckou vášní, která ho hnala dál třeba rovnou do záplavy trní, kopřiv a komárů. Ani o nezdarech a zklamání, které k lovu přirozeně patří, se zásadně nemluví. Nikdo také neřekne nahlas větu o tom, že velikost trofeje se měří podle hodnoty loveckého zážitku, přestože je to stará a léty ověřená pravda, o které jistě každý dobře ví.

    V dnešním přetechnizovaném světě se cosi změnilo. Chybí nám pokora. Chybí nám chuť naplno prožívat všechno to zdánlivě obyčejné, prosté a každodenní. Z našich srdcí se vytratila radost nad prožíváním takových maličkostí, jakou je například jen krásné ráno na posedu. Neumíme se radovat ze zdánlivých drobností, neboť to by nás na cestě za věcmi velkými jen zdržovalo. Touhou všech jsou rekordy, barevné fotografie odkudkoliv, ale hlavně z těch zemí, ve kterých ještě nikdo z kolegů nebyl. Jen honem rychle mít doma celou zeď plnou trofejí, ať všichni vidí, co jsem dokázal trefit, nebo kam až mne výše mého bankovního konta zavedla.        

    Při podobných debatách mne napadne jedno jediné jméno. Ota. Jméno tisíckrát vyslovené za bezesné noci hned krátce poté, co na pár metrů chybil kapitálního srnce. Ota. Mlhavá předtucha kopce smůly kdykoliv přijel lovit. Ota. Rozšafný kamarád a veselý společník pro každého, kdo naopak s ním slavil svůj zasloužený lovecký úspěch. Ota. Jediný myslivec, který nikomu nic nezáviděl, protože se to nikdy nestihl naučit. Ota. Živá kronika nádherných příběhů o medvědech či losech na Čukotce, o maralech v Mongolsku, kachnách v Maďarsku či lososích v divokých řekách kdesi v Kanadě. Ota. Člověk, který s puškou či rybářskou výbavou procestoval celý svět. Ota. Zdánlivě smolař k pohledání, ale přesto nádherný člověk plný věčného optimismu, a proto na něj vzpomínám s láskou a vděčností.

***

    Poznal jsem ho v roce 1965 krátce poté, co se u nás kolem Brna začala plánovat a posléze i stavět dálnice. Ota, původem odněkud z Tyrol, ale bydlící trvale ve Vídni, přijel na brněnský veletrh nabízet stavební stroje. Po složitých a diplomatických jednáních, jejichž problematika zajímala obě strany (jak tehdy psával centrálně řízený tisk), se v příjemném prostředí vinného sklípku jistě dalo posedět dostatečně dlouho, ale nic nestálo v cestě k tomu, aby se šlo raději ven, zvláště když takové přání bylo vysloveno nanejvýš tiše a skromně. Mezi myslivci to tak už bývá - sehnaly se pro něj kalhoty i košile a vyrazili. Mě bylo tehdy třináct, ale dodnes si pamatuji tu spršku nadávek, co lítala po kuchyni v době, kdy Ota už dávno spokojeně spal ve vedlejší místnosti. Jen já jako jediný další chlap, a možná i taky už skoro myslivec, jsem tu situaci dokázal dokonale pochopit, ale ženské, které netrpělivě čekaly na jejich návrat z lesa s večeří, to viděly jinak. Tvrdit jim něco jiného a dokazovat, že takový srnec se dá potkat jen jednou v životě, nemělo vůbec cenu.

    Podobných neúspěchů nejdřív přibývalo, ale najednou je vystřídalo i několik oslav srnců střelených z koňského povozu, který zvolna projížděl lužním lesem někde na jihu Moravy u Lanžhota, jakýsi jelen a muflon, vše řádně u Státních lesů přes tehdejší Čedok, který byl jedinou organizací, která se loveckou turistikou u nás zabývala. Když v osmašedesátém přišli Rusové, a utábořili se právě uprostřed honitby, ve které byl můj otec členem a já zanedlouho adeptem, prohlásil, že tím pádem pro něj všechno končí. Ne že by z nich měl zrovna strach, ale už ho lákalo poznat něco jiného. Vzpomínám si na jeho zastávky u nás, když pravidelně v čas jelení říje projížděl Moravou z Vídně kolmo na sever, aby v Polsku ulovil svého prvního pořádného jelena. Zvládl to sice až na potřetí, ale na tom přece nezáleží. K vánocům jsme pravidelně dostávali pozdrav spolu s fotografiemi z dalších jeho loveckých akcí, všechny názvy měst voněly tajemnou dálkou.

    Když můj otec na jaře roku 1981 zemřel, sundal jsem při prvním velkém malování všechny jeho trofeje a nechal si na zdi jen tu největší. Ten tátův první a zároveň poslední „velký“ jelen byl totiž střelen za mé účasti jednoho zářijového odpoledne, na svátek svatého Václava - jak se ostatně na správné jelenáře sluší, a byť je to už víc, jak čtyřicet let, dodnes si pamatuji tu památnou větu, kterou jsme pak s tátou často používali: na medaili ještě nemá, ale třeba Ota by se z toho určitě zbláznil! Ta zdánlivě nekolegiální věta totiž skrývala mnohá tajemství, o kterých se už nikdy nebude mluvit jenom proto, že by tomu opravdu nikdo nevěřil. Chybit se dá kde co, ale chodit tři dny po lese a dokonce na zvěř mířit s nenabitou flintou, uměl a dokázal opravdu jen Ota. Ta věta zní sice nehezky, ale je v ní vzájemné pouto dvou zralých chlapů, blízkých si věkem, spojených profesí i koníčkem, kteří si kdysi padli do noty a věřili si bez ohledu na pevnost ostnatých drátů, které je tehdy oddělovaly.

    Ta jejich vzájemná důvěra jednou padla zčásti i na mne, když mne Ota cestou na veletrh do Brna, kde já tehdy už studoval, pověřil šoférováním úplně nového Mercedesu. Bylo mu asi jedno, že mám teprve čerstvý řidičák a o příští osud tak dokonalého auta se opravdu bojím, když dávno věděl, jak bravurně zvládám úzké lesní cesty v našem stařičkém a otlučeném Spartaku. Tehdy na sedadle spolujezdce po pár kilometrech spokojeně usnul, a až v tu chvíli mi došlo, že ta noc ve vinném sklípku byla opravdu dlouhá.

    Když se brzy po sametové revoluci otevřely hranice, propašoval jsem do Vídně pár čerstvě střelených bažantů v naději, že se mezi pokukováním po výlohách a nákupech nejrůznějších maličkostí na Mexikoplatzu najde chvilka, abych zazvonil na adrese, kde jsem do té doby ještě nikdy nebyl. Lákadla neónů předvánoční Vídně byla sice opojná, ale já chtěl zažít něco jiného. K mému skutečnému štěstí stačily jen tři vteřiny netrpělivého čekání, než se po zazvonění otevřely dveře, a pak stačilo v naprostém klidu strpět pár ostrých pohledů, kdo že to za nimi stojí v zeleném hubertusu. Vzápětí následovalo téměř nekonečné povídání o spoustě příběhů starých i nových, o skutečné verzi těch nejkurióznějších zážitků z pohledu očí našich či jeho, abychom se pak nad lahví bílého jednomyslně shodli nad tím, že to, co bylo krásné, tu sice už není, ale jistě se dočkáme něčeho ještě lepšího.

    Osud tomu chtěl, že jsem krátce nato začal dělat mysliveckého hospodáře právě v té honitbě, ve které jsem odmalička vyrůstal. V ní jsem dokonale znal každý kámen, každý strom. Ota k nám pak začal jezdit znovu, někdy sám, někdy s partou svých přátel, a já dělal kuchaře, číšníka a uklizečku na kterékoliv z loveckých chat, kterou jsme měli k dispozici. Nic se mezi námi dvěma nezměnilo, jen jemu každý rok přibylo vrásek a moje břicho dostávalo s postupem času tu chlapsky správnou majestátnou podobu. A ono lovecké štěstí? Tu a tam si sedlo, někdy na něj, ale většinou na ty ostatní. Při jakémkoliv hodnocení zážitků dostávala kulatá Otova tvář zvláštní barvu, jeho oči se roztáhly do širokého obrazu spokojeného a přejícího úsměvu, který nejvíc zářil při slovech „Lovu zdar!“

***

    Loni mi poštou přišlo parte, já navázal velkou zelenou kytici z větví lesních stromů z Chřibů a jel naposledy do Vídně. Po smutečním obřadu následovalo posezení s rodinou ve starém bytě, já znovu bloumal chodbou s trofejemi a vybavoval si jeden zážitek za druhým. Většinu trofejí a příběhů k nim jsem dobře znal. Otův syn mne pak náhle překvapil prosbou, abych mu poradil, co se dá s tím vším teď dělat. Až v tu chvíli mi došlo, že v rodině nemá žádného myslivce, Otovy zbraně se prodají, byt v centru Vídně také, všechny trofeje tedy musí rychle pryč. Všechny bez rozdílu, nikdo z příbuzných k nim přece nemá žádný vztah. Nezbude ani ten veliký jelen, kvůli kterému nám rovnou před policejní stanicí ukradli během pár minut Mercedesa, než jsme stačili obstarat dostatek zásob na jeho oslavu v předtuše, že určitě už sahá po medaili. Ale jak obstojí opravdu životní jelen ve srovnání s autem, které měl nové snad každý rok? I takovou věc tehdy přijal jen s mávnutím ruky, byť ona cesta domů vlakem by vydala za víc, než jeden další příběh.

    Ten o zlatém jelenovi už svou podobu má, škoda jen, že k němu už nepřibudou další.

 

    Výše uvedené povídky přeložil do němčiny Ing. Zdeněk Kunert (10.11.1926 - 19.11.2021), někdejší dlouholetý ředitel Lesního závodu Buchlovice (1960-1986) a jeden ze zakladatelů chovatelské oblasti pro jelení zvěř č. 26 Chřiby-Ždánský les (1965-1993), ze které pochází druhý nejsilnější jelen ČR ulovený ve volnosti (235,65 bodů CIC).